Zapomenutá historie pražských Romů: Od Smíchova po Žižkov, sny o rovnosti a policejní stín
Píše se rok 1932. Sychravý pražský večer krájí světla luceren a z libeňského pavlačového bytu vychází muž v perfektně padnoucím obleku. Nečeká ho maringotka v blátě za městem, ale pódium v nablýskané kavárně Juliš na Václavském náměstí. Tento výjev odporuje zažitým představám o lidech, kteří údajně odjakživa žili jen v izolaci na okraji civilizace. Realita první republiky byla mnohem barvitější a méně černobílá.
Mluvíme o Pražanech, kteří vlastnili domy, poctivě platili daně a tvořili neoddělitelnou součást městského soukolí. Právě tady se romská identita naprosto přirozeně proplétala s tepem metropole – od uznávaných mistrů řemesla až po ambiciózní intelektuály. Přesto na ně stát pohlížel s podezřením kvůli zákonu č. 117/1927 Sb. o potulných cikánech.
Bezpečnostní složky je musely neustále sledovat a sepisovat o nich hlášení. Tato praxe měla sloužit k jejich kontrole a stigmatizaci, ale paradoxně tak v archívech zůstala svědectví o bezúhonnosti, poctivosti a píli. Že o tom dnes v učebnicích nenajdeme ani slovo? To je výsledek nacistického běsnění a následných dekád komunistického „inženýrství“ a bohužel i polistopadového nezájmu, které tuhle přirozenou kontinuitu rozmlátily na kusy a nahradily ji umělým obrazem „sociálního problému“. Povědomí o Romech jako o hrdých vážených spoluobčanech se prostě vymazalo z paměti.
Kovářské řemeslo
Libeňská romská komunita našla svůj domov v okolí ulice Primátorské a v domech lemujících tok Rokytky. Život zde pulsoval v rytmu pavlačových dvorů a v kovářských, kotlářských či kolářských dílnách, jež tvořily hospodářské srdce čtvrti. Libeň tehdy v mnoha ohledech patřila dynastii bratrů Danielových. Jejich kovářské výhně měly v Praze takový zvuk, že se u nich zastavovali vozkové i majitelé koní ze širokého okolí.
Byli to mistři svého oboru, o nichž dobové prameny z roku 1934 uvádějí, že jediným pohledem na postoj zvířete dokázali rozpoznat potřebu specifického okování, které jiným zůstalo utajeno. Úřední protokoly z let 1934 a 1935 zaznamenávají, že tito řemeslníci byli mimořádně zruční v práci s kovem a zhotovovali výrobky trvanlivé a bezchybné. V hlášeních se přímo uvádí, že „jejich práce je odborná, řádná a těší se v širokém okolí znamenité pověsti“. Zákazníci oceňovali zejména jejich schopnost okovat zvíře i v případech, kdy si jiní kováři nevěděli rady.
Podobně hlubokou brázdu vyryli do pražských dláždění členové rodiny Ištvánových, jejichž povozy spolehlivě zajišťovaly městské zásobování. Rodina Lagronových představovala další významnou větev libeňských usedlíků. Jejich dílna se specializovala na jemnější kovové práce a údržbu tehdejších moderních strojních zařízení.
Lagronovi nebyli jen řemeslníci, ale pravidelně se objevovali na schůzích živnostenských společenstev a podíleli se na chodu sousedských svépomocných pokladen. Postavení rodiny potvrzuje i policejní hlášení komisařství v Libni z roku 1935: „... jmenovaný Antonín Lagron je řemeslník usedlý, těšící se v obci dobré pověsti. Jeho dílna vykazuje stálý provoz a práce odtud vycházející je odborníky ceněna jako prvotřídní.“ Podobně mluví i záznamy Živnostenského společenstva kovářů a zámečníků, které v roce 1934 registrovaly Josefa Lagrona jako člena v plném právu, jenž „vždy řádně a včas plní své povinnosti stavovské a v místě je znám jako občan pracovitý a spolehlivý“.
