Le Corbusier chtěl stvořit dokonalého člověka a očistit lidstvo architekturou. Z jeho odkazu nám zbyly paneláky
Charles-Édouard Jeanneret byl jeden z nejvýznamnějších architektů a urbanistů minulého století. Možná vám jeho jméno nic neříká, byl totiž známý spíše jako Le Corbusier. Geniální stavitel a inovátor měl ale i své stinné stránky. Spolupracoval s francouzským fašistickým režimem ve Vichy a působil v eugenickém institutu, který se snažil očistit genetický kód Francie od podřadných elementů. Le Corbusier věřil v něco podobného. Domníval se, že jeho budovy a města mají moc změnit člověka i celé lidstvo.
Postava Le Corbusiera je stejně rozporuplná a těžko uchopitelná jako jeho dílo. Pro jeho fanoušky je nejdůležitějším architektem v historii a apoštolem moderního stavitelství. Pro oponenty je to samouk, kterého v mládí vykupovali z omylů jeho bohatí rodiče, a jehož vize proměnily moderní města v nevzhlednou změť unifikovaných betonových budov. Co se Le Corbusierovi nemůže upřít je pracovitost. Je autorem více než 300 projektů od malých chatek po celé metropole (i když se realizovalo pouze 78 z nich). Napsal také 34 knih, stovky článků a pojednání, redigoval několik časopisů, pořádal přednášky, semináře, kreslil, maloval, sochařil, navrhoval nábytek, cestoval a vedl korespondenci s bezpočtem lidí od Alberta Einsteina po svou vlastní matku, které psal dlouhý dopis minimálně jednou týdně.
Architekt samouk
Než se stal hyperaktivním pařížským intelektuálem Le Corbusierem, žil Charles-Edouard Jeanneret spokojený život ve Švýcarsku. Narodil se v roce 1887 ve městě La Chaux-de-Fonds proslulém výrobou hodinek, pseudonym si zvolil pro dědečkovi z matčiny až po třicítce, kdy se natrvalo usídlil v Paříži. V té době už však měl za sebou plodnou kariéru a, přestože nikdy nevystudoval architekturu, i několik zrealizovaných projektů. Spíše než za architekta se v mládí považoval za umělce. Věnoval se kubismu a modernismu, ale jeho obrazům se nedostalo uznání, které by považoval za dostatečné. Čím dál tím víc času proto věnoval samostudiu staveb. Celé dny vysedával v knihovně, kde hltal knihy o architektuře, navštěvoval slavné budovy, kreslil si jejich celky i detaily a sledoval jejich uspořádání. Díky rodinnému jmění mohl cestovat po celém světě a jeho sbírka nákresů a skic rychle rostla. Nabytá zručnost mu vynesla místo kresliče a asistenta u několika velkých architektonických studiích. Své vlastní nápady ale realizoval sám na zakázkách pro své rodiče a jejich bohaté přátele. Výsledky byly rozporuplné. Návrhy byly sice odvážné a moderní, realizace ale většinou doprovázely překročené rozpočty a technické nedostatky. Namísto řešení soudních sporů se mladý Charles-Edouard vydal opět na cesty, psal knihy a eseje a navazoval styky s radikálními evropskými intelektuály.
Je možné, že by se z Le Corbusiera stal sice úspěšný, ale světu neznámý architekt. On sám ale směřoval výše a neváhal na sebe upozorňovat. Na začátku 20. let zveřejnil svůj manifest Vers une architecture (Vstříc nové architektuře), kde zavrhnul tradiční architektonické prvky a styly a vyzýval k tvorbě očištěných, čistě geometrických budov z betonu, skla a oceli. Dekorace, barvy a ozdoby jsou podle něj přežitkem sloužícím k potěše jednoduchých ras, primitivů a barbarů. V nastávající nové éře má podle něj dům zastávat funkci „stroje na bydlení“, kde na podobné senzorické libůstky nebude místo ani čas.
Mrakodrapy u Seiny a stroje na bydlení
Své teorie pak přetvořil do konceptu moderního města „Ville Contemporaine“ (Město současnosti), kde měli lidé žít a pracovat v identických šedesátipatrových mrakodrapech. V roce 1925 ho navrhl zrealizovat přímo v Paříži. Jeho „Plan Voisin“ počítal se zbouráním většiny budov na pravém břehu Seiny. Očištěnou čtvrť měla zaplnit soustava betonových mrakodrapů s unifikovanými byty. Plán byl mírně řečeno absurdní, podobně jako záměr jeho českého současníka Gočára přestavět Staroměstskou radnici na Babylonskou věž. Svůj cíl ale splnil. Dostal mladého modernistu do obecného povědomí a dodal mu chuť na tvorbu dalších, ještě radikálnějších vizí.
Myšlenka „domu jako stroje na bydlení“ nebyla v jeho době nijak ojedinělá. V Evropě existovalo celé hnutí avantgardních konstruktivistů, kteří počítali s tím, že se architektura stane nástrojem ‚konstruování nového člověka‘. Soutěže obesílali projekty společných domů, ve kterých se počítalo s úplným zkolektivizováním života. Jedinec měl k dispozici pouze vlastní unifikovanou buňku a všechny činnosti měl vykonávat v kolektivních prostorách domu. Le Corbusierovi a jeho kolegům je třeba přiznat, že jejich myšlenka byla postavena na vizi pokroku. Nechtěli, aby lidé spali v zatuchlých činžácích v sousedství čoudících továren a tísnili se v zaprášených ulicích. Jejich ideálem bylo bydlení v bytech sice malých, ale zato čistých, postavených v zeleni a s odpovídajícím sociálním vybavením. Jakmile se ale jejich nápadů chopili ekonomové, zredukovali vize na nám dobře známá panelová sídliště. Není to jediný Le Corbusierův nápad, který takto skončil.
