Nezkrotní psi pouště: Čeští legionáři prošli boji v africké poušti. Jejich příběhy inspirovaly slavné filmy
Existují dva české filmy, Oáza a Tobruk, režisérů Brynycha a Marhoula z let 1972 a 2008, které se dotýkají služby Čechů v cizinecké legii v Africe v letech druhé světové války. Oba stojí za zhlédnutí, ale otázkou zůstává, jací ve skutečnosti byli opravdoví nefilmoví cizinečtí legionáři ze srdce Evropy.
Přestože „masarykovci“, kteří ctili demokratické ideály předmnichovského Československa, spolu se svými židovskými spoluobčany tvořili základ československé jednotky na Středním východě, nelze zapomínat ani na ty, kteří odjeli ze země před válkou v touze po dobrodružství a vstoupili do francouzské cizinecké legie. I tito muži však nezapomněli na svou vlast a byli jí pak ve chvílích nejtěžších k užitku jako znalci válčení v pouštních podmínkách.
ČESKÉ HROBY V SÝRII
V době počátků formování československé vojenské jednotky na Středním východě, jež od 29. června 1940 probíhalo nejprve v Palestině a poté i v Egyptě, sloužili mnozí Češi a Slováci v cizinecké legii v tzv. Mandátních levantských státech (Libanon a Sýrie), které byly od roku 1920 pod francouzskou správou.
Poté, co nacistické Německo porazilo v červnu 1940 drtivě Francii, velitel francouzské armády v Libanonu a Sýrii generál Dentz se ochotně podřídil kolaborantské vládě ve Vichy a odmítl spolupracovat s odbojným generálem de Gaullem. Naopak měl velké porozumění pro německé plány infiltrovat své lidi do Sýrie, Iráku a Íránu a vyvolat zde povstání proti silám protihitlerovské koalice. Proto 8. června 1941 vstoupily do Sýrie spojené síly Britů a de Gaullových Svobodných Francouzů. Došlo k bojům, do nichž se 2. července pod velením pplk. Karla Klapálka zapojil i Čs. pěší prapor 11 – Východní.
Klapálek ve svých pamětech uvádí o tažení do Sýrie i následující poznámku: „Pronásledovali jsme vichisty. Cesta za nimi byla vroubena hroby s francouzskými tabulkami a nápisy, ale leckdy s českými jmény, jako Novák, Novotný, Souček… Byli to staří cizinečtí legionáři, kteří sloužili Francouzům v koloniích třeba více než deset let, až v této válce složili kosti v Sýrii v zájmu našich nepřátel…“
V Sýrii v té době působil 6. pěší pluk cizinecké legie (6e régiment étranger d’infanterie), v němž sloužilo i relativně dost Čechů a Slováků. Mnozí z nich však zběhli z legie k Britům ještě před útokem na Sýrii, protože se jim nelíbila proněmecká politika nové francouzské vlády, další padli jako novodobí gladiátoři v bojích a zbývající se po kapitulaci generála Dentze v zajetí přihlásili do československé armády.
Zajímavým faktem je skutečnost, že tehdy vláda ve Vichy měla v Levantě 32 000 vojáků, ale z nich využilo možnost po skončení bojů přejít na stranu Spojenců a generála de Gaulla jen 692 cizineckých legionářů, 962 severoafrických koloniálních vojáků a také – pouhopouhých 427 Francouzů! Ostatní se velice ochotně nechali repatriovat do Němci okupované Francie!
Přírůstek legionářů do československé jednotky byl vítán pro jejich vojenské zkušenosti, přestože si tito muži s sebou většinou přinášeli z legie i klasické zlozvyky – tvrdost, kvartální pijáctví a řešení i drobných sporů tvrdou ranou pěstí do zubů…
CO DOKÁŽE CAFARD
Kdo četl dobrodružnou knihu z prostředí cizinecké legie, zpravidla narazil na termín cafard, za nímž se skrývají specifické nálady a výbuchy zlosti legionářů. Byly to stavy návalů smutku, na které se jako lék užíval alkohol či rvačka – a zpravidla obojí.
