V našich kinech právě běží skvělý válečný velkofilm Christophera Nolana Dunkerk, pojednávající o evakuaci britských expedičních sil poražených během německého tažení na západní frontě v květnu až červnu 1940, a to na pozadí osudů jednotlivých postav.
Pro diváky, kteří se zas až tak podrobně nezabývají historií druhé světové války, může úvod filmu vyznít ne zcela jasně. Avšak přiznejme si zároveň, že především fanynkám, jež přišly do kinosálů obdivovat štramáckého představitele jedné z hlavních rolí, Ira Cilliana Murphyho, kterého viděly už ve filmu Anthropoid, to patrně tolik nevadí.
Blitzkrieg v praxi
Nikdo z nejvyšších představitelů spojeneckého velení si ani v nejchmurnějších snech nepředstavoval, že čtrnáct dní po zahájení německé ofenzívy na západní frontě se na pobřeží Flander, poblíž francouzského přístavu Dunkerque (u nás je film uváděn v počeštěné podobě Dunkerk, pro Brity je to Dunkirk, pro Němce Dünkirchen a pro Nizozemce Duinkerken), ocitne v pasti na 400 000 britských, francouzských a v malé míře i belgických vojáků.
Rovněž tak si nikdo nedovedl představit, že se je podaří zachránit. Britský premiér Winston Churchill doufal, že jich evakuují tak třicet tisíc, admirál Bertram Ramsay, jenž velel námořní záchranné operaci, tipoval pětačtyřicet tisíc, ale nakonec jich spasili neuvěřitelných 338 226! Deník New York Times obdivně napsal: „Pokud bude anglický jazyk žít, bude slovo Dunkerk vyslovováno s úctou.“
Již v roce 1942 natočil slavný americký režisér William Wyler oscarový film Paní Miniverová s Greer Garsonovou v hlavní roli, v němž figuruje epizoda, kdy prostí Britové na malých lodích vyrazí zachraňovat „our boys“. Právě tito neznámí hrdinové sehráli při krajně nebezpečné akci rozhodující úlohu. „Dunkerský zázrak“, jak nazval svou knihu historik Walter Lord, záhy přitáhl pozornost filmařů. V roce 1958 natočil Leslie Norman snímek Dunkirk, zasvěcený této pozoruhodné evakuaci.
Spekulace
Kolem zázračného zachránění většiny britských expedičních sil (BEF) se vyrojily četné spekulace. Proč říšský kancléř Adolf Hitler vydal 24. května 1940 nepochopitelný Haltbefehl, jenž zastavil německé tanky v okamžiku, kdy se chystaly k poslednímu úderu? Vždyť toho dne se Guderianovy tanky nalézaly v Bourbourgu, pouhých šestnáct kilometrů jižně od Dunkerku, a mezi nimi a přístavem nic nestálo. Ve chvíli, kdy se před úsvitem 27. května daly opět do pohybu, už Britové stačili vybudovat ústupový koridor, jímž se valili do Dunkerku, a Ramsayho záchranná flotila usilovně pracovala na jejich záchraně.
To zavdalo pochybovačům důvody k mudrování, že Führer nechtěl Brity zbytečně moc ponížit, neboť ještě stále doufal v možnost mírového jednání. Podle jiných úmyslně umožnil jejich evakuaci, neboť doufal, že zdeptaní a na smrt vyčerpaní vojáci demoralizují britské obyvatelstvo. Ať už je tato domněnka opodstatněná, či nikoli, v tom se parádně sekl. Britové evakuované vojáky přijali vřele a nabízeli jim čaj, což je v Nolanově Dunkerku velmi působivě zachyceno.
Existují však důkazy, že Vůdce sice chtěl evakuaci zabránit, ale nehodlal při tom riskovat těžké ztráty svých tanků. (Připomeňme, že během západního tažení Němci utrpěli v poměru k dosaženým úspěchům a v porovnání s jatkami první světové války relativně malé ztráty na lidech, zato však nenávratně přišli zhruba o třetinu nasazených tanků.) Zní tedy zcela logicky, že raději riskovali „zázrak v Dunkerku“ než „zázrak na Marně“, který zhatil jejich naděje na bleskovou realizaci Schlieffenova plánu porážky Francie za Velké války.
Britové na plážích zanechali 2472 děl a 63 879 nákladních automobilů, nicméně záchrana 224 686 jejich vojáků (a mnoha spojeneckých) tyto ztráty bohatě vyvážila. A co víc, úspěšná evakuace stmelila britský národ tak jako nikdy předtím. To mělo nedozírný význam pro budoucnost. Vždyť letecká bitva o Británii, další zatěžkávací zkouška, začala již 10. července 1940…