Od Smíchova po Žižkov
I když byla Libeň srdcem romského života, ozvěna jejich řemesla a hudby se nesla celou metropolí. Na Smíchově a v dělnických Košířích, v hlučném sousedství Plzeňské třídy, sídlili mistři kovu z rodiny Murkových. Ti nebyli jen řemeslníky, ale nepostradatelnými dodavateli pro městské trhy, kde jejich kované kotle a měděné pánve patřily k žádanému zboží. Například záznam ze smíchovského komisařství z roku 1934 výslovně uvádí, že Murkovi jsou „v místě po léta usazeni a živnost provozují se vší poctivostí“.
Úplně jiný rytmus měl Žižkov. V činžácích kolem Prokopova náměstí bydlely rodiny, které po generace souzněly s pražským folklórem, mimo jiné slavní Růžičkovi. Jejich housle a cimbál zněly v hospodě U Horkých v Seifertově ulici i v hostinci U Bílé labutě, kde se romská virtuozita přirozeně potkávala s rázovitým životem tehdejší periférie. Právě o těchto muzikantech se ve svých vzpomínkách na žižkovskou bohému zmiňoval Karel Konrád (v knize Epigramy a vzpomínky), jenž oceňoval jejich schopnost propojovat lidovou písňovost s technickou precizností. Také Egon Erwin Kisch v reportáži Pražský noční život (vydané v souboru Pražský pitaval v roce 1931) psal, že v jejich hře není nic naučeného, nýbrž že „smyčce těchto mistrů rozvlní krev každého, kdo v noci hledá v Praze kousek opravdovosti“, a dodal, že kapela Josefa Růžičky je „živým srdcem nočního Žižkova“. Hlášení bezpečnostních složek z poloviny třicátých let hovoří o respektovaných profesionálních hudebnících. V případě Josefa Růžičky se v roce 1935 uvádí, že „jmenovaný se v obci chová řádně, trestán nebyl a hudební produkcí si opatřuje dostatečné prostředky k obživě rodiny“.
Úřady registrovaly usazené rodiny také v Holešovicích a v břevnovské vilové čtvrti, kde působila například rozvětvená rodina Richterových. Tito lidé tam vlastnili dílny nebo zajišťovali dopravu zboží. Úřední záznamy z roku 1935 uvádějí, že Richterovi, „majíce potahy v dobrém stavu, vzorně a bezpečně obstarávají dopravu i v náročném terénu břevnovských svahů a kopců“.
Jenže po Mnichovu se všechno změnilo. Členové rodiny, kteří dříve seděli s ostatními řemeslníky ve společných spolcích, najednou začali čelit tichu a vyčleňování. Profesní sdružení, v nichž Richterovi po léta řádně platili příspěvky, je po roce 1938 začala vylučovat. Nově zaváděné paragrafy tuhle pevnou sousedskou síť nemilosrdně roztrhaly a Richterovy i další rodiny izolovaly od jejich živnosti.
Noc patří houslím
Když se nad předválečnou Prahou rozhostila tma a ulice protnula záře plynových lamp, město ovládli hudebníci. Romské kapely tehdy patřily ke špičce, bez nich by pražský noční život prakticky neexistoval. Hrály v luxusních podnicích v centru, jako byla kavárna l’Europe, Grandhotel Šroubek na Václavském náměstí, hotel Esplanade nebo vyhlášená vinárna U Šmídů.
Pro mnohé z nich, například pro primáše Jana Daniela, byla hudba cestou k zajištění rodiny, která žila v moderním činžáku. Jan Daniel byl virtuos, jenž se svou kapelou v letech 1934 až 1936 natáčel pro gramofonové firmy Ultraphon a Esta. Mezi jeho nejznámější záznamy patřily skladby jako Cikánský pláč nebo Písně z puszty.
