Když hrůza střídala hrůzu. Vzpomínky přeživší holokaustu přináší svědectví, na které by se nemělo zapomenout
„Kanárka Punťu jsem musela odevzdat. Nechápala jsem proč. Jak by ten malý ptáček mohl být třetí říši nebezpečný?“ vyprávěla Evelina Merová (25. prosince 1930 – 8. února 2024), co prožívala, když ji jako dítě ocejchovali žlutou hvězdou. Nesměla na hřiště, na schovávanou si s kamarádkami hrála na židovském hřbitově. To nejhorší ji ale teprve čekalo. Z celé rodiny přežila jako jediná. Zde je její svědectví pro Reflex.
Narodila jsem se na Vánoce 1930 do asimilované rodiny. Tatínkovi Emilu Landovi patřila firma zpracovávající koňské žíně, maminka Ilsa byla v domácnosti. Bydleli jsme v pražské Pařížské třídě, a když mi byly tři roky, přestěhovali jsme se do čtyřpokojového bytu na Letné. Měla jsem o deset let starší sestru. Alžběta, které jsme říkali Líza, byla z maminčina prvního manželství. Nikdo mi nevysvětloval, proč má moje sestra jiné příjmení, dokonce i svoji vlastní poštovní schránku. A já se na nic nevyptávala, vzpomínala Evelina Merová.
„Najednou začali být rodiče ustaraní. Zvažovali, jestli bychom neměli odjet do Švýcarska, tatínkova firma měla v Curychu filiálku. Byla jsem ráda, že se rozhodli zůstat v Praze. Představa, že bych chodila do třídy, kde se mluví německy, mě ani trochu nelákala, líbilo se mi ve škole U studánky, naše paní učitelka Josefína Littmanová byla moc hodná. Léto jsme trávili ve Starých Splavech, na zimní dovolenou jsme jezdili do Krkonoš. Jako všechny děti jsem měla bohatou fantazii, varovala jsem Lízu, že za skříní v předsíni číhá v noci vlk. Smála se a přesvědčovala mě, že nemusím mít žádné obavy: ,Vlk žije v lese, co by dělal v naší předsíni.‘ Po mnichovské dohodě, kdy jsem viděla dospělé si zoufat, se do mě zahryzl ještě větší strach. Bála jsem se války.“
Tady jsme doma
„Na pražské Letné žilo hodně Němců, 15. března 1939 z protějšího domu vyvěsili vlajku s hákovým křížem. Padal mokrý sníh, lidé plakali a paní učitelka Littmanová nám vyprávěla, jak neslavně dopadl Napoleon, který si chtěl podmanit celou Evropu. Třeba ty ošklivé prapory zakrátko zmizí…
Moje sestra měla hezké starosti, byla zamilovaná. František Petschau byl o osm let starší než ona, měl atletickou postavu, modré oči a světlé vlnité vlasy. Jeho rodiče vlastnili dům v ulici U obecního dvora. Franta požádal Lízu o ruku. Plánovali, že po svatbě odjedou do Palestiny. Rodiče však devatenáctileté Líze svolení k sňatku nedali, ani jí nedovolili nikam odjet. ,Není to rozumné. Tady jsme doma,‘ argumentoval tatínek. Svatba se konala v únoru 1940. Frantu zařadili do prvního transportu, který v listopadu 1941 směřoval do Terezína, o měsíc později tam přijela i Líza.
V té době už jsem do školy U studánky chodit nesměla. Naštěstí mě v létě 1940 tatínek stihl zapsat do židovské školy v Jáchymově ulici. Byla jsem ve stejné třídě jako moje sestřenice Věra Glaserová a rabínův syn Arje Edelstein. Na rozdíl od nás uměl výborně hebrejsky a pomáhal nám s úkoly. Jeho otce Jakoba, který se později stal židovským starším v Terezíně, popravili 20. června 1944 v Osvětimi. Nejdřív ale před Jakobovýma očima zastřelili jeho manželku Mirjam i třináctiletého Arjeho. Věrka s maminkou zahynula v Osvětimi na podzim 1944. O čtyři roky dříve, když jsme nesměly coby židovské děti jít na hřiště, jsme si s Věrkou občas hrály na židovském hřbitově na schovávanou. Neměly jsme tušení, co pro nás nikoli osud, ale lidská nenávist ještě nachystala.“
Terezín
„Němci nám zabrali byt, s rodiči jsme se proto přestěhovali do jednoho pokoje v bytě v Klimentské. V září 1941 jsme si na kabát i šaty museli přišít žlutou hvězdu. Připadalo mi, že ji všichni vidí, ale nikdo o mě na ulici nezavadil pohledem. Nikdy nezapomenu, že nás paní učitelka Littmanová navštívila a přinesla rodičům kávu, to byla vzácnost.
V říjnu 1941 se s námi po vyučování rozloučila spolužačka. Pověděla nám, že je v transportu do Lodže, a každému podala ruku. Měli jsme strach, aby nás tam taky neposlali. Můj spolužák Štěpán Pollak místo řečnického cvičení, které nám zadala paní učitelka Kačerová, napsal básničku o terezínském ghettu. Terezín nezněl tak hrozivě, pořád to bylo skoro doma… ,Terezín, to je náš cíl, tam míří naše kroky, tam budeme žít a pracovat, tam budeme žíti roky. Tam není lenoch po právu, tam zná se jenom píle. Tam v potu práce užívat budeme své chvíle. Terezín, to je náš cíl, tam míří naše oči, to s radostí vám povídám, že je tam líp než v Lodži.‘ Dostal jedničku. V březnu 1939 možná složil rýmovačku o klokanech, jeho maminka tehdy podala žádost o vystěhování do Austrálie…
Na konci školního roku 1942 nám přišlo předvolání do transportu. V Terezíně už byla Líza, Franta, dědeček s babičkou… Rodiče mě ujišťovali, že do zimy budeme zpátky v Praze, ale pro jistotu jsme si do batohů sbalili teplé oblečení a spací pytle ušité z dek.
