Schválně si na Internetu vyhledejte úryvky záznamu koncertů, jimiž tehdy ani ne třicetiletá vysoká, ztepilá blondýnka poctila muže v uniformách bojující v Barmě, v Egyptě, v Indii. „I know weʼll meet again some sunny day,“ zpívá jim, „vím, že se jednoho slunečného dne zase setkáme.“ A před ní stojí nebo sedí stovky vojáků a zpívají s ní s radostí a důvěrou tenhle válečný šlágr, upřímný, sentimentální, romantický a prostý – nebo hit o bílých útesech doverských, nebo pochod velebící věčnou Anglii...
Kolik z těch kluků už se nikdy nevrátilo domů? Polovina? Víc? A myslíte, že to ta hezká slečna netušila? A přitom se jí nezlomil hlas. I když někdy taky ano. Také díky své lidskosti byla tato nositelka Britské válečné medaile, Barmské hvězdy a Řádu britského impéria (titul Dame Commander) roku 2000 zvolena Britem, jenž nejlépe vyjadřuje ducha dvacátého století.
Koncerty mezi minami
V období bleskové války jezdívala večer po koncertech rozbombardovaným Londýnem ve svém austinu a modlila se, aby to stihla domů před dalším leteckým útokem. Její autíčko mělo plátěnou střechu a ona nosila plechovou helmu, protože co kdyby přiletěl šrapnel? Jenže přece nemohla zklamat své „chlapce“ a místo zpívání zůstat sedět doma, když ji příslušníci britských ozbrojených sil během takzvané podivné války v anketě deníku Daily Express zvolili svou nejoblíbenější zpěvačkou...
Když loni vydala čerstvě stoletá Vera Lynn svou již čtvrtou a zatím poslední knihu pamětí, Keep Smiling Through: My Wartime Stories (Stále se směj: Mé válečné příběhy), zaměřila se především na tříměsíční období mezi březnem a červnem 1944, které strávila hlavně v Barmě okupované Japonci. Sedmadvacetiletá Vera, která do té doby v životě neletěla a nejdál byla v Holandsku, se rozhodla, že klukům, co ji znají jen z desek a z rozhlasového vysílání BBC, před bitvou přiveze trochu lásky a legrace.
A letět pět tisíc mil letadlem, to tehdy bylo skutečně něco – bylo jí celou cestu špatně, ale „cokoli, co jsem musela přestát, bylo ničím proti tomu, co musel zvládnout průměrný voják, námořník nebo pilot“. Stavila se cestou v Šamšernagaru (tehdy indické Bengálsko, dnes Bangladéš) a zazpívala tu jednotkám před klíčovou bitvou u Kóhímy, kde pak Spojenci po více než dvou měsících útrap zvítězili.
Vítr vane pouští
Veřina cesta vedla i Káhirou, kde v obrovském polním stanu uprostřed pouštní bouře zpívala 3500 mužům: „Vítr dovnitř vnášel obrovské množství písku. Dostal se všude – do mých uší, nosu a krku – a měla jsem problém vidět své publikum, natož abych byla slyšet. Ale chlapci vypadali nadšeně.“ Další zastávky přišly ve Falúdže, Basře, Bahrajnu, Kalkatě – a všude zpívala a dávala si s vojáky ležícími v lazaretech nebo odpočívajícími na ubikacích šálek čaje. S každým chtěla mluvit, každému chtěla odpovědět na to, jak je doma, jaké je v Británii počasí, jaká je společenská atmosféra a jestli tam už na svoje vojáky nezapomněli.
Na Veru samotnou svět nezapomněl ani náhodou. I když s koncertní kariérou skoncovala ve věku 78 let, na 50. výročí Dne osvobození, kdy zpívala před samotnou královnou, ani jako osmdesátnice nepřestala dětem ve školách vyprávět o hrůzách války. Dnes jí je 101 let, ale je stále po všech stránkách fit. Nezapletla se s politikou, vyvarovala se skandálů a v září roku 2009 se ve svých tehdejších 92 letech stala namísto Boba Dylana nejstarším žijícím umělcem, který se kdy prodral na první místo britského žebříčku prodeje alb – s kompilací Weʼll Meet Again: The Very Best Of Vera Lynn smázla Arctic Monkeys i Beatles.
O statečné a krásné Veře Lynn si více přečtete v rubrice Femme fatale v Reflexu č. 19, který vyšel ve čtvrtek 10. května.
