Bez zbraní a pout, ale nepostradatelní. Bývalá lovkyně Berdychova gangu dnes zachraňuje Čechy na Jadranu
Reportér Reflexu se vydal podívat na misi tuzemských policistů v Čechy oblíbeném Chorvatsku. S čím se nejčastěji potýkají? Proč někdy jejich práce vypadá jako na tísňové lince? A co je na službě nejvíc náročné?
Blízké moře, dobré jídlo a super počasí. Češi se do Chorvatska opět vrací. V červenci tam přijelo o 12 procent více českých turistů než ve stejném období loni, počet přenocování vzrostl o sedm procent. Za prvních sedm měsíců roku stoupl počet příjezdů i přenocování shodně o pět procent. Kromě prázdninové pohody ale samozřejmě řeší i problémy.
Právě kvůli vysokému zájmu Čechů o Dalmátské pobřeží sem již dvacet let jezdí na letní mise také čeští policisté. Řeší spíše obyčejné a „neviditelné“ příběhy. Vydal jsem se za nimi zjistit, jak taková práce skutečně vypadá. Potkali jsme se v resortu nedaleko Šibeniku s legendární vyšetřovatelkou Helenou Káhnovou a mladým policistou Matějem Košařem. Nejdřív ale jedna osobní poznámka.
Sigurna sezona
S policistkou Káhnovou se léta znám, je totiž moje tchyně. I díky tomu jsem se během dovolené mohl za policisty, kteří jsou ubytovaní ve stejném resortu jako já, vypravit a podívat se, jak pracují. Svolení k reportáži jsem ale dostal oficiálně. Potvrdilo ho i policejní prezidium v Praze. Teď ale zpět do Šibeniku.
Posedáváme v chládku u hotelu Niko. Venku praží nemilosrdné červencové slunce a teploměr olizuje pětatřicítku. Helena Káhnová si zapaluje cigaretu. Žena, která na přelomu tisíciletí spolu s kolegou Tomášem Gregorem poslala za mříže obávaný Berdychův gang a rozpletla jednu z největších chobotnic v historii české kriminalistiky, dnes působí u cizinecké policie. V Chorvatsku je téměř jako doma.
„V tomhle projektu jsem skoro od samého začátku, což už je dvacet let,“ usmívá se Káhnová. „Začínalo to pod názvem Sigurna sezona, česky Bezpečná sezóna. Dneska se to jmenuje Sigurna turistička destinacija. Je to mezinárodní projekt chorvatského ministerstva vnitra. Pozvali si policisty ze zemí, odkud sem proudí nejvíc turistů. Začínalo to Maďary a hned po nich námi Čechy,“ vysvětluje.
Vedle ní sedí nadpraporčík Matěj Košař. Věkový i zkušenostní kontrast snad ani nemůže být větší. Zatímco Káhnová prošla drsnou školou organizovaného zločinu devadesátých let, Matěj do policejního sboru nastoupil teprve nedávno. A celkem netradičně s diplomem z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v kapse.
Jak se Češi učí chorvatsky
„K chorvatštině jsem se dostal přes dědu,“ vypráví. „V osmdesátých letech pracoval jako zaměstnanec československé ambasády v Bělehradě. Byla to pro něj životní etapa, na kterou strašně rád vzpomínal. Odmalička jsem poslouchal jeho příhody z Balkánu i jednotlivá slovíčka. Když jsem se pak rozhodoval, co studovat, vybral jsem si chorvatštinu a jihoslovanská studia na Filozofické fakultě v Praze,“ dodává Košař.
Helena Káhnová na něj mrkne a dodá svou vlastní jazykovou genezi, ze které mrazí: „Já se učila srbochorvatštinu v devadesátkách na OBOZu. Odboru boje s organizovaným zločinem. Měli jsme na starosti srbsko-černohorskou mafii. Byla tu válka, páchali u nás hodně závažné trestné činnosti. Protože jsem byla urputná a snaživá, naučila jsem se srbsky. A protože to byl původně v podstatě jeden jazyk, rozumím i chorvatsky.“ Co se v devadesátkách naučíš v roce 2026 jako když najdeš.
Ale zpět do současnosti. Co je velmi důležité a málo se ví? Čeští policisté v Chorvatsku nemají exekutivní pravomoci. Nenosí na chorvatském území zbraně a nemohou sami nikoho zatýkat ani pokutovat. „Jsme tu neozbrojená mise. Z devadesáti procent jde o tlumočení, pomoc a vysvětlování místní administrativy českým turistům v nesnázích,“ vysvětluje Káhnová.
