Loupí, rabují, přepadávají. Poválečná lázeňská sezóna probíhala pod taktovkou Rudé armády
Karlovy Vary se pyšní pověstí světových lázní, ale najde se dost škodolibých odpůrců této myšlenky s odkazem na letitou ruskou dominanci v řadách lázeňských hostů i majitelů mnoha nemovitostí ve městě. Někdo tento fakt obhajuje argumenty s kořeny až u cara Petra Velikého, který město navštívil dvakrát v letech 1711 a 1712, základ tohoto jevu však můžeme spíše hledat v roce 1945 a u vojáků maršála Koněva…
Ve středu 1. května 1946 byla v Karlových Varech slavnostně zahájena první poválečná lázeňská sezóna. „Vševědoucí“ a pomalu všudypřítomná umělá inteligence (AI) tvrdí: „V roce 1946 se v Karlových Varech organizovaně léčily stovky sovětských generálů, důstojníků a jejich rodinných příslušníků, což navazovalo na tradici návštěv ruské elity započatou carem Petrem I. Velikým. Pro potřeby Rudé armády byly vyčleněny přední lázeňské domy…“
Vzhledem k tomu, že „umělá inteligence“ dodává, že Karlovy Vary 11. května 1945 – tedy tři dny po skončení války – osvobodila Rudá armáda, stojí za to se na problém podívat klasickými metodami prostřednictvím studia archívních dokumentů.
Lázně na rozcestí
Když po mnichovském diktátu karlovarští Němci 4. října 1938 s hysterickým nadšením vítali ve městě Adolfa Hitlera, netušili, co jejich milovaný Führer s tehdy opravdu světovými lázněmi za necelých sedm let provede. Na jaře 1945 byla část města rozbombardovaná (naštěstí nikoliv lázeňská část) a ve městě se tísnilo přes 80 000 lidí. Jen necelou polovinu z nich tvořili místní. Lázeňské hosty nahradily tisíce raněných německých vojáků a do města dorazily i tisíce tzv. národních hostů – uprchlíků před Rudou armádou ze Slezska.
Když v sobotu 5. května 1945 začalo v Praze povstání, dostala shodou okolností bojová skupina americké 9. obrněné divize jednoznačný úkol „obsadit a zajistit Karlovy Vary a provádět průzkum pět mil za městem“.
Američtí tankisté pod vedením podplukovníka Leonarda E. Engemana vyrazili do útoku následující den a po bojích u Odravy a Zlaté, kde ztratili dva tanky, se na noc zastavili v Rudolci. Ráno 7. května pokračovali v cestě, bez boje obsadili Loket, ale v 9.45 na dohled od cíle dostali rozkaz, že se musí za každou cenu zastavit. Důvodem byl podpis německé bezpodmínečné kapitulace v Remeši a snaha vrchního spojeneckého velitele generála Eisenhowera zamezit ztrátám a dát Němcům šanci složit zbraně i obava z možných neúmyslných střetů (Friendly fire) s postupující Rudou armádou.
Dodejme, že čekání na sovětské spojence se poněkud protáhlo, protože ještě 10. května američtí piloti malých průzkumných letadel L-4 zahlédli kolony Rudé armády až u Žatce a Hořesedel. Jenže rozkaz je rozkaz. Karlovy Vary se tak staly poněkud bezprizorným městem, před jehož branami se zhroutila válka. Do města však dvakrát vstoupil 7. května v americké uniformě například válečný korespondent Russell Junath Hill z deníku The New York Herald Tribune!
V úterý 8. května 1945 potom americká armáda zajistila definitivní konec války i v Karlových Varech, když pomohla Českému národnímu výboru převzít správu města a přijala kapitulaci štábu XII. sboru Wehrmachtu. Další den podplukovník Engeman se svými muži a hrstkou karlovarských Čechů oslavili konec války v hotelu Richmond a 10. května se souhlasem amerického velení v Chebu do města dorazil československý vojenský oddíl v síle 276 mužů, složený z osvobozených politických vězňů a slovenských vojáků zajatých Němci během povstání na Slovensku.
Sovětští vojáci si s těmi americkými podali ruce v Karlových Varech až během 11. května 1945. Obě armády nejprve dělila ve městě řeka Ohře, ale časem se Rudé armádě se souhlasem velitelství amerického V. sboru v Plzni podařilo své tehdejší spojence vytlačit až k Jalovému Dvoru.
Noví lázeňáci
Po divokém vstupu do města, spojeném s rabováním a znásilňováním, ukázali záhy své „schopnosti“ i sovětští velitelé. Velitel 121. gardové střelecké divize generál L. D. Červonij například kladl na srdce Českému národnímu výboru, aby střežil studně ve městě. Jaksi mu nedošlo, že se nachází v moderním evropském městě s vodovodní sítí a moderní vodárnou.
Jeho nástupce, velitel 149. střelecké divize generál A. A. Orlov, byl větší kabrňák. Ten si 23. května 1945 svolal do městského divadla všechny německé majitele hotelů, lázeňských zařízení a obchodníky, aby jim sdělil, že chce, aby Karlovy Vary jako bývalé světové lázeňské město byly uvedeny co nejdříve do naprostého pořádku, aby život v městě plynul jako před válkou. K tomu chtěl rychle „uvolnit“ lazarety v lázeňských zařízeních, a především zrušit lístkový zásobovací systém, čímž by zcela rozvrátil chod města a vrhl je do anarchie černého trhu. Není divu, že po českých stížnostech byl ze svého postu odvolán.
Vzpomínka na Američany ve městě zatím bledla, a aby se ještě rychleji zapomínalo, už 19. srpna 1945 zde komunistický ministr vnitra Václav Nosek slavnostně položil u hlavní pošty základní kámen sochy rudoarmějce!
Na odhalení pískovcové sochy od zarytého komunisty, sochaře Aloise Sopra, si ale město muselo počkat až do roku 1952. Pomník rudoarmějce se poroučel k zemi 21. srpna 1968 na protest proti sovětské okupaci, ale bdělá Státní bezpečnost za Husákovy normalizace vypátrala některé aktéry svržení sochy a poslala je do vězení. Václav Sopr vytvořil v roce 1970 repliku, ale ta na svém místě vydržela jen do listopadu 1989. Dnes je tam, kde má být, na místním hřbitově u hrobů sovětských vojáků, kteří zde za různých nebojových okolností zemřeli v letech 1945 až 1946.
Velmi pomalé ochlazení
V září 1945 počty amerických vojáků v Čechách klesly na pouhých 30 000 mužů, kdy demarkační linii střežily pouze dvě pěší divize. Na sovětské straně však byla více než desetinásobně početnější 5. gardová armáda a její velitel, generál Alexej Žadov, 5. září 1945 velkopansky žádal hlavní štáb čs. armády, aby zajistil prostory pro přezimování jeho armády.
Mělo se jednat o zhruba 400 000 vojáků a sovětská strana požadovala od Československa zároveň denně potraviny pro 300 000 mužů! Naštěstí tehdy Američané a Sověti vyjednávali o ukončení pobytu svých armád v Československu a americký prezident Truman 2. listopadu 1945 sovětskému vůdci Stalinovi navrhl, aby se obě armády stáhly z Československa k 1. prosinci 1945. Stalin s tím nakonec překvapivě o pět dní později souhlasil.
V sobotu 10. listopadu 1945 se sovětští vojáci oficiálně rozloučili i s Karlovými Vary. Slavnostní akt proběhl nejprve v hotelu Pupp. Občané Karlových Varů se mohli se sovětskými vojáky rozloučit při slavnostní vojenské přehlídce u hlavní pošty. Patnáctého listopadu potom vojáci 78. gardové střelecké divize generála Z. T. Trofimova Karlovarsko opustili. Odchod to nebyl zcela hladký a město neopustili všichni rudoarmějci…
Hrdina Pražského povstání a v té době okresní velitel SNB v Karlových Varech štábní kapitán Bohumil Valtr to ve své zprávě z 20. listopadu 1945 napsal zcela jasně: „Loupí, rabují, přepadávají osamělé chodce a dopouštějí se násilí. Z vil, domů, bytů a táborů, kde byli ubytováni, odvážejí vše s sebou. Veškeré zařízení, klubovky, koberce, pohovky. Co nestačí odvézti, to zpravidla zničí. Dne 19. 11. v odpoledních hodinách zastřelili Rusové jedoucí motorovým vozidlem na silnici nedaleko budovy OSK v Karl. Varech cestáře německé národnosti. Příčinu se nepodařilo zjistiti. O tomto stavu je možno říci, že je přechodný a že potrvá jen po tu dobu, než všechny jednotky Rudé armády se stáhnou z prostoru. Zde situace je poněkud ztížena tím, že hotely a sanatoria zůstanou pravděpodobně nadále obsazeny…“
A opravdu lázně v rukou Rudé armády zatím zůstaly, což potvrzuje i zpráva velitele karlovarské 16. pěší divize generála Vladimíra Hobzy z 3. ledna 1946: „Příslušníci léčebných ústavů, a to hlavně řidiči, sluhové a mladší důstojníci, počali loupit (dvě vraždy) a denně obyčejně v opilém stavu přepadají ve vesnicích statky, na silnicích auta, v městech chodce a byty…“
V Karlových Varech se tehdy oficiálně nacházelo 271 mužů Vojenského sanatoria č. 1979. To však byl jen personál. K němu musíme připočítat mnohonásobně větší počet pacientů v sovětských uniformách, protože Rudá armáda stále okupovala prakticky všechna sanatoria a lázeňská zařízení ve městě a nehodlala je opustit!
Možnost léčení sovětských vojáků v lázních by jistě měla smysl a opodstatnění, pokud by ovšem probíhalo za civilizovaných podmínek. K dosažení věhlasu Karlových Varů by určitě také pomohlo, kdyby se zde mohli léčit i další příslušníci z tehdy ještě spojeneckých armád USA, Velké Británie či Francie, ale Rudá armáda se nehodlala s nikým o lázně dělit – dokonce ani s Čechoslováky!
Předváleční zahraniční akcionáři největších karlovarských hotelů a sanatorií ze Švýcarska, z Velké Británie a USA měli také smůlu. Město si navíc oblíbil i maršál Koněv, jenž ho navštěvoval zpravidla v civilním oděvu v doprovodu mladé ženy, které místní uctivě říkali „paní Koněvová“, ačkoliv o maršálovu manželku rozhodně nešlo.
Poslušný předseda vlády
Sověti mezitím navrhovali smlouvu o pronájmu takřka celých lázní na deset let. Jejich servilní spojenec, předseda československé vlády Zdeněk Fierlinger, přednesl již 8. ledna 1946 ministrům dokonce návrh usnesení, že vláda dává bezúplatně Sovětskému svazu v Karlových Varech s pozemky, zařízením a vším majetkem hotely Imperial, Richmond, Quisisana, Sofia, Qurinal, vily Margareta a Hoffmann, zámek Stružná s hospodářskými objekty a sadem o rozloze 11,9 hektaru a dále vilu Cihelna se sadem osm hektarů, vilu Dalovice s oranžérií a desetihektarovým sadem a karlovarské Lázně č. III.
Usnesení ještě konstatovalo, že „objekty dosud užívané jakožto sanatoria Rudé armády a výše nevyjmenované budou uvolněny a odevzdány československým vládním orgánům 1. ledna 1947“. Nakonec se ve vládě usmlouvala dohoda, která hovořila o pronájmu menšího počtu nemovitostí na pět let. Tu mělo signovat spolu s Hlavní vojenskozdravotní správou Rudé armády československé ministerstvo zdravotnictví, ale její provádění z československé strany dostal na starost karlovarský okresní národní výbor.
Otázkou zůstávalo, kdo bude platit účty. Národní správa hotelu Pupp například v zájmu další existence zoufale pátrala 4. června 1946, kdo bude ochoten zaplatit v zájmu dalšího provozu hotelu za dosavadní pobyt Rudé armády 4 386 522 korun tehdejší měny. V tomto účtu byla i položka 87 000 korun za „zmizelý inventář“. Jiný dokument z léta 1945 dokládá, že si do své velitelské vily z Puppu leccos ve stejné ceně zapůjčil generál Trofimov…
Koberce, zrcadla a další cennosti kradli i mladší důstojníci, kteří si podle některých zpráv karlovarské kriminální policie zařizovali v nacisty opuštěných rezidencích hnízdečka lásky. Bytové problémy města je samozřejmě příliš nezajímaly. Uniformovaní „hosté“ v obsazených lázeňských domech a hospodářských dvorech zaměstnávali Němce, jimž ovšem zpravidla nic neplatili. Ti potom neměli peníze na elektřinu, nájem ve svých bytech apod.