Desky se prodávaly v tisícových nákladech a zachycovaly syntézu romského temperamentu s precizním salónním přednesem, který vyžadovalo náročné pražské publikum. Právě tyto nahrávky dodnes zůstávají vzácným zvukovým svědectvím o zdejší vysoké úrovni romské hudební kultury. Zachovaly se zejména díky Českému muzeu hudby nebo Archívu Českého rozhlasu. Jan Daniel se díky svému angažmá pravidelně objevoval v blízkosti tehdejších hvězd stříbrného plátna. Danielova kapela se objevila i na filmovém plátně, například ve snímku Děvčátko, neříkej ne z roku 1932.
Vedle Daniela tu byla například již zmíněná kapela primáše Josefa „Pepiho“ Růžičky, který se svými hudebníky ovládal žižkovské a smíchovské vinárny. V deníku Večerní list se v roce 1934 objevily inzeráty lákající na „originální cikánskou kapelu mistra Růžičky“. Lidové noviny jej v jedné z krátkých zpráv z noční Prahy dokonce titulovaly jako „krále žižkovských primášů“. Růžičkovi dokázali zahrát jakoukoli populární melodii, přestože se většinou jednalo o fenomenální samouky. Tvořili i živý orchestr doprovázející němé filmy v kinech Lucerna nebo Světozor. Životní úroveň těchto rodin byla srovnatelná se střední třídou. Jejich děti navštěvovaly pražské školy a chodily do Sokola.
Sny o rovnosti a policejní stín
Když se u kavárenských stolků rozplynul dým z cigaret, diskuse mladé romské inteligence nabíraly na ostrosti. Vedoucí postavou této rodící se elity byl Tomáš Holomek. Už jako student práv neúnavně vyhledával skuliny v paragrafech, aby mohl hájit zájmy své komunity, a postupem času se stal jejím nejvýraznějším hlasem. Kolem něj se soustředila skupina ambiciózních mladíků, mezi nimiž vyčníval Jaroslav Daniel z obchodní akademie. Zatímco jiní mluvili o tradicích, Jaroslav vnášel do debat moderní ekonomické analýzy. Intelektuální debaty se však neomezovaly jen na kavárenské prostředí. Jan Ištván, majitel dopravní firmy a člen profesních společenstev, uplatňoval svou autoritu při jednáních o hospodářských podmínkách pražských povozníků. Archívní prameny z let 1933 až 1935 jej zachycují jako respektovaného zástupce svého stavu, jenž se podílel na tvorbě připomínek k obecním vyhláškám regulujícím nákladní dopravu v centru Prahy.
Bratři Mikuláš a Josef Holomkovi kladli důraz na vzdělání. Mikuláš, absolvent učitelského ústavu, a Josef, připravující se na dráhu ve státní správě, podle údajů v archívech prokazovali svými studijními výsledky mimořádné nadání. U Mikuláše se v protokolu přímo uvádí, že „projevuje hluboký zájem o pedagogické disciplíny a v praktickém výcviku prokazuje klid a autoritu“.
K síti vlivných rodin patřil i Antonín Daniel, libeňský primáš, jenž působil jako neformální „důvěrník“ pražských Romů při jednání s úřady. Snahy o plnohodnotné občanství narážely na syrovou realitu první republiky, kde vysoké ideály demokracie narážely na nedůvěru a šikanu ze strany bezpečnostních složek. Přestože se jednalo o občany usedlé a profesně úspěšné, stát je cejchoval jako potenciálně nebezpečné, což v jejich životech vytvářelo cynický kontrast k obrazu spravedlivého státu. Právě jako reakce na tuto systematickou diskriminaci se v polovině 30. let zformoval Cikánský svaz. V něm se angažovali intelektuálové, ale i vlivní podnikatelé z rozvětvených dynastií. Stanovy svazu jasně deklarovaly jeho poslání: „... všestranně a účinně dbáti o povznesení československých cikánů, brániti jejich zájmy hospodářské i sociální, pečovati o jejich vzdělání i osvětu, a zejména domáhati se plnoprávnosti občanské.“ Centrem těchto snah se stala Praha, což dokládají záznamy o spolupráci romských vzdělanců s akademiky z Karlovy univerzity, zejména s profesorem lingvistiky Vladimírem Skaličkou a indologem Vincencem Lesným, kteří v té době poskytovali vědeckou záštitu pro uznání romštiny jako plnohodnotného jazyka.
