Masala žánrů, erotika i nepochopitelná hudební čísla. Před 95 lety začala éra Bollywoodu
V roce 1931 měl v Bombaji premiéru film Alam Ara, kde herci poprvé v historii mluvili a zpívali v hindštině. Jeho obrovský úspěch podnítil vznik největšího filmového průmyslu na světě, pro který se vžil název Bollywood. Víte, jak vypadá jeho zákulisí? Proč filmy trvají čtyři hodiny a proč se v nich vlastně zpívá a tančí? A slyšeli jste o zamlčované „zetkové“ produkci promítané v temných kinosálech, kam se Evropan ani nedostane?
Když Ardeshir Irani zasedl 14. března 1931 do hlediště bombajského divadla Majestic Theatre, věděl, že příští dvě hodiny rozhodnou o jeho budoucí kariéře. Na plátně instalovaném do hlavního sálu se měl objevit jeho nový film Alam Ara (Ornament světa). Režisér a producent do něj vložil veškeré úspory, aby Indii mohl představit revoluční vynález zvukového filmu. Jakmile sál potemněl a z reproduktorů ozvala hudba, propuklo naplněné hlediště v nadšení. Když fakír v podání populárního Wazira Mohammada Khana začal zpívat a čarokrásná Zubeida tančit, rozpoutala se v sálu doslova bouře. Davy rozvášněných diváků se odmítaly ještě dlouho po skončení rozejít a na pořádek musela dohlížet policie. Ardeshir Irani byl rázem nejslavnějším mužem Indie a mužem, který ustanovil podobu budoucího Bollywoodu.
Alam Ara
Film fascinoval Indy od chvíle, kdy subkontinentem začali putovat „tambu filim“ – kočovní promítači, kteří v městech postavili stan a pouštěli v něm černobílé němé filmy ranného Hollywoodu. Ardeshir Irani, syn iránských zoroastrijců sídlících v Púně, se do jednoho z nich vypravil a okamžitě věděl, že našel své povolání. Bývalý učitel, inspektor pohonných hmot a prodavač hudebních nástrojů se stal režisérem, producentem a majitelem prvního stálého kina jižní Asii. Zanedlouho už natáčel své první němé filmy a získal post indického zástupce hollywoodských Universal Studios. V roce 1929 se mu díky tomu dostala do rukou zkušební kopie jednoho z prvních zvukových filmů Show Boat.
Irani neváhal a do Indie pozval amerického zvukového inženýra Wilforda Deminga, aby mu ve filmových studiích instaloval zařízení schopné nahrávat zvuk přímo do filmového pásu. Deming si za své služby účtoval tehdy astronomických 100 rupií denně, a Irani se proto rozhodl natočit film bez jeho asistence. Musel proto hodně improvizovat. Kamery spouštěl až pozdě v noci, kdy po kolejích před budovou studia přestaly jezdit vlaky. Velké a neohrabané mikrofony dovedně maskoval kulisami a kostýmy, hudebníky ukrýval do korun stromů. Náklady se přesto šplhaly stále výše a Irani si byl vědom, že z filmu musí být velký hit, aby se mu vložené finance vrátily. Učinil proto několik zásadních rozhodnutí. Dialogy nenapsal v oficiálním jazyce gudžaratí, ale v lidové hindustánštině, kterou se domlouvají obyvatelé celé severní Indie a rozumí jí i Peršané a Arabové. Do filmu zakomponoval několik velkých hudebních čísel a tanečních vystoupení, aby nechal vyniknout pohybovému nadání svých hvězd - herečky a tanečnice Zubeidy a hvězdy němého filmu Mastera Vithala přezdívaného „indický Douglas Fairbanks“.
Příběh o mocném králi a jeho dvou ženách se promítal před vyprodaným hledištěm celé měsíce. Ardershir Irani díky němu prožil dlouhou a plodnou kariéru. Natočil během ní 160 filmů, mezi nimi první barevný snímek Kisan Kanya (1937) a Noor Jahan (1934) – první indický film namluvený v angličtině. Jeho nejvýznamnějším dílem je však dodnes Alam Ara. Bombajský filmový průmysl, pro který se vžil název Bollywood, z něj převzal řadu dodnes používaných technik a zvyků – například natáčení v noci, dialogy psané v lidové hindustánštině a pro neindické publikum nepochopitelné pasáže, kdy postavy na plátně začnou zpívat a tančit.