Jednoduché to s Rudou armádou v lázních nemělo ani městské divadlo a lázeňský symfonický orchestr. Ten musel například hrát rudoarmějcům minimálně šestkrát měsíčně zdarma a v často nečekaných termínech. Divadlo, proti všem uzavřeným dohodám, bylo využíváno také, kdykoliv si pánové, tedy soudruzi důstojníci, vzpomněli…
Zajímavým dokladem tehdejších poměrů v Karlových Varech je také dvanáctistránková zpráva s řadou příloh z inspekční cesty, kterou zde provedl ve dnech 1. až 9. dubna 1946 bývalý legionář major Jaroslav Hofrychtr z hlavního štábu čs. armády. Do města dorazil, aby prověřil záplavu stížností z města i některých ministerstev. Měl se zde setkat s vyššími představiteli Rudé armády, ale ti až po pěti dnech poslali z Koněvova štábu pouhého podplukovníka zdravotní služby. Každopádně Hofrychtr v závěru své zprávy nekompromisně žádal odvolání dosavadního zmocněnce Rudé armády ve městě, podplukovníka S. I. Retujeva, pro jeho absolutní neschopnost.
Zjistil také, že zde vládnou z hotelů Pupp a Imperial dvě na sobě nezávislé skupiny. Jedna byla z Koněvovy Střední skupiny vojsk a druhá ze Severní skupiny vojsk maršála Rokossovského, kdy se jejich zástupci při jednáních vymlouvali jeden na druhého. Nakonec i díky ochotě Koněvova emisara pplk. I. G. Barona se podařilo uzavřít dohodu o nápravě největších excesů.
Lázeňské Eldorado
Večerní střelba na auta, vážné dopravní nehody způsobené opilými řidiči Rudé armády, pokus o násilný odběr značného množství masa zdarma a bez potravinových lístků v řeznictví, vrcholící brutální inzultací prodavaček a nakupujících i rozbitou výkladní skříní, loupežné útoky na kožešnictví, zlatnictví a hodinářství. To byly celkem časté projevy nových vládců lázní.
A tak to pokračovalo i v druhé polovině roku 1946. V úterý 10. září 1946 došlo například v karlovarské restauraci Panorama k incidentu a rvačce mezi tuctem opilých sovětských vojáků a několika hosty poté, kdy jeden opilý voják vnikl do kuchyně, kde začal obtěžovat přítomné ženy. Ty začaly křičet a jedna utekla do přilehlého pokojíku, kam násilník vnikl a vrhl se na ni. Jeden z hostů přiběhl napadené ženě na pomoc. Hluk přilákal k potyčce další dva vojáky, kdy jeden z nich popadl v kuchyni sekeru. Vyděšený správce podniku varovně vystřelil z pistole a nechtěně zasáhl útočníka do krku.
Postřelený, jinak řidič Rudé armády z hotelu Imperial, byl odvezen do nemocnice a pořádek v restauraci definitivně nastolila přivolaná hlídka SNB. Hlášení okresního velitelství SNB z 13. září 1946 uvádí: „Jelikož se případy různých nepřístojností páchaných příslušníky Rudé armády, hlavně řidiči motorových vozidel a pomocného personálu ruských důstojníků, povážlivou měrou množí, bylo jednáno s povolanými činiteli z hotelů Imperial a Pupp o zjednání nápravy, která se však nikterak neprojevila.“
To potvrzuje i další hlášení z 26. září 1946: „V poslední době se stále opakují krádeže motorových vozidel a automobilových záložních kol, které podle všech známek jsou páchány některými příslušníky RA. Řidiči motorových vozidel RA ve stejnokroji i občanském oděvu jezdí takovým způsobem, že ohrožují bezpečnost ostatních účastníků dopravy. Ve věci již bylo intervenováno okresním velitelem, avšak dosud bez výsledku.“
Proces navracení lázeňských sanatorií a dalších objektů v Karlových Varech do českých rukou byl velice složitý a pomalý. Obrovský komplex hotelu Imperial dostal Sovětský svaz „darem“ a vrátil jej Československu až v roce 1957 při zachování dominance sovětské lázeňské klientely. Do února 1947 byly konečně převzaty od Sovětské armády některé „pronajaté“ i obsazené objekty a za zmínku stojí, že přes předchozí české stížnosti na devastaci objektů bylo vždy při předávání protokolárně uváděno, že je „všechno v pořádku“.
A pak přišel „Vítězný únor 1948“. Vše nepříjemné mělo být zapomenuto a například vůči excesům Rudé armády nekompromisní policista Bohumil Valtr musel emigrovat a umlčeni byli rychle i další nepříjemní pamětníci divokých časů poválečné nulté lázeňské sezóny.
Je zajímavé, že o této nepříliš veselé kapitole z dějin Karlových Varů se nemluví ani šestatřicet let po pádu komunismu v naší zemi. „Korektní“ ignorování těchto faktů je však jen falšování historie a to se, jak dobře známo, nikdy nevyplácí…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
