Zapomenutá historie pražských Romů: Od Smíchova po Žižkov, sny o rovnosti a policejní stín
Píše se rok 1932. Sychravý pražský večer krájí světla luceren a z libeňského pavlačového bytu vychází muž v perfektně padnoucím obleku. Nečeká ho maringotka v blátě za městem, ale pódium v nablýskané kavárně Juliš na Václavském náměstí. Tento výjev odporuje zažitým představám o lidech, kteří údajně odjakživa žili jen v izolaci na okraji civilizace. Realita první republiky byla mnohem barvitější a méně černobílá.
Mluvíme o Pražanech, kteří vlastnili domy, poctivě platili daně a tvořili neoddělitelnou součást městského soukolí. Právě tady se romská identita naprosto přirozeně proplétala s tepem metropole – od uznávaných mistrů řemesla až po ambiciózní intelektuály. Přesto na ně stát pohlížel s podezřením kvůli zákonu č. 117/1927 Sb. o potulných cikánech.
Bezpečnostní složky je musely neustále sledovat a sepisovat o nich hlášení. Tato praxe měla sloužit k jejich kontrole a stigmatizaci, ale paradoxně tak v archívech zůstala svědectví o bezúhonnosti, poctivosti a píli. Že o tom dnes v učebnicích nenajdeme ani slovo? To je výsledek nacistického běsnění a následných dekád komunistického „inženýrství“ a bohužel i polistopadového nezájmu, které tuhle přirozenou kontinuitu rozmlátily na kusy a nahradily ji umělým obrazem „sociálního problému“. Povědomí o Romech jako o hrdých vážených spoluobčanech se prostě vymazalo z paměti.
Kovářské řemeslo
Libeňská romská komunita našla svůj domov v okolí ulice Primátorské a v domech lemujících tok Rokytky. Život zde pulsoval v rytmu pavlačových dvorů a v kovářských, kotlářských či kolářských dílnách, jež tvořily hospodářské srdce čtvrti. Libeň tehdy v mnoha ohledech patřila dynastii bratrů Danielových. Jejich kovářské výhně měly v Praze takový zvuk, že se u nich zastavovali vozkové i majitelé koní ze širokého okolí.
Byli to mistři svého oboru, o nichž dobové prameny z roku 1934 uvádějí, že jediným pohledem na postoj zvířete dokázali rozpoznat potřebu specifického okování, které jiným zůstalo utajeno. Úřední protokoly z let 1934 a 1935 zaznamenávají, že tito řemeslníci byli mimořádně zruční v práci s kovem a zhotovovali výrobky trvanlivé a bezchybné. V hlášeních se přímo uvádí, že „jejich práce je odborná, řádná a těší se v širokém okolí znamenité pověsti“. Zákazníci oceňovali zejména jejich schopnost okovat zvíře i v případech, kdy si jiní kováři nevěděli rady.
Podobně hlubokou brázdu vyryli do pražských dláždění členové rodiny Ištvánových, jejichž povozy spolehlivě zajišťovaly městské zásobování. Rodina Lagronových představovala další významnou větev libeňských usedlíků. Jejich dílna se specializovala na jemnější kovové práce a údržbu tehdejších moderních strojních zařízení.
Lagronovi nebyli jen řemeslníci, ale pravidelně se objevovali na schůzích živnostenských společenstev a podíleli se na chodu sousedských svépomocných pokladen. Postavení rodiny potvrzuje i policejní hlášení komisařství v Libni z roku 1935: „... jmenovaný Antonín Lagron je řemeslník usedlý, těšící se v obci dobré pověsti. Jeho dílna vykazuje stálý provoz a práce odtud vycházející je odborníky ceněna jako prvotřídní.“ Podobně mluví i záznamy Živnostenského společenstva kovářů a zámečníků, které v roce 1934 registrovaly Josefa Lagrona jako člena v plném právu, jenž „vždy řádně a včas plní své povinnosti stavovské a v místě je znám jako občan pracovitý a spolehlivý“.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