Typickým příkladem starého cizineckého legionáře byl bývalý rolník a nyní svobodník František Neoral. Rodák z Leštiny u Zábřehu odsloužil v řadách cizinecké legie 11 let! K československé jednotce přešel ze Sýrie jako jeden z prvních a stal se Klapálkovým příkazníkem. Přestože po konfliktu s jedním z horlivých mladých důstojníků Neoral později zběhl a odešel k jednotkám generála de Gaulla, Klapálek mu zachoval ve svých vzpomínkách značné sympatie pro jeho šikovnost postavit stan v písku či schopnost předvídat písečnou bouři atd., jež zakončil slovy: „U mne to snad byla poněkud podivínská záliba v těchto lidech, které, dělej co dělej, už nezformuješ do našeho kadlubu. Ani oni se necítili mezi námi volně. Proto, když jich už nebylo třeba, vraceli se ke svým. To byli ti, o kterých se říká, že je pohltila poušť…“
V době Neoralovy dezerce zběhli od jednotky i někteří další muži. Důvodem však nebyla snaha vyhnout se bojovému nasazení. Naopak, nezdolní „psi pouště“ táhli zpět ke své „smečce“, jež nyní jako 13e demi-brigade de Légion étrangère vyrážela pod lotrinským křížem Svobodné Francie opět do boje, zatímco československá jednotka stále na svoji bojovou příležitost teprve čekala.
Stojí za zmínku i to, že se do československé jednotky přihlásilo i několik legionářů, kteří pocházeli z Jugoslávie a Ruska. Někteří po čase zběhli, jiní se řádně vrátili zpět do cizinecké legie a zbytek využil příležitosti a vstoupil do královských jugoslávských exilových jednotek v Egyptě.
Juraj Schönfeld vzpomínal na svérázného ruského dobrovolníka v československé uniformě: „Naším kuchařem byl Boborikin Nikita, ruský hrabě, notorický alkoholik, krasavec, svérázná osobnost a kulinářský umělec. Po obsazení Sýrie přišla tato problematická bytost k nám a v květnu 1945 přišel s námi i do republiky. Každý ho znal, s každým se stýkal a každý ho oslovoval père Bobo. Náš Bobo byl doslova prosáknutý alkoholem, a když tu drogu neměl, tak byl velice nevrlý, nepříjemný a nesvůj. Jinak to byl družný člověk a vynikající kuchař, ale vařil nám pod podmínkou, že mu odevzdáme svůj příděl piva. Jednou v Jerichu vyprovokoval v hospodě rvačku s anglickými dělostřelci a byl vyhozen z lokálu. Bobova šlechtická duše byla hluboce uražena, ozbrojil se v táboře Tommy gunem, vrátil se a v lokále rozstřílel regály s pitím. Vojenský soud ho odsoudil a hostinskému musel zaplatit za škodu 80 tvrdých liber na splátky. Dva roky mu je strhávali ze žoldu.“
Dodejme, že Nikita Boborikin, osmadvacetiletý rodák z Kyjeva, se zúčastnil i obrany obleženého Tobruku a v cizinecké legii sloužil přes pět let. V kolonce civilní zaměstnání měl tento bývalý student uvedeno mechanik a u znalostí jazyků měl tehdy napsáno „francouzština, italština, slovanské jazyky mimo češtinu“…
Určitou výjimkou mezi českými cizineckými legionáři byli bývalí bojovníci španělských interbrigád, kteří v únoru 1939 vstoupili po ústupu přes Pyreneje do legie, aby se vyhnuli francouzským koncentračním táborům. Byli to četař Jindřich Novák a vojíni Michal Antoš, Vilém Hubrich a Ferdinand Pavelka. Každý z nich měl jiný osud. Novák se například zúčastnil bojů s Němci ve Francii, kde byl zajat. Podařilo se mu však uprchnout a přes Německo a Rakousko se dostal až do Bělehradu, kde se přihlásil na československém konzulátu.
Ostatní tři se k čs. jednotce dostali přes Sýrii. Svéráznou postavou mezi nimi byl rodák ze Znojma Ferdinand Pavelka s mužným plnovousem a nezbytnou dýmkou. Do vlasti se však bohužel nevrátil, protože v hodnosti desátníka padl 15. dubna 1945 u Dunkerku během útoku na továrnu Filature.
Poněkud méně přijatelnou podobu svérázných cizineckých legionářů měl představovat rotný Alfons Donner, narozený v Soběsukách na Žatecku, jenž byl údajně zarytým antisemitou a občas bil židovské vojáky. Šlo zřejmě o podobný typ, jakým je desátník Kohák v Marhoulově filmu.
Donner sloužil v cizinecké legii od 5. prosince 1927 do 11. června 1941. Prošel za tu dobu dlouhou řadou bojů s Araby v Maroku a na Sahaře a v jeho vojenské knížce byla uvedena místa mnoha bojů. Je otázkou, zda tento bývalý kotlář, který kromě češtiny a němčiny hovořil francouzsky, polsky, srbsky a italsky, za téměř čtrnáct let v cizinecké legii jenom nezhrubl natolik, že se pro něj při výcviku stalo samozřejmostí pomalejšího vojáka nakopnout či udeřit pěstí. O jeho vojenských schopnostech bezesporu hovoří to, že když československý prapor po osvobození z obleženého Tobruku určili k reorganizaci na protiletadlový pluk, byl Alfons Donner v březnu 1942 mezi prvními dvanácti vybranými poddůstojníky, jež vyslali jako předvoj do britského kursu.
