Báseň v kameni, geometrie posvátného prostoru – tak znalci popisují dílo muže, jenž do vínku dostal výjimečný talent, ale také pochroumané zdraví a tělesný handicap. JAN BLAŽEJ SANTINI-AICHEL (1677–1723) nemohl vykonávat fyzicky náročné povolání kameníka, v němž vynikal jeho otec. Stal se však architektem a harmonicky propojil gotický a barokní styl.
Smrt vytrhla Santiniho z plné práce. Naráz se tehdy věnoval osmi stavbám. Velmi činorodý byl ostatně celý život. Nemarnil čas pochybnostmi. Na začátku prosince 1723 však šestačtyřicetiletý nemocný muž už tušil, že se zanedlouho odebere na věčnost. Zanechal za sebou velkolepé dílo, přímé pokračovatele ale vychovat nemohl. Štěstí, aby potomkům předal své znalosti a umění, mu osud upřel. Tři syny pohřbil. Čtvrtý byl v kolébce, když Jan Blažej Santini-Aichel sepisoval závěť: „Ve jménu Nejsvětější Trojice, Boha Otce, Syna i Ducha svatého, amen. Poněvadž je smrt každého člověka jistá, hodina však nejistá, pořídil jsem … jsa, bohudíky, dobrého a zdravého rozumu, následující testament neboli poslední vůli.“
Svou duši odevzdal Kristu, o přímluvu poprosil Matku Marii, svatého Jana z Nepomuku a všechny milé svaté. Tělo poručil zemi, „aby bylo navečer bez jakékoli nádhery dopraveno a pohřbeno v pražském malostranském filiálním kostele svatého Jana Křtitele“. Myslel i na to, jaká mše se má sloužit. Ctihodným kajetánům pak odkázal sto zlatých, stejně tak lidem bez domova. Padesát zlatých určil pro pražské vězně. „Milé a věrně upřímné manželce, urozené Antonii Chřepické z Modliškovic, jež mi v těžké nemoci a i jinak pilně a neomrzele sloužila, preleguji … celkem 6000 zlatých.“ Na dceru z prvního manželství, Annu, pamatoval s více než čtyřmi tisícovkami zlatek, děti z druhého svazku, Antonie Ludmila a Jan Ignác Roch, dostaly taky každý čtyři tisíce. Uznávaný architekt zemřel 7. prosince 1723. Vytvořil jedinečné stavby, jejichž promyšlenost a krásu obdivují lidé dodnes.
Rodinná tradice
Na konci šestnáctého století, za panování Rudolfa II., zněla na staveništích u Pražského hradu často libozvučná italština. Architekti, stavební mistři, kameníci a zednici zejména z Milánského vévodství a Benátské republiky měnili podobu zdejších šlechtických sídel, měšťanských domů i svatostánků. Zedník Antonio Aichel přišel do Prahy ze severní Itálie ve třicátých letech sedmnáctého století. Zalíbilo se mu tady. V listopadu 1635 se oženil s rodačkou z Plzně, Kristýnou Ostovou. Sňatek uzavřeli v malostranském kostele. Na svatbě jako svědek nechyběl Aichelův zaměstnavatel, dvacetiletý architekt a sochař Carlo Lurago, jenž o dvě desítky let později dostavěl Klementinum. První syn, Jan František, se Antoniovi a Kristýně narodil jedenáct měsíců po svatbě. Dětí přibývalo, takže se rodina přestěhovala do Vlašské ulice, kde přišel na svět i jejich poslední syn, Santini. Pokřtili ho v bazilice sv. Jakuba, jeho kmotrem byl právě Lurago. Na křtiny přišel také císařský stavitel Giovanni Battista Ceresola a přísedící Nejvyššího purkrabství na Pražském hradě, Matěj Valkoun.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
