Jak jsme zachránili ozonovou vrstvu a proč se nám nic podobného už nikdy nepovede
Časopis Nature publikoval před 40 lety studii britského polárního výzkumného projektu, která nade vší pochybnost prokázala rapidní úbytek ozonové vrstvy. V reakci na její závěry došlo k celosvětovým změnám průmyslových i uživatelských technologií a ubývání ozónu se podařilo zastavit. Kauza dnes může sloužit za příklad, jak bychom měli přistupovat k varování před globálními klimatickými změnami. Bohužel ale funguje i jako zdůvodnění, proč se tomu tak neděje.
Ozon je zvláštní molekula kyslíku, která má namísto obvyklých dvou atomů atomy tři – chemická značka je proto O3. Zvláštní složení jí propůjčují unikátní vlastnosti. V nižších vrstvách atmosféry působí jako nepříjemný znečišťovač. Vysoko ve stratosféře naopak tvoří vrstvu, která velmi efektivně pohlcuje ultrafialové složky slunečního záření. Bez její ochrany bychom trpěli spáleninami, kožními nádory, poruchami zraku a byl by narušen celý ekosystém planety. Vrstva ozonu bohužel není nijak silná. Kdyby byla rovnoměrně rozprostřena kolem celé planety, její tloušťka by sotva přesáhla 2 milimetry. Přesto se zdá, že jsme velkou část průmyslové éry strávili hledáním způsobu, jak drahocennou ochrannou vrstvu zničit.
Na škodlivé dopady lidské činnosti na ozonovou vrstvu upozornil jako první nizozemský vědec Paul Crutzen. Při zkoumání chemického složení atmosféry už na konci 60. let popsal nežádoucí dopady zvýšených emisí dusíku. O několik let později jeho výzkum doplnilo duo fyzikálních chemiků z univerzity v Berkeley. Američan Frank Rowland a mexický vědec Mario Molina zjistili, že největší hrozbu pro ozonovou vrstvu představují chlor-fluorované uhlovodíky, známé v průmyslu pod zkratkou CFC.
Vynálezy pana Midgleyho
CFC vyvinul na přelomu 20. a 30. let minulého století jeden z největších padouchů průmyslové historie Thomas Midgley. Pan Midgley na začátku své kariéry pohádkově zbohatl na vynálezu olověných aditiv do benzínu, které sice omezily klepání motorů, ale otrávily několik lidských generací jedovatými zplodinami. Aby toho nebylo dost, pustil se magnát do vylepšování tehdy velmi nespolehlivých a nebezpečných ledniček a začal jako chladicí médium používat chlor-fluorované uhlovodíky. Opět s nimi slavil fantastický úspěch. Už na začátku 30. let jsme CFC pumpovali do obrovského spektra zařízení – od ledniček a klimatizací přes obrovské industriální stroje až po spreje v bombičkách.
Nový vynález pana Midgleyho sice lidi netrávil, jeho schopnost ničit ozónovou vrstvu byl ale naprosto ohromující. Jediný kilogram CFC dokáže zlikvidovat přes 70 tisíc kilogramů ozonu, a než se rozloží, řádí v atmosféře zhruba 100 let. Aby toho nebylo dost, molekuly CFC jsou asi 10 tisíckrát lepší v zachytávání tepla než nejznámější skleníkový plyn – oxid uhličitý. Jinými slovy, CFC je něco, co se do ovzduší nikdy nemělo dostat. Přesto jsme ho každý rok pumpovali do atmosféry desítky milionů tun a pokračovali jsme v tom dlouho poté, co byla jednoznačně prokázána souvislost CFC s ubýváním ozonu.
Přehánění environmentalistů
Jak to v podobných případech bývá, výrobci se snažili vědecké závěry zpochybnit. Založili dokonce „Alianci pro zodpovědné užívání CFC“, jejíž účel nebylo zodpovědné užívání, ale koordinované financování PR kampaně zaměřené na diskreditaci vědců. Šéf firmy DuPont (největšího výrobce CFC) se nechal slyšet, že jde jen o „sci-fi pohádku a hromadu nesmyslů“. Na jeho stranu se postavila i první žena v čele americké Agentury na ochranu životního prostředí EPA Anne Gorsuchová. Zcela v duchu Reaganovy administrativy označila výzkum za „další přehánění environmentalistů“.
Pokud by ničitelé ozonu měli k dispozici internet a sociální sítě, chrlili bychom do ovzduší miliony tun CFC ještě dnes a epidemii nádorových onemocnění by influenceři patrně sváděli na řepkový olej a vakcíny. V éře klasických médií se naštěstí našlo dost zodpovědných novinářů, aby se do světa rozšířily vědecky podložené zprávy. První impuls k omezování CFC proto vzešel ze strany konzumentů. V roce 1978 začalo tolik zákazníků kupovat spreje s označením „CFC Free“, že se několik zemí – USA, Kanada a Norsko – rozhodlo užívání CFC v aerosolových sprejích zakázat. V celkovém množství šlo jen o kapku v moři a z průmyslových zařízení se do ovzduší dál valily miliony tun požíračů ozonu. Liknavost lze připsat účinné PR kampani výrobců. Pochybovačům ale nahrával do not i fakt, že většina důkazů o škodlivosti CFC pocházela z laboratoří a výzkumníkům chyběla dlouhodobá data dokazující úbytek ozonové vrstvy v reálném prostředí. To se ale mělo brzy změnit.