Práce spočívá ve dvou rovinách: tou první je prevence a společné patroly s chorvatskými kolegy po kempech, plážích a promenádách, kde rozdávají letáky. Tou druhou je krizová asistence.
Túra v žabkách
„Lidé moc nevědí, že naše česká služební čísla jsou volně na webu. Ale i když je nenajdou a zavolají na chorvatskou tísňovou linku 112, chorvatský operátor nás dokáže okamžitě spojit do konferenčního hovoru. Přetlumočíme, co se stalo, kde jsou, zavoláme záchranku nebo vyrazíme na místo. Pokud se řeší případ na služebně, ať už jde o výslech, podání vysvětlení nebo ohledání místa činu, jsme u toho a tlumočíme,“ říká Káhnová.
Co tedy Češi u moře nejčastěji řeší? Kupodivu nejdrtivější většinu problémů tvoří plechy a papíry. „Auta, auta, auta,“ vypočítává Káhnová. „Sousedské škrábance na parkovišti, ulomená zrcátka od opilců, poškozené karoserie, nehody. Kvůli pojišťovnám a cestě domů to lidé potřebují mít vyřešené černé na bílém. Dále pak ztráty dokladů nebo drobná kriminalita.“
A jak je to s pověstnými českými „extravagancemi“ na Jadranu?
„Češi jsou v Chorvatsku velmi oblíbení, ale mají jednu vadu: jsou neopatrní sami na sebe,“ krčí rameny policistka. „Vyrazí na nafukovacím lehátku nebo v plavkách daleko na otevřené moře, kde jsou silné proudy a vítr. Nebo jdou na túru do vyprahlých hor v žabkách a s třetinkou vody. Chorvati se pak nestačí divit, když je musí horská služba zachraňovat.“
Jsou ale i světlé chvilky. „Předevčírem mi volali čeští turisté z kempu u Vodic. Po moři připlul prázdný vodní skútr. Utrhl se, nebo z něj někdo spadl a topil se. Češi nezpanikařili, našli si moje číslo, já hned uvědomila chorvatskou hlídku a okamžitě vyrazila záchrana. V tomhle je ta naše přítomnost neocenitelná,“ dodává Káhnová.
(Ne)veselé historky
Kromě uplavaných nafukovacích lehátek a odřených nárazníků se však čeští policisté občas dostanou k věcem, které mají k letní idyle hodně daleko. Chorvatsko tvoří vnější hranici Schengenského prostoru směrem k Bosně, Srbsku a Černé Hoře. To z něj dělá klíčovou tranzitní tepnu pro nelegální migraci a převaděčství.
„Převaděčství se děje ve zvýšené míře ve vnitrozemí a na hranicích,“ vysvětluje nadpraporčík Košař. „Turistů se to nijak netýká. Ale občas se stane, že do této závažné trestné činnosti zabřednou i čeští občané, kteří mají vidinu rychlého zisku. My býváme přizváni k úkonům hned první den po jejich zadržení,“ dodává. K této kriminální lince se váže i jedna z úsměvných, byť mrazivých historek letošního léta.
„Matěj zpracovával zadrženého českého převaděče,“ usmívá se Káhnová. „Druhý den ráno mi zvoní telefon. Zvednu to a tam se ozve: ‚Dobrý den, tady brácha zadrženého. Já mám u vás v base bráchu, protože je to debil.‘ Tak říkám: ‚Dobrý den, česká policie, vím, o koho jde, předávám kolegyni,‘“ vypráví policistka.
Policisté s nimi soucítí, ale co naplat, takové jednání končí v jejich rukou. „Z lidského hlediska je mi líto člověka, který kvůli špatné osobní situaci riskuje, vezme špinavou práci a najednou mu hrozí vysoký nepodmíněný trest. Spoléhal, že to vyjde, a skončil v kriminále. Je to zbytečné neštěstí,“ zamýšlí se Košař.
O moc veselou práci nejde ani v případech, kdy na Jadranu dojde k úmrtí. „To jsou nejtěžší momenty celé mise,“ zvážní Káhnová. „Každou sezónu se stane, že někdo neodhadne zdravotní stav, přecení síly, opije se a jde v poledním žáru plavat. Když musíte být v kontaktu s pozůstalými, je to psychicky hodně náročné,“ uzavírá.
Celou reportáž o práci české policie v Chorvatsku si můžete přečíst v aktuálním Reflexu.
