Vladimír Mertlík: Od proevropského projektu k lůze aneb Smutný přerod Babiše v politického kašpara
Komentář aktuálních událostí je vhodné pro kontrast uvést vzpomínkou na protest z Letné (23. 6. 2019) za rezignaci Andreje Babiše a odvolání ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Zpětné zrcátko tehdy zmínilo, že pódium demonstrace za účasti cca 260 000 lidí, stojící u ministerstva vnitra, mělo být postaveno směrem k Pražskému hradu, sídlu autora scénáře demontáže státu Miloše Zemana. Jeho žlučovitou nenávist vůči chytřejším a pohrdání hloupějšími spolu se sílícím deliriem tremens má Zpětné zrcátko dodnes za hlavní příčinu metastazující rakoviny společnosti až k dnešnímu rozpadu.
Babiš byl vedle Zemana sice v roli nebezpečného predátora, ale i ve své snaze urvat z těla státu co nejvíc byl jako protivník na rozdíl od nenávistí a chlastem nasáklého Zemana čitelnější. Porážku ve volbách 2021 a výprask v prezidentské volbě 2023 ale neunesl. Po zjištění, že mainstreamová společnost odmítá jeho chaotismus a podnikání se státem jako osobním majetkem na dluh, který platí druzí, sází na primitivní nacionalismus, přízeň nevzdělané lůzy a podporu vychcánkovských nul, vytažených jím z nor nicoty. Svého času sice Babiš budil kontroverze, ale svým podnikáním (před vstupem do politiky) i deklarovanými cíli likvidovat korupci budil určitý respekt a zájem. Jeho rozčilené pobíhání po studiu ČT při první účasti v debatě bylo vnímáno jako politická nezkušenost a bezprostřednost jistého charisma.
Politické úspěchy hnutí ANO nebyly na počátku dílem primitivní spodiny, ochotné za kýbl mláta a příslib vstupenek na zítřejší věšení pracovitějších a úspěšnějších učinit cokoliv. Také fakt, že se do výtahu k moci cpali i političtí turisté a vychcánci „napříč politickým spektrem“, byl častý folklór vzniku nových stran i v minulosti.
K pochopení dnešní existence a síly úspěchu ANO je však třeba podívat se pravdě do očí. V době vzniku ANO před prvním volebním úspěchem vstupovali nebo byli ochotni být na jeho kandidátkách a podílet se na tvorbě programu i skutečně klíčoví a slušní lidé, jmenovitě Pavel Telička, Petr Ježek, Dita Charanzová i Radka Maxová, kteří záhy z ANO odešli právě proto, že opustilo původní kurz. Telička vstupoval do ANO už v roce 2013, tedy v době, kdy vůbec nebylo jasné, zda projekt uspěje. Nebyl tím, kdo se přidal k vítěznému Babišovi pro funkci. Naopak byl jednou z tváří, jež daly ANO design kompetence, důvěryhodnosti a proevropského charakteru.
Později (2014) byl lídrem kandidátky hnutí do EP v době, kdy se profilovalo jako liberální, proevropský a reformní projekt, aby ve chvíli, kdy se od něj začalo odchylovat (2015), spolupráci s ANO (2017) z vlastní iniciativy ukončil. Podobný osud měl v hnutí ANO i Petr Ježek, který se angažoval v hnutí už v roce 2013 při přípravě jeho programu pro volby sněmovní (2013) i evropské (2014), v nichž kandidoval z 2. místa kandidátky. Vazby ukončil v roce 2018 pro „prohlubující se rozpor názorů na zásadní politické otázky a směřování země“ i vztah ANO k extremistům a komunistům. Jako důvod ukončení spolupráce s hnutím ANO uvedl, že původně vzniklo jako protireakce na korupci, pohrdání právem a rozklad hodnot tradičních stran, ale že hnutí tyto teze zcela opustilo.
Také spoluzakladatelka hnutí Radka Maxová po odchodu v roce 2020 popisovala někdejší vstup do hnutí jako jistotu, že jde o protikorupční, středově rozkročené hnutí, podporující malé a střední podnikatele a spravedlivou sociální politiku. Po letech marných pokusů vrátit ANO, kde převládl marketing, původní ideje, nakonec také odešla. Mezi ty, kteří byli ochotni „vsadit pověst“ na hnutí ANO v době, kdy ještě nebylo jasné, zda uspěje, a kteří odešli, když zjistili, že se původní projekt změnil, je třeba počítat i Ditu Charanzovou a Martinu Dlabajovou.