Díra nad Antarktidou
V roce 1985 už měla vědecká komunita dostatek podkladů pro zpracování přehledu dlouhodobého úbytku ozonové vrstvy. Ve velké míře k němu přispěla americká NASA, finální důkaz ale přinesl britský tým zkoumající ozonovou vrstvu nad Antarktidou. Jejich závěry svět doslova šokovaly. Množství ozonu v atmosféře se měří takzvanými Dobsonovými jednotkami (Dobson Unit), přičemž 1 DU představuje ozonovou vrstvu o tloušťce 0,01 mm. Za „díru“ se pokládá stav, kdy na jednom místě klesne dlouhodobá koncentrace ozonu pod 220 DU. Vědci začali data sbírat v roce 1979, kdy nad Antarktidou naměřili 194 DU. V roce 1982 už byla hodnota jen 173 DU, o rok později klesla na 154 a v rok publikace studie 124 DU (hodnoty klesaly dále a v roce 1994 už byla koncentrace pouhých 73 DU).
Když se z vědeckých časopisů dostaly vizualizace „ozonové díry“ do médií, začali se lidé konečně ptát, jestli bychom neměli s ubývajícím ozonem něco dělat. Spuštění protiakce pomohl i fakt, že v čele americké EPA vystřídal Anne Gorsuchovou William Ruchelshaus. Zásadový a neúplatný právník bral environmentální hrozby vážně (v čele EPA působil už za prezidenta Nixona, kdy se mimo jiné zasadil o zákaz používání DDT). Díky jeho vlivu se USA postavily do čela iniciativy, ze které v roce 1985 vzešla Vídeňská konvence o ochraně ozónové vrstvy. K rychlému omezování výroby CFC se v ní zavázalo dvacet států. Montrealský protokol, který už uváděl konkrétní opatření, přijalo v roce 1987 43 států a další signatáři rychle následovali.
Překročené závazky
Největším úspěchem iniciativy bylo, že se v praxi zaváděla opatření daleko přesahující závazky konvencí. Původní plán hovořil o zredukování produkce CFC na polovinu během deseti let. S přibývajícími důkazy o škodlivosti emisí ale signatáři dobrovolně opatření zpřísňovali. Za pouhé tři roky už byla výroba CFC snížena o celou čtvrtinu a na konci dekády klesla o více než 80 %. Ke konvenci se navíc přidávaly další státy. Na přelomu milénia už měla 174 signatářů a v roce 2009 se zákaz CFC stal iniciativou s celosvětovým dosahem. Crutzen, Rowland a Molina obdrželi za svou práci v roce 1995 Nobelovu cenu za chemii. Emise CFC klesly v porovnání s rokem 1986 o 99,7 % a ozonová díra se začala zacelovat. Nedávná studie MIT prokázala, že při zachování stávajících opatření by měla ve 30. letech tohoto století zcela zmizet.
Následováníhodný příklad, který nebudeme následovat
Úspěch celosvětové iniciativy je z dnešního pohledu až neuvěřitelný a naskýtá se otázka, proč se stejným směrem nemůže ubírat iniciativa za omezování klimatické změny. Oba případy jsou si na první pohled velmi podobné. Díky desítkám let výzkumu napříč vědními obory máme k dispozici přesný obraz problému i způsoby, jak nepříznivý vývoj zvrátit. Dnešní problém globálních klimatických změn má ale v porovnání s „ozonovou dírou“ několik velkých nevýhod.
Úbytek ozonové vrstvy hrozil výskytem rakoviny kůže převážně v oblastech blízko zemským pólům, tedy v Evropě, Austrálii, USA a Kanadě. Současné klimatické změny naopak nejvíce ohrožují státy v blízkosti rovníku, které nemají v celosvětovém měřítku ani dostatek vlivu, ani reálnou možnost záchrannou akci iniciovat. Eliminaci CFC bylo také možné řešit úpravou průmyslových aplikací a technologickými inovacemi (jejich hlavním tahounem byla nakonec sama firma DuPont). Boj s klimatickými změnami předpokládá ochotu ke změnám ve fungování celé společnosti. Je proto problémem spíše politickým a jejich řešení je podstatně složitější. V neposlední řadě se také změnilo mediální prostředí. V 80. letech bylo i pro nejbohatší firmy velmi drahé financovat PR kampaně, které by dokázaly zpochybnit vědecký konsenzus zveřejňovaný v respektovaných médiích. V dnešní době sociálních sítí a influencerů klesla cena ovlivňování společenského diskurzu na minimum. V mediální sféře navíc existuje mnoho individuí, která vědecké závěry zpochybňují zcela zadarmo jen proto, aby si zajistili auru „bojovníků proti systému“. Úspěch při záchraně ozonové vrstvy bychom si proto měli připomínat ze dvou důvodů. Může sloužit jako důkaz schopnosti lidstva úspěšně řešit naléhavé globální problémy i jako smutná připomínka, že se podobného nasazení už možná nikdy nedočkáme.