Tři hodiny dlouhá masala
Ne všechny indické filmy vznikají v Bollywoodu. Bollywood se přezdívá filmovému průmyslu soustředěném v severozápadní metropoli Mumbai (dříve nazývané Bombaj). Velká filmová studia ale působí i v Madrasu, Kalkatě a dalších městech napříč celým subkontinentem. Od samého počátku zaměstnávaly tisíce lidí, banky ale dlouho odmítaly producentům poskytovat úvěry. Filmy proto bývaly financované ze soukromých prostředků a skrytou reklamou. Neskrývaný „product placement“ z indických filmů nezmizel ani dnes. Podobných paradoxů je plná i distribuce. Indové kupují nejvíce vstupenek na světě – každý rok zhruba 2,7 miliardy. Vstupné je ale zároveň nejlevnější a návštěvník typicky zaplatí kolem 100 rupií, tedy asi 23 korun. V zemi s 1,2 miliardou obyvatel navíc do kina pravidelně chodí pouze kolem 45 milionů lidí a v celé Indii funguje jen asi 13000 stálých kin.
Aby byly filmy co nejvýdělečnější, točí se podle zásady „paisa vasool“ (kupovaná hodnota). Aby si každý divák přišel na své, jsou indické filmy směsicí žánrů. V jednom filmu zažijete milostné drama, napětí, akci i komedii, to vše doprovozené zpěvem a tancem. Pro míchanici se proto vžil název „masala“, termín jinak používaný pro směs indických koření. Aby se do filmu všechny ingredience vešly, stopáž běžně přesahuje 3 hodiny (nejdelší film LOC: Kargil trvá 4 hodiny a 25 minut). Nedílnou součástí masaly je také erotika. V jinak upjaté a prudérní Indii může působit divně, její kořeny ale sahají hluboko do historie. Hned jeden z prvních černobílých němých filmů Raja Harishchandra z roku 1913 obsahuje scénu, kdy královna Taramati vystupuje ve společnosti svých komorných z lázně. Nadšeným divákům ani nevadilo, že krasavice v promočených sárí ztvárnili mužští herci. Legendární je také scéna z filmu Karma z roku 1933, kdy se hvězda raného Boolywoodu Devika Rani na plátně celé čtyři minuty nepřetržitě líbá. Jejím protějškem byl naštěstí její vlastní manžel Himanshu Rai.
Vládci Bollywoodu
Indický film standardně obsahuje pět až devět písní. Minimálně dvě z nich jsou romantické, jedna je smutná, jedna veselá a jedna legračně potrhlá. Jejich forma se v podstatě nezměnila od 30. let, kdy ji kodifikoval Ardeshir Irani, a vychází z tradičního indického folkloru. Z něj bollywoodské zpěvy převzaly i typický vysoký přednes, který dokáže dokonale zvládnout jen málo zpěvaček. Od samého počátku proto zpívané pasáže nahrávaly profesionálky v dabingovém studiu a herečky na plátně pouze otvírají ústa na playback. Zpěvačka Lata Mangeshkar přezdívaná Indický slavík díky tomu drží světový rekord v počtu nahrávek. Během sedmdesátileté kariéry nazpívala přes 25 000 písní (některé údaje hovoří až o 50 000) ve 30 jazycích a její hlas zazněl ve skoro 2000 filmech. Zpívaná a taneční čísla jsou tak důležitá, že je natáčí specializované týmy režisérů, kameramanů a choreografů.
V Bollywoodu drží veškerou moc a finance producenti. Režiséři i herci jsou zpravidla placení velmi skromně. Výjimkou jsou jen největší hvězdy, převážně muži. V současnosti jsou to hlavně „Tři Khani“ - Shahrukh Khan, Salman Khan a Aamir Khan. Bollywood zná i několik velkých ženských hvězd, většina z nich ale zdaleka nedosahuje slávy a bohatství mužských protějšků. V Bollywoodu také vystupuje mnoho západních herců. První velkou hvězdou byla australská akrobatka a kaskadérka vystupující pod jménem Nebojácná Nadia neboli Hunterwali – Žena s bičem. Ve 30. letech natočila v Bollywoodu 35 filmů, ve kterých jezdí tryskem na koni, skáče na jedoucí vlaky, svým bičem na plátně zpráská desítky padouchů a zbytek zbije holýma rukama.
Nesympatickou a dost odpudivou stránkou indické kinematografie jsou takzvané „Z-Grade“ filmy. Jejich tradice je dlouhá, největší množství jich ale vzniklo v 80. a 90. letech. Žánrem to byly většinou thrillery nebo horrory s nadpřirozenou zápletkou, vždy ale obsahovaly násilí, vulgární jazyk a explicitní sexuální scény, v nichž zpravidla figurovalo znásilnění. Promítaly se během nočních projekcí v nejlevnějších kinosálech, kam se neindičtí návštěvníci s ohledem na bezpečí ani nedostanou. Cílové publikum jsou takzvaní „frontbenchers“ – muži sedící v předních řadách kina, kteří hlasitě komentují dění na plátně. Několik filmů jako Khatra, Hatyarin, Khooni Dracula nebo Kafan se mezi znalci pokleslé kinematografie dočkaly kultovního statutu, většina z produkce ale naštěstí zapadla.