Dokonalá architektura, dokonalý člověk
Architektova filozofie se začala ve 30. letech radikalizovat stejně, jako se radikalizovala celá společnost. Životopisci, kteří toto období Le Corbusierova života omlouvají, většinou poukazují na jeho tendenci za každou cenu souhlasit se svými současníky a spolupracovníky. V době, kdy Evropu zastíral stín přicházejícího fašismu, se bohužel nestýkal s nijak neškodnými kolegy. Když ve 30. letech spoluzakládal časopisy Plans a Prélude, spolupracoval například s Hubertem Lagardellem, budoucím ministrem práce francouzského fašistického režimu ve Vichy. V redakcích se stýkal i s Philippe Lamourem, právníkem, který do francouzštiny přeložil Mein Kampf nebo Pierre Winterem, zakladatelem francouzské Revoluční fašistické strany.
I Le Corbusierovy vlastní myšlenky z této doby neznějí z dnešní perspektivy nijak nevinně. Jeho antisemitismus a výzvy k vystěhování Židů do Afriky by se ještě daly svést na celkově rasistickou náladu v předválečné Francii (i zbytku Evropy). Horší jsou pasáže z jeho urbanistických manifestů, kde volá po očištění lidstva pomocí síly architektury. Jeho snem byl unifikovaný člověk přesně zapadající do matematicky dokonalých rozměrů standardizovaných bytů. Svého dokonalého člověka dokonce popsal v knize Le Modulor. Z jeho ideálních proporcí vycházejících ze zlatého řezu v ní odvodil celý systém matematických rovnic, podle kterých pak konstruoval své budovy. Problém takového přístupu je nasnadě – do Le Corbusierovy formy dokonalého člověka se vešel jen málokterý jeho současník. V architektově okolí se však vyskytovalo dost lidí, kteří spřádali plány, jak nedokonalosti z lidského genofondu navždy odstranit.
Ve službách fašistů
Po obsazení Francie nacistickým Německem byla v lázeňském městě Vichy ustanovena fašistická vláda. Le Corbusier se okamžitě nastěhoval do hotelu, kde sídlili její úředníci, a snažil se prosadit u nové vlády své urbanistické plány. Nešetřil přitom chválou nad záměrem premiéra Philippe Pétaina vybudovat ve Francii nový řád založený na tradicích, silném a rasově čistém národu osvobozeném od všech oslabujících elementů. Velkou roli v tomto plánu měl hrát lékař Alexis Carrel, nositel Nobelovy ceny a jeden z hlavních propagátorů eugeniky – pavědecké disciplíny legitimizující teorie o rasové nadřazenosti. Carrel pro režim ve Vichy pracoval ve svém institutu Nadace pro studium problémů lidstva a Le Corbusierovi nabídnul pozici v oddělení bio-sociologie. Architekt zaměstnání ochotně přijal. Fakt, že Carrel ve své knize „Člověk – Tvor neznámý“ navrhoval posílat zločince a duševně nemocné lidi do plynových komor, mu zřejmě nevadily. Nebo s jeho názory možná souhlasil.
Architekt strávil prací pro režim ve Vichy 18 měsíců v letech 1940 a 1941. Jeho koncepty očisty lidstva prostřednictvím unifikované architektury fašistickým pohlavárům neimponovaly. Neuspěl ani se zcela konkrétním návrhem přestavby města Marseille poté, co z něj byli násilím odsunuti jeho židovští obyvatelé. Pro vyznavače „tradičních hodnot“ byly jeho plány příliš moderní a spojené s předválečnou, převážně levicově orientovanou, avantgardou (sám Le Corbusier realizoval řadu staveb v Sovětském svazu). Hitler moderní architekturu zahrnul do svého termínu „entartete Kunst“ (zvrhlé umění) a šmahem ji zakázal. Šéf francouzské fašistické vlády Pétain nebyl o nic nadšenější. Le Corbusier se tak dočkal uznání paradoxně až v poválečné době, kdy bylo potřeba rychle obnovit válkou zničená města v Evropě.
Život má pravdu, architekt se mýlí
Le Corbusierovi spolupracovníci skončili po válce ve vězení nebo na popravišti. On sám pozornosti úřadů uniknul, patrně i díky kontaktům na vlivné členy nové vlády Charlese de Gaulla. Jeho unifikované betonové bytovky nejdříve vyrostly v Marseille, ve městě, které chtěl přestavět ve službách fašistů. Poté začaly vznikat po celé Evropě zničené válkou a rozšířily se do celého světa. Postupem doby byla při realizaci čím dál tím častěji zdůrazňována rychlost stavby a nízké rozpočty, než pohodlí a životní prostředí nájemníků. Do extrému dospěly jeho vize ve východní Evropě, kde se v metropolích stěhovaly statisíce obyvatel do panelových sídlišť bez základního sociálního vybavení.
Na Le Corbusierovu obranu lze uvést, že se nikdy nebál své myšlenky a názory přehodnocovat. Ke konci své kariéry projektoval budovy naprosto odporující jeho mladickým vizím. Jedna z jeho nejslavnějších realizací - kostel Notre Dame du Haut Chapel v Ronchampu – je ukázkou úcty k historii, organickým tvarům a poctou lidským smyslům. Sám architekt prožil závěr života v miniaturní chatce z dřevěných klád na pobřeží Středozemního moře, kde 27. srpna 1965 zemřel. Jeho osud tak naplnil jeho vlastní výrok: „Život má vždycky pravdu. A je to architekt, kdo se mýlí.“
