Václav Vondřich: Na MS deklasoval Francouze. „Cestující kovář“ stál u zrodu úspěchů českého motorismu
V roce 1905 zvítězil český motocyklista Václav Vondřich na slavném závodě Coupé Internationale tak suverénně, že domácí Francouze odradil od dalšího pořádání mistrovství světa. Jeho stroj Slavia vzbudil mezi odborníky senzaci a položil základy slávy automobilky Laurin & Klement, která se o 20 let později stala součástí koncernu Škoda.
Václav Vondřich ve světě rychlých strojů na dvou kolech vyrůstal od malička. Jeho otec vlastnil zámečnickou dílnu, a když do Prahy dorazila zpráva o fascinujícím novém vynálezu – velocipedu – okamžitě si jeden sestrojil. Když na dřevěném kole přijel z Libně do slavnostního průvodu ke kladení základního kamene Národního divadla, vzbudil skoro větší senzaci než samotný kámen.
První závody
Malý Václav jevil o kola ještě větší zájem než otec. Nejdříve jezdil na tatínkově vysokém kostitřasu. Jakmile se mu podařilo složit tovaryšskou zkoušku a získat zaměstnání v pilníkářské dílně svého strýce, našetřil si na nejnovější výkřik techniky – nízké kolo s moderním pětiúhelníkovým rámem, známé jako „bezpečník“.
Ježdění jen tak pro radost Václavovi brzy přestalo stačit. Začal objíždět cyklistické závody a zkušenosti na nich nasbírané využíval k vylepšování svého stroje. V roce 1897 si založil vlastní dílnu a montovnu bicyklů. Většinu součástek odebíral od mladoboleslavské firmy Laurin & Klement. Majitelé byli podobní nadšenci jako mladý cyklista a zakrátko se z nich stali důvěrní přátelé. Vondřich byl jedním z prvních, komu Václav Klement v roce 1899 ukázal svůj nový motocykl nazvaný jednoduše Typ 1.
Slavia z Mladé Boleslavi
Na přelomu 19. a 20. století byly samohybné stroje konstruovány většinou jako „motocyklety“. Šlo vlastně o bicykly s motorem zavěšeným pod řídítky a řemenovým náhonem na přední kolo. Měly bídnou stabilitu, špatně se ovládaly, zapalovací mechanismus obstarávala rozžhavená kovová trubička, a motor měl proto tendenci vybuchovat řidiči do obličeje. Stroj z dílny Laurina a Klementa vedle nich vypadal jako z jiného vesmíru. Plochý jednoválcový motor s elektrickým zapalováním byl uložen v rámu a náhon byl převeden na zadní kolo. Elegantní aerodynamická konstrukce a robustní spolehlivé motory udělaly z mladoboleslavských strojů favority mezinárodních závodů. Krátce poté, co byly pod jménem Slavie uvedeny na trh, s jedním z nich firemní šéfmechanik Narcis Podsedníček nastoupil na závod z Paříže do Berlína. Trasu dlouhou 1196 km projel suverénně jako první.
Václavu Vondřichovi motocykly učarovaly. Jakmile je mladoboleslavská firma vypustila na trh, okamžitě si jeden zakoupil a objížděl na něm všechny závody, které se tehdy pořádaly. Jeho zkušenosti z cyklistiky se rychle zúročily a mladý jezdec doslova vystřelil mezi domácí i světovou špičku. Vyhrával dálkové silniční jízdy, závody do vrchu i technické soutěže na okruzích. Na okruhu ve vídeňském Prátru například nakroužil 240 kol a motocykl s motorem o dvou koňských silách hnal skoro osmdesátikilometrovou rychlostí. Vynikající výsledky mu zakrátko zajistily reprezentační smlouvu s firmou Laurin & Klement. Finance nebyly nijak zázračné a Vondřich nadále pracoval jako mechanik. Mohl ale jezdit na nejnovějších motocyklech a ukázat celému světu, jaké se v Čechách vyrábí stroje.
Coupé Internationale
Historie mistrovství světa motocyklů se oficiálně píše až od roku 1949, nejlepší závodníci a konstruktéři ale poměřovali síly už dávno před tím. Za první světový šampionát se považuje závod Coupé Internationale pořádaný mezinárodní federací motocyklistických klubů FICM (Fédération Internationale des Clubs Motocyclistes). Jel se na čtyřiapadesátikilometrovém okruhu kolem města Dourdan poblíž Paříže. Jezdci ho museli objet pětkrát, během trasy navíc museli absolvovat tři „neutralizační“ úseky, kdy měl motocykl vypnutý motor a závodník ho musel znovu roztlačit a nastartovat.
