Po roce 536 byste žít nechtěli: Barbaři, sopky, nebo meteorit. Co zničilo antickou civilizaci?

„Tehdy se objevilo mnoho velmi zlých znamení,“ píše byzantský historik Prokopios o roce 536. „Slunce se zahalilo podivným závojem a jeho paprsky ztratily jas. Podobně jako je tomu při zatmění, kdy jeho paprsky ztrácejí sílu.“ Prokopios z Kaisareie byl učenec, který ve svém díle Knihy o válkách kromě jiného důkladně popsal období od vlády posledního západořímského císaře Romula Augustula (vládl do září 476) až do své smrti roku 565. Zažil a vylíčil tedy i další pohromu, jež nastala roku 541. Šlo o takzvaný justiniánský mor, během něhož zemřelo okolo 25 miliónů až 100 miliónů lidí, tedy až 60 procent obyvatel tehdejší ­Evropy.

Oceánografové z univerzity v Brémách pod vedením Karin Zonneveldové nyní prozkoumali vrtná jádra odebraná ze dna Tarentského zálivu a vyčetli z nich, že v té době došlo k několika velkým sopečným erupcím, které způsobily ochlazení klimatu o jeden až dva stupně. Na základě jejich dat pak historik a epidemiolog Timothy Newfield z Georgetownské univerzity usoudil, že v důsledku toho klesla zemědělská produkce, nastal hlad a mezi oslabeným obyvatelstvem se šířily nemoci.

„Může se to stát znovu?““položila řečnickou otázku Karin Zonneveldová. „Měli bychom do úvah o globálních změnách zahrnout i klima a příčiny jeho změn.“

Nejhorší doba pro život

To, že v šestém století justiniánskému moru předcházely znepokojující nebeské jevy, naznačují i zprávy dalších kronikářů. Dva roky po Prokopiovi napsal římský politik a císařský úředník Flavius Cassiodorus (zemřel roku 583): „Sluneční paprsky byly slabé a nehřály. Dokonce i Měsíc v úplňku postrádal jas.“ A nejen to. Cassiodorus také zaznamenal, že ani v poledne lidé nevrhali stíny, „jako by přes oblohu někdo natáhl kůži“, v létě byla zima a úroda tak špatná, že bylo nutné sáhnout do nouzových zásob potravin.

Jiní kronikáři z té doby hlásí ještě zlověstnější jevy objevující se po celém tehdy známém světě: prach padající z nebe, neobvykle husté suché mlhy, sněžení uprostřed léta, dlouhodobá sucha. Patriarcha Syrské pravoslavné církve Michal napsal, že sluneční svit byl slabý půldruhého roku. Následovaly katastrofální neúrody, hladomory, epidemie a války...

Tady je asi na místě malé opakování z dějepisu: za konec antického Říma, a tím pádem i antické civilizace se většinou považuje rok 476 našeho letopočtu, kdy germánský náčelník Odoaker přiměl posledního císaře západořímské říše Romula Augusta, známého též jako Romulus Augustulus, k abdikaci. Ve skutečnosti si tehdy žádný Říman nejspíš změny nevšiml: režim ani víra se neměnily, Germáni i jiní barbaři si už předtím dělali s říší, co je napadlo, císaři se měnili, nebo dokonce navzájem mordovali jak na běžícím pásu a koneckonců východní část říše pod jménem Byzanc trvala ještě dalších tisíc let. „Přelomový“ letopočet 476 je tak nejspíš jen výmysl kantorů, aby měli v dějepisu co zkoušet. Skutečné problémy přišly až v následujícím století – a pak opravdu začala jízda z hodně prudkého svahu.

A nebylo to jen ve Středomoří; nedostatek potravin a hlad zaznamenaly v letech 536 až 539 také irské kroniky. Známky podvýživy jsou patrné dokonce i na kostrách z hrobů předkolumbovských kultur v Americe. V Číně padal sníh i během léta, takže ani tam se toho moc neurodilo. Stejně vypovídají i letokruhy stromů (tzv. dendrochronologické záznamy) z celého světa a vrtná jádra z grónských ledovců. Podle nich vědci odhadují, že tehdy klesly průměrné teploty až o dva a půl stupně, což odstartovalo nejchladnější desetiletí od počátku letopočtu až po dnešek.

Už roku 2000 vědecký publicista David Keys ve své knize Catastrophe: An Investigation into the Origins of Modern World (Katastrofa: vyšetřování vzniku moderního světa) napsal, že nikoliv pád západořímské říše, ale až dramatické globální ochlazení v šestém století definitivně ukončilo věk antiky a civilizace se vydala novým směrem: začal středověk. Podle něj vůbec není náhoda, že tehdy celá řada barbarských kmenů opustila svá původní sídliště a vydala se hledat nové domovy – mezi jinými i Slované, kteří se tehdy usazovali ve střední ­Evropě. Keys také tvrdí, že neúroda a hlad způsobené klimatickým šokem destabilizovaly arabský svět, což nakonec s časovým odstupem vyústilo do vítězného tažení islámu. Ve stejné době v Americe začal úpadek Teotihuacánu, zatímco na druhém konci světa se čínská říše propadla do chaosu.