nahoru

Vzpomínky na Srpen 68: Do smrti na ten hororový den nezapomeneme

Jana Bendová22. srpna 2018 • 17:20
Mládež na Václavském náměstí.
Mládež na Václavském náměstí.
• foto: 
Sedm pražských dnů

Ta noc z úterka 20. na středu 21. srpna 1968 skutečně nebyla krátká.  Čtenáři Reflexu se podělili o své vzpomínky na předvečer okupace a následující první kritické okamžiky.  Co zrovna dělali, když se TO dozvěděli? Cizí vojska vpadla do dětských prázdninových dnů, do výletu v Paříži, výročí svatby, do kasáren či k táboráku. Vše se rázem změnilo. Na dlouhých jedenadvacet let. 

Jsem již 74letý kronikář a bývalý starosta střediskové obce Chválenice u Plzně. S manželkou jsme se tehdy rozhodli oslavit naše první výročí svatby nadcházejícího 21. srpna v Praze. Pracoval jsem tehdy v Závodě jaderného strojírenství Škoda Plzeň v Bolevci u Plzně a na jaře roku 1968 jsem byl vyslán jako vedoucí kontrolní technik do Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy k montáži školního jaderného reaktoru zhotoveného ve škodě Plzeň. Bylo nás s montážníky deset. Přes týden jsme byli ubytováni v ubytovně nad obcí Řež. Po půlnoci z 20. na 21. srpna nás probudil ohromný hluk. Létalo nad námi množství letadel přes Klecany do Kbel.

S manželkou jsme byli domluveni, že se sejdeme ve středu 21. srpna u telefonní budky při nádraží Praha-Střed. U Hlávkova mostu jsme s kamarádem montážníkem narazili na první překážku. Most byl zatarasen tanky a u každého byla spousta lidí i s příslušníky SNB, kteří se dotazovali, co zde dělají. Žádný z vojáků nemluvil, jen na nás mířili kalašnikovy. Podařilo se nám protlačit na druhou stranu mostu. K nádraží Praha-Střed jsme se však dostali až v půl druhé. Nádraží bylo obsazeno vojáky se samopaly a u telefonní budky manželka nebyla.

Manželka odjela z Chvaletic ráno ve 4:45 autobusem do Plzně a odtud vlakem do Prahy. Až v Berouně jim oznámili, že se v Praze něco děje. Museli všichni přestoupit do jiného vlaku, který jel pouze na Smíchov. Tam přijeli po desáté hodině. Odtud spolu s cestujícími musela přejít Jiráskův most obsazený též tanky. Pěšky dorazila na nádraží Praha-Střed v půl jedné, v čase našeho setkání, ale já tam nebyl. Z budky volala do ÚVJ Řež a tam jí někdo řekl, že tam žádní škodováci nejsou. Stejnou cestou se tedy vydala zpět na Smíchovské nádraží.

Na rohu Hybernské a Dlážděné ulice šel kolem nás průvod lidí se zakrvácenou státní vlajkou a čtyřmi zakrvácenými přilbami motorkářů. V Hybernské ulici stály tanky a z kulometů stříleli vojáci na Prašnou bránu. Abychom se dostali na hlavní nádraží, museli jsme k němu v Jindřišské ulici odbočit. V ulici byla převržená auta i autobus. Hlavní nádraží bylo též obsazeno vojáky. Nezbývalo nám než projít Opletalovou ulicí na Václavské náměstí. Zde byly seřazeny tanky a z nich se kulomety střílelo na Národní muzeum. Mířili jsme k Jiráskovu mostu, tam opět vojáci a kalašnikovy. Na nádraží Smíchov jsme došli před pátou hodinou, po šestihodinové „procházce“ Prahou.

Měli jsme štěstí, že vlak na Plzeň odjížděl v 17 hodin. Byl plný lidí. Do Plzně jsme dojeli po dvacáté hodině večer. Když jsme vystoupili, uviděl jsem tři vagony před námi vystoupit dobře známou ženskou postavu. Doběhl jsem ji a s manželkou jsme si padli do náruče, jako bychom se znovu narodili. Na Smíchově jsme se vůbec neviděli. Do smrti na ten hororový den nezapomeneme.

Moc převzali bezcharakterní jedinci opírající se o sovětské bodáky, řekl slovenský…

Zbyněk Boehm, Chválenice

Bylo mi 18 let, na návštěvu přijela matčina sestřenice Irena z České Lípy. Dívali jsme se všichni na televizi, dávali film Řeka čaruje, a popíjeli vínko. Ráno rodiče jeli autem do centra Prahy zjistit, co se děje, a mě poslali nakoupit zásoby jídla. Irena se nemohla celý týden vrátit domů k manželovi a dvěma dětem, nefungovala doprava.

Vzpomínky na Srpen 68: Začal střílet ostrými náboji kolem nás a smál se

Olga Kalinová

Pobýval jsem tehdy v Íránu, ve městě Tabríz, kde můj otec spolu se skupinou asi padesáti československých expertů stavěli obří metalurgický kombinát. Bylo mi 15 let. Soudruzi z pozdějšího období normalizace by asi neměli radost, ale v roce 1968 se Tabrízu stýkaly dvě velké mezinárodní komunity, které tam žily a pracovaly. Čechoslováci a Američané. Vzhledem k nastalé situaci a k limitovaným možnostem komunikace (internet nebyl, televize nebyla – byly jen pevné telefonní linky) velvyslanec USA v Tabrízu poskytl areál vyslanectví k setkání Čechoslováků a zástupců USA, aby společně zjišťovali, co se to vlastně v ČSSR děje. Nikdo neměl dost informací. Pamatuji hlouček Čechů a Američanů skloněných v tropické noci nad obrovským rádiem, ladící všechny dostupné světové stanice a hledající informace.

Tak to bylo. Opodál seděla skupina žen i s mojí maminkou. Všichni, včetně naší rodiny (doma zůstaly dvě ségry), měli v ČSSR někoho blízkého, o němž neměli najednou žádné zprávy. Mluvilo se o střílení do lidí. Chlapi byli vážní, ženy plakaly.

Omlouvám se, víc si nepamatuji. Cloumala se mnou puberta, zajímala mě jen děvčata a muzika. Írán byl tehdy otevřený Západu. Dívky odkládaly čádory, v biografech šly hollywoodské trháky a já řešil, zda si koupit právě vyšlý singl Beatles, nebo Rolling Stones. Na ten pláč maminky ale nezapomenu. Podle všeho se měla radovat z bratrské pomoci. Soudruzi, díky, ale takhle NE!

Jiří Pertl

Dospělí chlapi v roce 1968 brečeli a nestyděli se za to, říká politolog a historik…
Pelíšky jsou pořád nejdojemnějším, nejsmutnějším i nejveselejším filmem o roce 1968





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,960
22,740
29,130
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější