„Češi mě dostali. Nezbývá mi, než abych se oběsil." Před 80 lety začal proces s K. H. Frankem
Hlavní americký žalobce Robert H. Jackson, jenž v létě 1945 odsouhlasil
vydání K. H. Franka z amerického zajetí do Prahy, oceňoval ukázkovou práci
československé jurisdikce. Netušil, že přípravné řízení s protektorátním
představitelem třetí říše se soudruzi pokusili zneužít. Komunista
na špinavou práci Bedřich Pokorný podstrčil na podzim 1945 mezi výslechové
protokoly Frankovu falešnou výpověď, jež představitele domácího odboje
Vladimíra Krajinu vinila z kolaborace.
Německé vedení v Čechách a na Moravě učiní všechno, aby i nadále byl zachován klid a pořádek. … Varuji vás velmi důrazně, abyste nespekulovali s německou slabostí. Takové iluze by utonuly v krvi! … Jsem přesvědčen, že nadejde den, kdy všichni poznáte, jak správná byla cesta, po které jste byli vedeni v těchto letech. Vyčkejte proto vývoje věcí v klidu. Dějiny Evropy nejsou dosud u konce, apeloval státní ministr Karl Hermann Frank na občany Protektorátu Čechy a Morava ve svém rozhlasovém projevu 30. dubna 1945. V té době už byl Adolf Hitler několik hodin po smrti. Jak rychle zaúčinkuje kyanid, nechal Vůdce nejprve otestovat na feně německého ovčáka Blondi. Její tři štěňata nechal utratit taky. Pak lehce poobědval, rozloučil se s osazenstvem berlínského bunkru – a odebral se do pekla. Světské spravedlnosti stejným způsobem unikli také Joseph Goebbels, Martin Bormann i Heinrich Himmler, který se kyanidovou kapslí otrávil v britském zajetí 23. května 1945.
K. H. Franka zadrželi 9. května 1945 u Rokycan američtí vojáci. Oddechl si, předpokládal totiž, že si coby americký zajatec zachránil krk. O tři týdny později ho proto dost zaskočilo, když do jeho cely ve Wiesbadenu vstoupili dva českoslovenští důstojníci, aby ho vyslechli. K. H. Frank jim oznámil, že je americký politický vězeň. Člen Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů gen. JUDr. Bohuslav Ečer v doprovodu majora Velena Fanderlíka vyvedl nacistického válečného zločince z omylu.
Frank, jenž se před Mimořádným lidovým soudem v Praze na jaře 1946 dokola hájil tím, že nemohl neuposlechnout Hitlerovy rozkazy, při prvním výslechu 28. května 1945 tvrdil Ečerovi, že se snažil rozmluvit Vůdci některé jeho příkazy k hromadným popravám Čechů, protože by se tím nalomila jejich pracovní morálka. „Už je Beneš zpátky v Praze?“ zajímalo ho. „Jistě. A dnes má narozeniny.“ Po setkání s Ečerem si K. H. Frank ve wiesbadenské cele před svým spoluvězněm Franzem Xaverem von Eppem posteskl: „Češi mě dostali. Nezbývá mi, než abych se oběsil.“ – „Nemohu poradit nic lepšího,“ odpověděl mu generál Wehrmachtu. Po třetím výslechu K. H. Frank sdělil Ečerovi, že je nervově vyčerpán a už nemůže dál. „To se nestydíte? Nepoužil jsem a nepoužiji vašich metod,“ řekl mu příkře Ečer. Dohodu o vydání K. H. Franka do Československa podepsal hlavní americký prokurátor Robert H. Jackson v polovině července 1945. K. H. Frank patřil před československý soud, jelikož se svých zločinů dopustil výlučně na území Čech a Moravy. Poslední červencový den poslal generál Bohuslav Ečer do Prahy šifru: „Připravte vše pro přijetí velkého zavazadla.“
Na konci sil
Sedmého srpna 1945 mohl na ruzyňském letišti Bohuslav Ečer oznámit: „Dnes ráno jsem Franka převzal jménem naší vlády. Odevzdávám Karla Hermanna Franka do rukou československé spravedlnosti zde, v této zemi, kde páchal svoje zločiny.“
Ve vazební věznici na Pankráci napsal K. H. Frank dopis, jejž adresoval ministru spravedlnosti Jaroslavu Stránskému: „Já, poražený, prosím o velkomyslnost a velkorysost vítěze. Poněvadž moje životní dráha a existence ztroskotaly, byly zničeny, nemám už na tomto světě nic jiného než svou rodinu. Nechci nic jiného, než abych někde skromně, pokorně a vší politiky vzdálen směl žít a pracovat… Má nejdražší, milovaná žena a pět dítek… očekávají svého živitele. Všichni jsme si tak toužebně přáli konec války, abychom pak v ústraní – jen pro sebe – mohli žít. Teď sedím od 9. 5. 1945 ve vazbě a nevím o své rodině nic. Ty 102 dny vazby přivedly mě na konec mých sil. Pane ministře! Prosím Vás co nejvroucněji: vydejte – anebo vymozte u pana státního prezidenta zvláštní akt, velkomyslné gesto vítěze, aby mi bylo umožněno žít někde s manželkou a dětmi. Prosím zdvořile, aby mi byla povolena všechna ulehčení, která byste případně mohl politickému vězni povoliti, poněvadž jsem držen jako těžký zločinec v poutech. Pomozte, prosím, člověku, který stojí na konci svých sil a je stíhán osudem, pomozte tak brzy, jak jen možno.“
Veřejný žalobce Jaroslav Drábek, jenž ve třicátých letech poskytl právní pomoc několika německým občanům pronásledovaným nacisty, navštívil K. H. Franka na Pankráci, aby se osobně přesvědčil, na co si stěžuje. Připomněl Frankovi, že není politický vězeň. Upozornil ho, že má veškeré výhody, jaké lze ve vazbě mít. Drábek znal pankráckou věznici dobře… Vzápětí po okupaci v březnu 1939 se zapojil do ilegální činnosti Politického ústředí, stal se blízkým spolupracovníkem Vladimíra Krajiny. Na podzim 1942 Drábka sebralo gestapo, jež marně slídilo, kde se Krajina ukrývá. Snaha přimět Drábka ke spolupráci vyšla naprázdno, v lednu 1943 proto jedenačtyřicetiletého právníka a publicistu deportovali do Osvětimi. V květnu 1943, když se jim podařilo Krajinu dopadnout, převezli vězně číslo 94962 z lágru zpátky na Pankrác, kde byl přes rok na cele s novinářem Zdeňkem Bořkem-Dohalským.
Frankovo sebestředné doprošování Drábka dopálilo, stěží dokázal zachovat odstup. Ve své knize V časech dobrých i zlých vzpomínal, jak K. H. Franka konfrontoval s jeho vinou a zbabělostí: „A vzpomenete si někdy na ty, kteří tu ještě nedávno byli před vámi a jimž se jistě také stýskalo po rodině? Zničil jste jejich štěstí i životy. Na rozdíl od Vás trávili tu dny hladoví, zbití. O milost ale neprosili!“ K. H. Frank oponoval, že jeho úkolem bylo v protektorátu udržet pořádek a že musel plnit Hitlerova nařízení.
Slovo důstojníka
Vyšetřování K. H. Franka vedl spolupracovník generála Františka Moravce, přednosta takzvaného odboru Z, odboru pro politické zpravodajství na ministerstvu vnitra, generál Josef Bartík. V lednu 1946 komunisté Bartíka z ministerstva vnitra s pomocí intrik a nepodložených obvinění vystrnadili. Generálovo místo zaujal jeho podřízený, štábní kapitán Bedřich Pokorný, jejž na podzim 1945 soudruzi na čas uklidili na Slovensko, protože se provalilo, že zfalšoval jednu Frankovu výpověď.
Jaroslav Drábek ve svých pamětech vzpomínal, že mezi lidmi z ministerstva vnitra, „kteří vyslýchali Franka v předběžném řízení, byl také štábní kapitán Bedřich Pokorný. Frank neuměl česky, byl proto vyslýchán německy a jeho výpovědi byly překládány. Pokorný mu však předložil k podpisu česky psaný protokol a vymlouval se, že to napsal ve spěchu přímo česky a dal Frankovi své slovo důstojníka, že v protokolu je všechno tak, jak Frank řekl. Frank sice protokol podepsal, ale přece jen mu to vrtalo hlavou. Pro jistotu sepsal svou výpověď v cele na kus papíru a zápis poslal na ministerstvo spravedlnosti. Když pak z ministerstva vnitra došly Frankovy spisy, srovnali jsme obě verze a byli jsme úplně konsternováni, když jsme zjistili, o jaký podvod jde.“
Pokorný se K. H. Franka vyptával na Vladimíra Krajinu, jenž se po svém dopadení na jaře 1943 stal Frankovým „osobním vězněm“. Frank nařídil, aby měl Krajina v Malé pevnosti Terezín výhody. Docent botaniky a hlavní představitel domácího odboje byl umístěn do zvláštní vazby, K. H. Frank s ním totiž měl své plány.
V záznamu, který Frankovi dal podepsat Pokorný, mimo jiné stálo, že „Krajina prozradil gestapu parašutisty“. Nic takového však nebylo v německém zápise, jejž Frank poslal na ministerstvo spravedlnosti. A hlavně to nebyla pravda. „Po poradě s ministrem Prokopem Drtinou bylo rozhodnuto, že Franka v této věci znovu podrobně vyslechneme. … Předseda lidového soudu dr. Kozák byl nám při tom ochotně nápomocen, když z úst samého Franka slyšel, že protokol byl zfalšován a vůbec že na něho byl vykonáván nátlak, aby vypovídal proti Krajinovi. Frank potvrdil, že o Krajinovi nikdy neřekl nic takového, co bylo v protokolu Pokorného,“ pamatoval si Jaroslav Drábek. Frank sotva „skrýval sarkastický úsměšek nad tím, jakým způsobem si jeho odpůrci vyřizují své politické spory. V hovorně pankrácké trestnice, kde se výslech konal, bylo tísnivé ticho a všichni jsme odcházeli s pocitem studu.“
Asi nikoho neudiví, že sám Pokorný, jenž do spisu podvrhl falešnou Frankovu výpověď, o své činnosti za protektorátu mlžil. Byl sice v malé odbojové skupině, ale její zbývající členové později vzpomínali, že Pokorný měl panickou hrůzu z gestapa, nikdy se žádné akce nezúčastnil, protože měl zrovna „ischias nebo problémy v rodině“, nebo rovnou řekl, že půjde do kina, aby měl alibi, zkrátka „choval se úplně zbaběle“. Když gestapo Pokorného zadrželo, podle všeho vyklopil, co věděl. Na konci války se však sovětským důstojníkům Rudé armády představil jako kapitán partyzánů a boj s ozbrojenými okupanty si na konci května 1945 coby velitel Sboru národní bezpečnosti na Moravě vynahradil při organizování brněnského pochodu smrti. Tah s dehonestací Vladimíra Krajiny na podzim 1945 mu sice nevyšel, ale Josefa Bartíka se do pár měsíců dokázal zákulisní hrou zbavit.
Na Krajinu měli komunisté spadeno. Generálního tajemníka ČSNS zatkli v jeho kanceláři v Melantrichu už 23. února 1948! Pustili ho po intervenci prezidenta Beneše, jemuž předseda vlády Klement Gottwald milostivě vyhověl. Zpravodajce Josefa Bartíka zadrželi 9. března 1948. Bedřich Pokorný k tomu na podzim 1952 uvedl: „Bartík byl zatčen z mého popudu. Důvod zatčení si již nepamatuji.“ Na Pankráci, Mírově a v Leopoldově si odseděl pět let.
Advokát ex offo
Frankův trestní spis měl několik set stran. Obžaloba ho vinila z mnoha závažných zločinů, Frank přesto věřil, že vyvázne a někde v ústraní v klidu dožije. Jako advokát ex offo mu byl přidělen právník Kamill Resler. Zkušený obhájce ustanovení České advokátní komory několikrát rozporoval, bylo mu proti mysli Franka zastupovat, ale už padlo rozhodnutí. Pro Reslera to byl těžký úkol. Československo miloval. Po jeho vzniku stejně jako maturant Jaroslav Drábek odjel student práv Kamill Resler dobrovolně na Slovensko, aby bránil zemi proti Maďarské republice rad, a z bojů si odnesl těžké zranění. Vždy ale ctil právo na spravedlivý proces. Kvůli tomu, že v roce 1936 hájil německého bankéře Antona Kiesewettera, ho vyloučili ze Sokola. Během druhé republiky jako náměstek kárného žalobce advokátní komory Drábek stíhal protižidovské výpady některých advokátů, kteří se mimo jiné podlým způsobem chtěli zbavit neárijské konkurence. Patnáctého března 1939, tedy v den, kdy zemi obsadila německá armáda, Resler podal stížnost k Nejvyššímu soudu kvůli zastavení stíhání advokáta, jenž na podzim 1938 vykázal Židy z kavárny. V září 1939, kdy začala druhá světová válka, na své stížnosti trval. Za okupace u německých soudů zastupoval obviněné odbojáře, podporoval jejich rodiny. Řada Reslerových přátel byla popravena.
Přesto se zastupování Franka zhostil zodpovědně, byť některá nacistova tvrzení pro něj byla absolutně nepřijatelná a odmítl jimi před soudem argumentovat. Frank tedy prohlásil sám, že „Československo je nelegitimní stát, který ho nemůže soudit“. Kamill Resler sloužil spravedlnosti. „Obhajoba není souhlas. Obhajoba je ochrana právního principu,“ říkal Resler.
Také díky jeho profesionálnímu výkonu americký hlavní žalobce u norimberského tribunálu Robert H. Jackson podle vzpomínek Jaroslava Drábka konstatoval, že by Mimořádnému lidovému soudu, před nímž stanul K. H. Frank, bez obav svěřil jakýkoliv proces.
K. H. Frank byl 21. května 1946 odsouzen k trestu smrti. Večer před popravou ho jeho obhájce naposledy navštívil a poprvé mu z úcty k lidské důstojnosti podal ruku. Na Frankovu veřejnou popravu se následující den přišlo podívat přes pět tisíc lidí. Než mu nasadili na krk oprátku, K. H. Frank pronesl: „Německo musí žít, i když my musíme zemřít. Ať žije německý národ, ať žije německý duch.“
Mějte slitování
K. H. Frank skončil na šibenici přesně dva měsíce poté, co bylo soudní líčení zahájeno. Během procesu Frank často trpěl ztrátou paměti. Připustil, že byl přítomen vypálení Lidic, ale okolnosti mu údajně „nezůstaly v paměti“.
„Dal jste dne 9. června 1942 večer telefonický rozkaz z Berlína ke zničení a vyvraždění Lidic?“ zeptal se ho Drábek 1. dubna 1946. „Podle mých vzpomínek ne,“ odpověděl Frank. – „Ve vašich dokladech je vámi signovaná zpráva Böhmeho, kde to je výslovně konstatováno takto: ,9. 6. 1942 v 19.45 sděluje mi SS-Gruppenführer K. H. Frank z Berlína telefonicky na podkladě rozmluvy s Führerem, že s obcí Lidice má býti tímto způsobem naloženo: 1. všichni muži mají býti zastřeleni, ženy mají býti dodány do koncentračního tábora a děti mají býti shromážděny, a pokud jsou schopny poněmčení, dodány do SS rodin v Německu, zbytek má být předán jiné výchově… obec se má srovnati se zemí.‘“ Pohublý K. H. Frank se svým jedním okem díval do země: „Na tento telefonní rozhovor, který je zde citován, si nevzpomínám, ale je možné, že jsem toho dne s Prahou telefonicky hovořil. Nemám to ale v paměti.“
Je nutné dodat, že „jinou výchovou“ bylo míněno zavraždění lidických dětí v Chełmnu a že lidické chlapce prohlásili za dospělé od patnácti let… V době, kdy se soud s K. H. Frankem konal, ale ještě maminky z Lidic doufaly, že se se svými dětmi shledají. V Ravensbrücku jim každý večer na dálku zpívaly ukolébavku… Jarmila Nová měla vždy před očima svou malou Alenku. U soudu s K. H. Frankem svědčila 3. dubna 1946: „Bylo asi po třetí hodině ranní, když přišli ke mně do bytu a řekli mně: ,Všichni se oblečte, půjdete na dva dny do školy.‘ Měla jsem malou dcerku, bylo jí čtyři a půl roku, tak říkám: ,Tu mám také vzbudit?‘ – ,Ano. Teple se oblečte.‘“ Manželé Noví bydleli v podnájmu u Suchánkových v Lidicích č. 83. „Pan Suchánek se rozloučil s paní Suchánkovou: ,Dej Bůh, abychom se zase šťastně vrátili,‘ vzpomínala Jarmila Nová. Ve škole musela stejně jako ostatní odevzdat všechny své cennosti – snubní prstýnek a sto dvacet korun, jež měla u sebe. O to nejdražší ji připravili v kladenské reálce, kam ženy a děti odvezli. „V pátek odpoledne nám lhali, řekli nám: ,Musíte malé děti vykoupat, aby byly čisté, aby si odpočinuly.‘ … Netušily jsme, že nám je budou brát… Řekli nám: ,Neplačte, druhý den se s nimi sejdete.‘“
U soudu s K. H. Frankem se jako důkazní materiál promítal film, v němž Němci sami zdokumentovali zničení Lidic. Na natáčení dohlížel poradce NSDAP pro filmové záležitosti Franz Treml. Už 9. června 1942 svému obchodnímu partnerovi Miroslavu Wagnerovi pověděl, že druhý den budou „točit něco mimořádného“, ať si připraví dost filmového materiálu… Když kolem deváté ráno oba filmaři dorazili do Lidic, byli už lidičtí muži po smrti a první budovy v obci hořely. Uniformovaní žháři systematicky postupovali dům od domu. Zničili i hřbitov, vykopali rakve. Příslušníci Reichsarbeitdienst (Říšské pracovní služby), Wehrmachtu a Waffen-SS srovnali Lidice se zemí, sutí zasypali rybník, vyrvali stromy z kořenů. Jejich běsnění přežila pouze hrušeň u obecní studny. Pahýl stromku, jemuž tlaková vlna ulomila korunu, totiž nechali bez povšimnutí.
„Maminka po válce chodila s ostatními lidickými ženami k soudu s K. H. Frankem. Zapíral, ospravedlňoval se, dokonce prohlásil: ,Mějte se mnou soucit, mám děti…‘ To je rozhořčilo,“ vzpomínala pro Reflex Jaroslava Skleničková, rozená Suchánková.
K. H. Frank, jenž se 18. června 1942 nechal na rohu Václavské ulice naproti chrámu svatých Cyrila a Metoděje zvěčnit nad těly mrtvých československých parašutistů jako nad ulovenou trofejní zvěří, trval na tom, že nikdy neprovedl nic špatného. „Já jsem jako říšský úředník a státní ministr v protektorátě neprováděl žádné libovolné akty proti českému národu a státu ze mstivosti nebo touhy po kariéře, nýbrž – podle mého pojetí – věren své služební přísaze Vůdci a mé vlasti. Sloužil jsem v těžké válce, prováděl jsem obdržené rozkazy nebo jsem na provádění těchto rozkazů dohlížel. Nejednal jsem nikdy z nečestných nebo nízkých pohnutek. Stojím zde před sebou a svým svědomím čist,“ prohlásil K. H. Frank ve své závěrečné řeči 27. dubna 1946.
Veřejný žalobce Jaroslav Drábek pro něj žádal nejvyšší trest:
„Jménem celého československého národa, jménem všech, kteří Frankovou vinou trpěli a umírali, jménem lidických vdov a matek, jménem jejich uloupených nešťastných dětí, jménem všech, jejichž život i štěstí zničil, navrhuji, aby Karl Hermann Frank byl uznán vinným podle návrhu, a žádám pro něj nejvyšší trest, který na tomto světě může býti vyřčen – trest smrti!“
Čtyři dny po Frankově popravě se v Československu konaly volby. KSČ zvítězila, získala 40 procent hlasů. Krajinovu Českou stranu národně sociální volilo 24 procenta lidí.
O necelé tři roky později komunisté začali na Pankráci popravovat své odpůrce. Miloslava Choce a Slavoje Šádka, které pověsili v únoru 1949, brutálně vyslýchal Bedřich Pokorný… Vladimír Krajina, jejž se Pokorný na podzim 1945 snažil zdiskreditovat, stačil odejít za hranice. V září 1948 byl v nepřítomnosti odsouzen k 25 letům. Jaroslav Drábek skončil také v exilu. Kamilla Reslera po únoru 1948 vyloučili z advokátní komory, protože zažaloval dva redaktory Rudého práva.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
