Americký konvoj vracející se z cvičení v Pobaltí, jenž vyvolal nevídanou a naprosto neadekvátní hysterii, kterou utlumila snad až nepochopitelná tragédie německého airbusu, při přejezdu přes naše území symbolicky zavítal do Plzně. Západočeskou metropoli před sedmdesáti lety osvobodili američtí vojáci. Sluší se tudíž alespoň stručně shrnout jejich tehdejší misi.
Jak známo, po únoru 1948 se prosazovala snaha co nejvíce podíl Američanů na osvobození západních a jihozápadních Čech odsunout do pozadí. Tak hrubé falšování historie nejen uráželo a popouzelo pamětníky nezapomenutelných dnů osvobození, ale i každého seriózního zájemce o naši minulost. V osmdesátých letech se již přece jen občas nějaká zmínka objevila. Není proto divu, že krátce po listopadu 1989 se vyrojili nadšenci shromažďující fotografie a dokumentaci vztahující se k působení amerických vojáků v Čechách.
Jak šel čas
K osvobození menších částí českého území došlo už v dubnu 1945 při útoku americké 3. armády generála Pattona na rakouském operačním směru. Jako první vstoupil na naše území v 9.55 h 18. dubna 1945 v místě zvaném Kočičí hlava průzkum roty K 3. praporu 358. pěšího pluku 90. pěší divize XII. sboru. Téhož dne bylo osvobozeno pohraniční město Hranice. Dva dny poté kapitulovala Aš. Stojí za zmínku, že Američany zpočátku překvapilo nepřátelské přijetí místním obyvatelstvem, dokud se nevyjasnilo, že jde o sudetské Němce, kteří je nevítali z pochopitelných důvodů. Pětadvacátého dubna 97. pěší divize dobyla Cheb. V průběhu následujících bojových akcí omezeného rozsahu zajišťovali Američané v pásmu Šumavy a Českého lesa horské přechody do vnitrozemí.
Při potvrzení demarkační linie 24. dubna sovětské velení informovalo vrchního velitele spojeneckých expedičních sil generála Eisenhowera o vlastním plánu na osvobození Čech včetně Prahy. Třicátého dubna navrhli Spojenci demarkační linii Karlovy Vary–Plzeň–Praha, s níž sovětské velení souhlasilo. Na základě těchto dohod nařídil Eisenhower Pattonovi zaútočit ráno 5. května. V pásmu od Ašského výběžku po Železnou Rudu útočil V. sbor, převzatý od americké 1. armády, jižně od něj až k ohbí Vltavy u Vyššího Brodu XII. sbor. Ještě téhož dne vstoupili Američané do Domažlic, Kdyně, Tachova a Klatov, 6. května do Horažďovic, Strakonic, Písku, Plzně a Mariánských Lázní a během 7. května osvobodili Sokolov, Loket, Horní Slavkov a Rokycany a dosáhli stanovené demarkační čáry. Stojí za připomenutí, že osvobození Plzně stálo 16. obrněnou divizi jednoho mrtvého, sedmnáct raněných a jeden zničený obrněný vůz M8. Posledním americkým vojákem padlým za druhé světové války na evropském válčišti se stal Charles Havlat, jenž nalezl 7. května smrt v zemi svých předků u Volar.
Kolik jich bylo a kdo jim velel?
Koncem druhé světové války v Evropě operovalo v západních a jihozápadních Čechách šest amerických divizí o celkové síle více než 150 000 vojáků. Podle stavu k 7. květnu 1945, kdy Němci podepsali kapitulaci v Remeši, zde působila z V. sboru generálmajora Huebnera 16. obrněná divize brigádního generála Pierce, 1. pěší divize generálmajora Andruse, 2. pěší divize generálmajora Robertsona a 97. pěší divize generálmajora Halseyho a z XII. sboru generálmajora Irwina 4. obrněná divize generálmajora Hoge a 90. pěší divize generálmajora Earnesta.
Američanům se dostalo vřelého přijetí. Skvěle zásobení vojáci se stali terčem mimořádného zájmu. Po válečné mizérii se jimi rozdávané cigarety a čokoláda staly vítaným zbožím. Na nedostatek zájmu děvčat si také nemohli stěžovat.