Konečná v prachu
Přišel březen 1939, který nemilosrdně zpřetrhal veškeré snahy pražských Romů o uznání a rovnoprávnost. Atmosféra v milované Praze zhoustla strachem. Na pražské Romy měla okupace okamžitý dopad v podobě zákazu živností, vyhazovů z profesních spolků a zneužití prvorepublikových soupisů k jejich systematické izolaci a pozdějším deportacím. Jejich majetek v Libni, na Smíchově i na Žižkově byl zkonfiskován.
Několik jedinců z rozvětvených rodin koncentráky přežilo a pokusilo se po válce navázat na přerušený život. Mezi navrátilci byli například bratři Holomkovi. Tomáš Holomek se aktivně zapojil do odbojové činnosti. Poté, co unikl transportu, působil v ilegalitě a stal se důležitou spojkou mezi protektorátem a Slovenskem. Po válce se stal prvním romským právníkem v Československu a významným obhájcem práv své komunity. Válku přežilo také několik členů rodiny Danielových z Libně.
Přeživší se po roce 1945 pokoušeli domoci zpět svých domovů a kovářských dílen, ale naráželi na neprostupnou zeď byrokracie a otevřené nepřátelství nových nájemníků. Jejich domy byly v mezidobí obsazeny „národními správci“. Stát majetek znárodnil nebo jej ponechal v rukou nových uživatelů. Řada z přeživších českých Romů po únoru 1948 odešla do emigrace, zejména do Francie a Kanady, kde se snažili využít své kovářské a technické dovednosti.
Ti, kteří zůstali, čelili v padesátých letech dalšímu tlaku – komunistický režim je v rámci násilného usídlování kočovníků a potírání soukromého podnikání připravil o poslední zbytky ekonomické nezávislosti. „Původní Libeňští“ se uchýlili do vnitřního exilu; za zavřenými dveřmi svých skromných příbytků sice úzkostlivě opatrovali střepy rodinné paměti a vzpomínky na zašlou slávu kovářských výhní, navenek však byli nuceni navléknout šeď montérek a přijmout vnucenou anonymitu dělnické třídy.
Zkáza, již pro romské komunity v českých zemích znamenal porajmos, tedy romský holocaust, zanechala v poválečném období hlubokou ránu, která se nikdy zcela nezacelila. Tato „pohroma“ či „pohlcení“, jak sami Romové genocidu nazývají, vymazala celou jednu společenskou vrstvu.
Z českých a moravských Romů se z vyhlazovacích táborů vrátilo pouze zhruba 600 zubožených. Navždy utichly libeňské kovadliny i virtuózní zpěv Pepiho Růžičky. Odešel svět, v němž romský kovář nebo hudebník nebyl exotickým úkazem, ale váženým sousedem. Do vyprázdněných pražských bytů a periferních čtvrtí začaly za prací v průmyslu proudit tisíce nových obyvatel ze Slovenska a z Maďarska.
Historická kontinuita usedlých pražských rodin se definitivně ztratila v davu. Z hrdých živnostníků a umělců se z pohledu státu stal homogenní „problém“, který bylo třeba převychovat a asimilovat. Prach zapomnění pomalu pokryl kavárnu Juliš i mistrovské výhně, paměť metropole tak přišla o jednu ze svých nejautentičtějších barev, jejíž lesk se dnes jen stěží pokoušíme v archívech znovu objevit.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
