Na podzim roku 1932 se v Macon County začaly objevovat plakáty slibující černochům speciální léčbu špatné krve. Tak se tehdy v okolí alabamského okresu přezdívalo mnoha neduhům, a zájemci se proto jen hrnuli. Kromě bezplatného vyšetření a jídla zdarma se ale 600 černošským mužům dostalo ještě jiné „péče“. Byli zahrnuti do tajného programu ministerstva zdravotnictví, který měl zkoumat, jaký dopad má na lidské tělo syfilis. Pokud se nijak neléčí.
Tehdy smrtelnou pohlavní nemocí trpělo 399 mužů z daných 600. Zbylých 201 mělo tvořit kontrolní skupinu. O tom ale nikdo z nich neměl ani ponětí. Lékaři se totiž na žádný souhlas se zařazením do experimentu neptali a konkrétní diagnózu také nikomu nesdělovali. Všem bylo sděleno, že mají zkrátka špatnou krev.
Lékařská péče nebyla v té době pro Afroameričany příliš dostupná a většina zkoumaných mužů viděla doktora až po vylepení oněch lživých plakátů. „Studie neléčené syfilidy u negroidních mužů v Tuskegee“, jak zněl oficiální název, tak mohla bez problémů začít.
Placebo
Všem bylo podáváno pouze placebo – aspirin, minerální doplňky apod. A to i poté, co se v roce 1945 rozšířil penicilin, jenž byl uznán oficiálním lékem na syfilis. Aby se zdokumentoval kompletní průběh nemoci, výzkumní pracovníci neposkytli nemocným mužům žádnou skutečnou lékařskou péči. Mnoho z nich mělo přitom vážné zdravotní problémy. Někteří oslepli, další měli dlouhodobé psychické potíže. A velké množství mužů bohužel v důsledku absence léčby zemřelo. Celá studie byla původně projektována jen na 6 měsíců, nakonec ale trvala bezmála 40 let.
„Obvodním lékařům bylo nařízeno, aby daným mužům nijak nepomáhali. Bylo rozhodnuto, že budou sledováni až do smrti,“ uvádí americké Středisko pro kontrolu nemocí v jedné ze zpráv o experimentu.
Spojkou mezi zkoumanými muži a vládními doktory se stala místní sestřička Eunice Rivers. Ta se starala o to, aby lékařské záznamy Afroameričanů nikdy neskončily v nepovolaných rukou. Na vyšetření je vozila ve vždy naleštěném voze se znakem ministerstva zdravotnictví na dveřích. A vyvolávala tak v Afroameričanech falešný pocit bezpečí. Minimálně v jednom případě pak dokonce sledovala zkoumaného muže až za soukromým lékařem, aby zabránila tomu, že by mu nic netušící doktor poskytl řádnou péči.
Tragické následky experimentu
V roce 1966 se o studii dozvěděl pracovník ministerstva zdravotnictví Peter Buxton a vyjádřil směrem k nadřízeným znepokojení o morálnosti daného experimentu. V reakci na jeho stížnost byla zřízena komise, jež měla studii v Tuskegee přezkoumat. Expertní skupina ale kupodivu ve svých závěrech doporučila s výzkumem pokračovat a vyčkat, než všichni účastníci zemřou. Aby mohly být provedeny pitvy a výzkumníci získali potřebná data k analýze.
Buxton proto nakonec poskytl dokumenty o experimentu novinářce Jean Hellerové. Deník New York Times otiskl reportáž o studii v institutu Tuskegee na titulní straně 26. června roku 1972. Nelidský experiment byl následně obratem konečně zastaven. Přeživší podali na americkou vládu žalobu a v mimosoudním vyrovnání jim bývalý právník Rosy Parksové zajistil 10 milionů dolarů a doživotní zdravotní péči zdarma.
V roce 1997 se prezident Bill Clinton všem nedobrovolným účastníkům zvráceného experimentu omluvil. Naživu jich však bylo již jen osm. V průběhu celé studie zemřelo přímo na syfilis 28 mužů, 100 dalších na související zdravotní komplikace, 40 manželek bylo nemocí nakaženo a 19 dětí se narodilo s kongenitální syfilidou.