Na Donnera nám zanechal před lety vzpomínku i bývalý velitel jeho čety, poručík Bohumír Krézek: „V legii měl hodnost seržanta. Odešel údajně do první světové války jako mladistvý bubeník a po jejím skončení se nechal naverbovat do legie, se kterou prodělal různá tažení a masakry. Vystupování měl opravdu vojenské, spal vždy s puškou uvázanou k předloktí. Šlo údajně o zvyk být vždy a za každé okolnosti připraven, nenechat se překvapit. Byl mi přidělen jako můj zástupce, nemohl jsem si na něj stěžovat. Válčení a disciplíně rozuměl, když jsem byl ale odvelen, nenávratně zmizel – údajně zpět do cizinecké legie. Nebyl sám. Byli již příliš uvyklí na život v legii a doma by si velmi těžko zvykali...“
VOJÁK UKOVANÝ POUŠTÍ
V Tobruku v době obležení nejednou vynikl při akcích v předpolí i další dlouholetý příslušník francouzské cizinecké legie – desátník Evžen Pexa. Dvaačtyřicetiletý rodák z Jemnice u Moravských Budějovic patřil k nejstarším účastníkům průzkumných hlídek v obležené pevnosti.
Prvním, kdo z československých vojáků vyrazil do Tobruku, byl bývalý číšník a také příslušník cizinecké legie – svobodník Peter Dvorazňák, jenž svou službu u legie zahájil v dubnu 1935 v Indočíně. Zvolil k tomu svéráznou metodu – dezerci od jednotky! S dvěma mladými vojáky se již v dubnu 1941 pokusil odplout s australskou jednotkou do Tobruku, ale zabránil jim v tom na poslední chvíli zásah vojenské policie. Starý „pouštní pes“ Dvorazňák se tak kvůli trestu za dezerci nakonec do Tobruku nedostal ani s čs. praporem.
Jiní cizinečtí legionáři však své vojenské schopnosti v Tobruku prokázali. Uveďme jeden příklad z mnoha: pětičlenná průzkumná hlídka bývalého cizineckého legionáře rotného Jozefa Terlandy 27. listopadu 1941 začala být ze dvou míst ostřelována kulomety. Hlídka na to ihned odpověděla palbou. Když však na ně protivník nereagoval, vrátili se průzkumníci beze ztrát opatrně kvůli minám zpět do pevnůstky S 19.
Ano, čtyřicátník rotný Jozef Terlanda, rodák z Chynoran u Topoľčan, byl další svéráznou postavou Klapálkova praporu. Bývalý rolník se na Slovensku oženil již v devatenácti letech, narodily se mu zde dvě děti, ale neznámo kdy a neznámo proč opustil svou rodnou obec a vyrazil do světa. V roce 1931 vstoupil do cizinecké legie, dosáhl zde hodnosti desátníka, a když v dubnu 1941 přišel k čs. jednotce, domluvil se tehdy dobře polsky, rusky, maďarsky a francouzsky.
O Terlandovi mi před dvaceti lety vyprávěl bývalý bojovník z Tobruku, brigádní generál v. v. MUDr. Jozef Hercz: „To byl náš rotný, dobře si ho pamatuji. Byl přímo v našem družstvu. Přišel z cizinecké legie, čtyřicátník, tvrdý voják. Rád pil a měl kvůli tomu různé nepříjemnosti. Šidil nás také o rum. Z devatenáctky a čtrnáctky, to byly naše pevnůstky v první linii, chodil za tmy večer na velitelství roty pro příděly. A cestou zpět nám rum ředil, aby se mohl napít. Byl to zkušený voják, ale bez pití se neobešel…“
Ve svých vzpomínkách na tohoto rázovitého vojáka nezapomněl ani Karel Klapálek: „Byl to voják pouští pořádně ukovaný a jako jedle urostlý. Když jej přivedla před lety do legie dobrodružná krev, byl to patrně krásný mladý muž, kterého však legie a poušť asimilovaly. Průsvitná pleť nasycená injekcemi a chininem, těkavý zrak a pravidelné pijácké kvartály. Na svého nadřízeného poručíka se díval jako na nezralé štěně.“
Karel Klapálek se snažil vcítit i do jeho mentality a někdy mu toleroval jeho kvartální pijácké výpadky: „Musel pít, bez toho byl nemožný. Často jsem ho pozoroval dalekohledem, jak se přibližoval. Jakmile totiž přišla jeho doba a neměl co pít, vydal se přímo k velitelství. Mohly právě padat z nebe tuny železa, on si mezi nimi vždycky našel skulinku, kterou nějak proklouzl k mé díře, a sedl si na dohled před vchod. Když se ho někdo zeptal, co chce, nepověděl, však prý podplukovník, až ho uvidí, sám bude vědět… Věděl jsem. Dal jsem mu nalít do hrnku pořádnou dávku ginu a poslal jsem mu ji. Dlouhou chvíli se na nádobu jenom s úsměvem díval; potom ji nadzvedl jako na přípitek, ještě vteřinku váhal – a pak to do sebe rázem převrátil. Když přešla první slast, vstal, zasalutoval směrem k mé díře a bloumal zase nazpět k pevnůstce, které velel. Říkával: ,Vy všichni jste sráči... jediný podplukovník ví, co voják potřebuje!‘ Nebylo to tak zcela, věděl jsem jenom, co potřebuje on…“
Dlužno říci, že Jozef Terlanda se ctí absolvoval obležení Tobruku, ale po jeho osvobození byl na vlastní žádost 27. února 1942 propuštěn zpět „domů“ – k cizinecké legii.