První Coupé Internationale odstartoval v roce 1904. Motocykly tehdy burácely silnicemi jen několik let, konkurence ale byla velká. Na start se seřadilo 11 strojů značek jako Peugeot, Griffon, Ariel a JAP. Mladá Boleslav měla ve startovním poli dvě Slavie, za řídítky jedné seděl František Toman, druhou pilotoval Václav Vondřich. Čtenáři knihy Adolfa Branalda „Dědeček automobil“ si jistě vzpomenou, že Vondřichovi uniklo vítězství nešťastnou náhodou, možná ale zjevnou sabotáží. Jeho Slavia se hned po startu dostala do jasného vedení a během závodu ho stále navyšoval. Ve třetím kole již měl nad druhým Léonem Demeesterem na Griffonu více než desetiminutový náskok. Domácí fanoušci potupu svého šampiona nehodlali trpět a Vondřich začal na trase nacházet rozházené hřebíky. Dlouho se jim dokázal vyhýbat, nakonec mu ale jeden probodl pneumatiku a následný pád prorazil benzinovou nádrž. Jeho kolega Toman měl větší štěstí a v závodě získal stříbro. Vondřich byl rád, že dojel do cíle dlouho po šestihodinovém limitu a s nádrží provizorně ucpanou kusem dřeva.
Cestující kovář
Během přípravy na příští ročník závodu nehodlal Vondřich ponechat nic náhodě. Tréninkové jízdy absolvoval záměrně na co nejhorších silnicích, trénoval lepení pneumatik a opravy i těch nejnepravděpodobnějších defektů. Aby ho ve Francii nemohlo nic překvapit, nechal si od brašnáře ušít kožený batoh, do kterého naskládal celou opravářskou dílnu včetně benzínové letlampy a cínové pájky. Když se s dvacetikilovým kufrem na zádech objevil 25. června 1905 v Douranu, dostal okamžitě přezdívku „Forgeron Ambulant“ – Cestující kovář.
Průběh druhého ročníku světového šampionátu potvrdil přísloví, že kdo je připraven, není ohrožen. Vondřichovu překrásnému stroji Slavia CCR se závady vyhýbaly a jeho kovářská brašna zůstala nedotčená. Od startu se držel v těsném závěsu za svým rivalem Demeesterem, ve druhém kole ho již předjel a do vedení už nikoho neupustil. Do cíle dorazil s devítiminutovým náskokem, třetímu Giupponovi nadělil celou půlhodinu. Cestující kovář se stal nezpochybnitelným mistrem světa.
Poslední vavříny
Po slavném vítězství v Douranu se zdálo, že před Václavem Vondřichem leží dlouhá a úspěšná kariéra. Bylo mu pouhých 31 let a ani on, ani jeho Slavia neměli v tehdejší Evropě konkurenci. Osud tomu však chtěl jinak. Deklasovaní Francouzi se cítili zneuctěni Vondřichovou suverenitou a odmítli se zúčastnit příštího šampionátu plánovaného na okruhu v českém Pacově. Na protest proti bojkotu ze soupisky odstoupil i Laurin & Klement a tradice mistrovských závodů tím pádem byla přerušena. U Václava Vondřicha se v té době začaly projevovat vážné plicní problémy, pravděpodobně související s dlouhými jízdami po prašných silnicích. Když mu lékaři diagnostikovali tuberkulózu, musel se se závodními motocykly rozloučit.
Vondřichova závodnická kariéra v následujících letech ještě krátce ožila. Po zotavení se posadil za volant prvních mladoboleslavských závodních automobilů a dokázal s nimi opět vyhrávat jak technické jízdy do vrchu, tak dlouhé maratony. Zlatou medaili získal i na 2400 km dlouhém Mamutím závodu v Rusku s trasou vedoucí ze Sankt-Petěrburgu přes Moskvu do Sevastopolu. Fyzická zátěž ale jeho podlomenému zdraví nesvědčila a v roce 1913 musel se závoděním nadobro skoncovat. Jeho partnerství s firmou Laurin & Klement ale pokračovalo dále. Automobilka mu nejprve zaplatila ozdravný pobyt v luxusním sanatoriu v Davosu a poté ho zaměstnala jako obchodního zástupce, konzultanta a vedoucího pražské firemní prodejny.
Naplnění zázraků
Osobnost slavného závodníka do salónu lákala zákazníky tak spolehlivě, že si Vondřich svou funkci podržel i poté, co se značka Laurin & Klement stala v roce 1925 součástí plzeňského koncernu Škoda a poté zcela zanikla. Do prodejny na žižkovském Havlíčkově náměstí docházel až do roku 1943, kdy se u něj opět projevila tuberkulóza a jeho vyčerpaný organismus nemoci podlehl. Spisovatel, dobrodruh a nadšený motorista F. A. Elstner o něm v revue Auto napsal dlouhý nekrolog. V jeho úvodu se píše: „Kolem jeho klidných očí šel nový svět. Ale jen jemu a prvním bylo přáno, aby viděli naplnění zázraků, fantastickou cestu techniky od prvního dřevěného kola po dnešní automobil.“