Cena za osvobození
Je zajímavé, že – jak jednoznačně vyplývá z přiložené tabulky – ačkoli při osvobozování českého území a obecně během bojové činnosti v Československu utrpěli Američané vcelku nepatrné ztráty, mnohonásobně nižší než v průběhu bojů v mnohem menší Belgii a Nizozemsku, při určení jejich výše se naše odborná literatura značně rozchází. Na svou dobu velmi dobrá slovníková příručka Český antifašismus a odboj, vydaná roku 1988, uvádí: „Při nedostatku přesných údajů se ztráty amerických vojsk související bezprostředně s bojovou činností na čs. území odhadují asi na 180 padlých přímo v boji a dalších asi 1500 vojáků v rámci tzv. nebojových ztrát (nemoci, havárie apod.).“ Další slovníková příručka, Za obnovu státu Čechů a Slováků, vydaná už v nových poměrech, roku 1992, je vyčísluje následovně: „Ztráty V. a XII. sboru, tj. počet padlých, raněných a nezvěstných, se odhadují v období činnosti na čs. území na 2000 mužů.“ Přetiskujeme čísla z oficiálního amerického dokumentu. USA patří k zemím s nejpodrobněji zpracovanými vlastními válečnými ztrátami, jež důsledně dělí na bojové a nebojové. Jak uvidíme níže, i tady však dochází k určitým rozporům, třebaže se zřejmě nejedná o záměrné falšování. Doplňme, že podle téhož dokumentu z amerických bojových ztrát za druhé světové války v Československu připadá 697 osob na příslušníky armádního letectva, z nichž 235 činí bojová úmrtí (z toho 230 padlých). Při osvobozování západních a jihozápadních Čech padlo či zemřelo na zranění utrpěná v boji 116 vojáků pozemní armády a 353 utrpěli v boji zranění.
Smrt padala shůry
Činnost amerického letectva nad Československem za druhé světové války vybočuje z rámce krátkého článku věnovaného bezprostředně osvobozenecké misi americké armády. Avšak vzhledem k tomu, že se v tisku letos objevily dost podrobné statě věnované náletům na Prahu, ocitujme Františka Kurfürsta:
„Český lid chápal, že není možno, aby české země byly ušetřeny náletů, ale doufal, že se tu letecké útoky soustředí skutečně jen na vojenské cíle a že pokud budou lidské oběti, budou to oběti nutné pro vítězství nad Německem, a tedy ne zbytečné. Další, velikonoční útok amerických letounů na Prahu zasáhl sice tovární čtvrť a důležité pro válku podniky, podobně jako dubnový útok na Škodovy závody v Plzni zničil velkou část tohoto podniku, ale i tyto útoky byly zbytečné; válka byla u konce.“
Zdůrazněme, že tohle nenapsal profesionální antiamerický aktivista, kterému leží v žaludku americký konvoj, případně Američané vůbec, ale známý prvorepublikový vojenský historik ve své knize Druhá světová válka, jež vyšla na podzim 1947, kdy vzpomínky byly ještě příliš živé.
Letecký historik Jiří Rajlich uvádí ve své knize Mustangy nad protektorátem, že v letech 1943–1945 ztratili Američané na našem území 123 letounů a 769 příslušníků jejich osádek, což oficiální americké údaje převyšuje. Je určitou kuriozitou, vypovídající výmluvně o válečném úsilí Spojených států na našem území, že ztráty armádního letectva výrazně převyšují ztráty pozemních vojsk při osvobozování západních a jihozápadních Čech. Doufejme, že vojenští historici v součinnosti s lokálními patrioty a nadšenci budou nadále upřesňovat skutečný rozsah obětí všech armád účastnících se osvobozování Československa, tedy americké, belgického 17. Střeleckého praporu, československé, polské, Rudé a rumunské, jakož i jejich protivníků – Němců a Maďarů. Jedině tak získáme nezkreslený a ucelený pohled na tuto fatální etapu naší historie.