SEZÓNNÍ VÁLEČNÍCI
Každý z bývalých legionářů byl jiný. Jedni byli kamarádi a chlapi do nepohody, jiní si zachovali více necitlivosti k druhým. Takový byl zřejmě i svobodník Vincenc Mesároš z obce Michalovce u Považské Bystrice, který si odsloužil v cizinecké legii osm let. V obleženém Tobruku ho potrestali za to, že odmítl odnést umírajícího spolubojovníka. Zbývá dodat, že když Mesároše 27. ledna 1942 roztrhala výbušnina, jeho tělesné ostatky ostatní vojáci z jeho jednotky shromáždili k pohřbu bez odmlouvání…
Někteří bývalí legionáři dostali po osvobození Tobruku za projevenou odvahu od velitele praporu pplk. Klapálka pochvalná uznání. Jedním z nich byl například Jaroslav Mifka z Unhoště. Bývalí cizinečtí legionáři měli kdysi v civilu rozmanitá zaměstnání. Například Slovák Ján Krajčovič byl v civilu učitelem. Každý z nich prožil zvláštní život plný dobrodružství, smutku, radosti i nadějí, jenž by jistě zaujal předválečného autora dobrodružných románů o legii Percivala Ch. Wrena.
Pro naši zahraniční jednotku to však byli cenní, ale nakonec většinou jen „sezónní“ válečníci. Odchylné pojetí kázně, určitá svoboda a nezávislost mimo službu, která není v žádné jiné armádě, představovaly prvky, jež mnohé z nich táhly zpět do legie. Z příslušníků čs. vojenských jednotek na Středním východě předtím sloužilo v cizinecké legii přes čtyřicet mužů. Z nich se 25 v řadách Čs. pěšího praporu 11 – Východního zúčastnilo legendární obrany obklíčeného Tobruku. Dva z nich tam padli.
Šlo o 14 Čechů, sedm Slováků a čtyři Rusy, mezi nimiž si na závěr zaslouží ještě zmínku v Tobruku těžce zraněný četař Miroslav Anger. Rodák z jihomoravského Bzence zběhl mezi prvními z vichistické legie, ale ještě před nástupem k čs. jednotce provedl ve prospěch britského velení tajnou misi zpět do Sýrie, kde díky svým známostem mezi cizineckými legionáři i domorodci a evropskými starousedlíky zjišťoval politické poměry, nálady obyvatelstva, a především síly francouzských jednotek věrných Pétainově kolaborantské vládě.
Cizinečtí legionáři se sžili s pouští, avšak s československou jednotkou se ve většině případů natrvalo sžít nedokázali. Někteří, jako Neoral, dezertovali a další, jako Terlanda, odešli k de Gaullovým Svobodným Francouzům legálně na základě žádosti. Jiní sloužili dále, například rotný Donner, ale nakonec ani on není v seznamu československých vojáků, kteří v srpnu 1943 odpluli z Afriky do Velké Británie.
Zvláštní empatii v tomto směru projevil přítel a lékař Karla Čapka a také jejich spolubojovník z Tobruku Leopold Firt: „Jednoho dne člověk pozná, že si na ni zvykl, na poušť. Ne na ty nepříjemnosti, které přináší pouštní život, ale na ni samu. Jednoho dne se člověk probudí a je jiný než včera a předevčírem. Stesk, touha, úzkost, domov – to vše od něho odstoupí. Jako by se to stalo kdesi daleko, a přece blízko. Myslíte na ženu, dítě, na svůj byt… a je to jako krásná vzpomínka. Obrázek, na který se usmíváte, ale jako by už byl z jiného světa…“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