Je třeba uznat a vzít na vědomí úspěch dnešního ANO i jeho nezpochybnitelného vůdce Babiše. Je třeba říct, že se tak stalo nikoliv díky jeho politickému instinktu a schopnostem, ale ochotě podřídit se marketingovým scénářům bezskrupulózních šmejdů, prodávajícím hlupákům místo kastrolů bezpracnou šťastnou budoucnost.
Je neuvěřitelnou tragikomedií, do jaké senkrovny se někdejší hnutí ANO, tvářící se ve chvíli zrodu jako moderní středolevicový subjekt, propadlo a změnilo na slizskou kejdu morálky, charakterů a inteligence. Nejsmutnější je ale přerod někdejšího muže s vůdcovskými ambicemi, jenž se v touze po aplausu lůzy nechává obsazovat do role buranského kreténa a s nadšením se nechává ve fraškách kopat do zadku. Tu si agent StB a jeden z největších boháčů koupí v Karmelitské 9 sošku Jezulátka a s ní se jak blb snaží proklouznout do protějšího kostela Panny Marie Vítězné a sv. Antonína Paduánského pro selfíčko, jak je zbožný. Jindy s půlkilovými činkami a krásnou cvičitelkou za zády předstírá, že je ve fitku jako doma a víc než zahradník. Jaká krása válet se v sedmdesáti ve fuseklích s dvouletými pacholaty v nafukovacím hradu, lézt na kopec v ochranném krajinném pásmu s reprákem nad hlavou, rvát kytky a řvát jak jelito. Je pravdou, že jeho voličstvo tomu všemu nadšeně aplauduje. Kdyby náhodou božský Andy sežral vlastní děti, reakce jeho voličů bude upřímná: „No, koukej, jak mu v jeho věku chutná! A koneckonců co, stejně určitě zlobily!“
Je strašné být ponižován, nejstrašnější je ale nechat se ponižovat dobrovolně a rád.
Je na čase se ptát, kde jsou kořeny, že Andreji Babišovi zřejmě nevadí chovat se jak frustrát. Je příčinou skutečnost, že mu rodiče v dospívání místo knížky pro chlapce Josefa Hynie „Dospíváte v muže“ nebo „Chlapci, na slovíčko!“, vydané Ústředním ústavem zdravotnické osvěty (1965), které jímavě vyprávěly dospívajícím chlapcům o problémech i radostech puberty, poluci, masturbaci a pohlavním životě, raději přinesli domů příručku „Směrnice pro agenturně operativní práci StB“ – Rozkaz ministra vnitra č. 13 z 16. 5. 1962? Byla nepochybně zajímavější než příručky pro dospívající.
Příručka StB Andyho vzrušovala interními směrnicemi a metodickými předpisy, dle nichž se příslušník učil, jak získávat, řídit a kontrolovat tajné spolupracovníky. Hned v úvodu šla brožura do velmi pikantních intimností, kde objasňovala chlapci funkce jemu dosud utajených a skrytých orgánů, z nichž některé mohly být oboupohlavní. Hřejivě teple vlhká probuzení způsobovaly sny o tom, že tajní spolupracovníci jsou důležitými pomocníky Státní bezpečnosti a práce s nimi je jednou z hlavních náplní operativního pracovníka. Jaké vyvrcholení způsobovalo prohlížení struktur orgánů a rozlišení na agenty, informátory, rezidenty a majitele konspiračních či propůjčených bytů.
Není proto divu, že tyto příručky nebyly určeny začínajícím agentům, ale jen těm příslušníkům StB, kteří agenty řídili, neboť agent neměl být zasvěcen do celého systému. Učebnicí pro agenta tedy nebyla jedna knížka, nýbrž jeho řídicí důstojník. Jak dojemná je důvěra, již rodiče Andyho v nadání a budoucí kariéru syna měli, když se nebáli mu s předstihem poodkrýt tajemství, jiným chlapcům celoživotně skrytá.
Důkazem díků byl Andyho dar otci k jubileu v podobě souborného vydání poezie Pavla Kohouta „Tři knihy veršů“ z roku 1955 s věnováním:
„TÁTOVI za to, že mě naučil milovat lidi, knihy a stranu.“
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