Znáte knížku Děvčata z pokoje 28? To byl náš pokoj v dívčím domově L410. Naše hlavní vychovatelky Ella Pollaková, které jsme říkaly Tella, a Eva Weissová nás vedly k tomu, abychom si navzájem pomáhaly, učily se, i když to Němci zakázali, chovaly se umírněně a nepropadaly beznaději. Na stěně pokoje byly napsané básničky, například: ,Po bouři sluníčko, po poušti háj, po pátku svátek je, po zimě máj. Neztrácej náladu, neztrácej vtip, vydrž a dočkáš se, bude zas líp.‘ Večer nám četly Hugovy Bídníky a Čapkovy knížky. Friedl Dicker Brandeisová nás učila malovat a kreslit, na jejích hodinách jsem zapomínala, že jsem v ghettu a mám hlad. Čtyři tisíce kreseb se zachovalo, mezi nimi i moje Sněhurka. Bohužel jsem ale neuměla zpívat tak pěkně, abych mohla účinkovat v dětské opeře Brundibár. Závěrečná píseň o tom, že zlý ‚Brundibár je poražen a my jsme to vyhráli‘, nejenom mě naplnila nadějí, že nakonec všechno dobře dopadne.“
Osvětim
„Proč jsi tak tlustá? zeptala jsem se Lízy v listopadu 1943. Byla v šestém měsíci. Nenapadlo mě, že je těhotná, to se v Terezíně taky nesmělo. Tehdy jsem asi s Lízou mluvila naposledy. Krátce poté jsem onemocněla, měla jsem encefalitidu. V polovině prosince si pro mě do nemocnice přišla maminka. Plakala. Naše jména se ocitla na seznamu lidí určených do dalšího transportu na východ. Františkovi se nepodařilo nás vyreklamovat, běžel nám aspoň do dobytčáku říct na shledanou. Už jsme se nikdy neshledali. Líze se v únoru 1944 narodil chlapeček, dala mu jméno Ladislav. Do Osvětimi nám dorazil lístek, ve kterém psala, že Ládíček je krásné, zdravé dítě a ona je šťastná. Sedmadvacátého října 1944 měla moje sestra čtyřiadvacáté narozeniny, následující den ji se synem, manželem a jeho rodiči deportovali do Osvětimi. Byl to poslední transport, který odjel z Terezína. S nemluvnětem v náručí neměla při selekci šanci. Ještě dlouho po válce jsem se konejšila nadějí, že Líza zůstala v Terezíně, je naživu, že se setkáme…
Náš prosincový transport stejně jako ten zářijový odvedli z osvětimské rampy bez selekce rovnou do takzvaného rodinného tábora BIIb. O tom, proč ho nacisté zřídili, se stále vedou debaty. Později jsem se dozvěděla, že v kartotéce u našich jmen bylo napsáno ,šest měsíců karanténa‘ a také ,SB‘, Sonderbehandlung, tedy zvláštní zacházení, což znamenalo smrt v plynové komoře. Vytetovali nám číslo, ale neostříhali nás. Děvčata, která byla v Osvětimi od září, mi řekla, že se z lágru člověk dostane ven jenom komínem. Až za čas jsem pochopila, jak to myslí. Z komínů osvětimských krematorií šlehaly plameny. Doufala jsem, že dřív skončí válka.
Fredy Hirsch, kterého jsem znala z Hagiboru a Terezína, dokázal prosadit, aby byl v táboře BIIb vyhrazen blok pro děti. Dokonce vymohl, že jsme dostávali větší příděl jídla. V tomto bloku byly děti od rána do večera, rozdělené do skupin podle věku. Naši vychovatelku Evu Weissovou jsem dobře znala už z Terezína, starala se o nás také sedmnáctiletá Zuzana Růžičková, pozdější světoznámá cembalistka. Než jsme se daly do jídla, vodové polévky, která bývala k obědu, chytly jsme se vždy za ruce a odříkaly říkanku, kterou Zuzana vymyslela: ,Abacuka fundemuka fundekáve kávecuka abcuk fundemuk fundekáve kávecuk.‘ Dětský blok byla oáza v pekle. Aby nás vychovatelé zabavili, vymýšleli různou činnost. Hráli jsme například Dívčí válku, já představovala Šárku. Na naše představení se do dětského bloku chodili dívat esesáci. Některým jsme mezi sebou dávali přezdívky, například Bundtrockovi jsme říkali Buldok. Mengele se tvářil vlídně, nosil rukavice, vyptával se, jak se dětem daří, hladil je po hlavě…,“ vzpomínala Evelina Merová.
Heydebreck
Šestiměsíční karanténa pro zářijový transport v březnu 1944 uplynula. Proslýchalo se, že lidé z tohoto transportu mají někam odjet. Na konci února se členové osvětimského Sonderkommanda dozvěděli, že tito vězni budou zlikvidováni, a snažili se iniciovat vzpouru. Jejich zvěstem se Fredy Hirsch, ale i další zdráhali uvěřit. Vždyť to nemá logiku, třeba je to jenom poplašná zpráva… Ti, kteří Hirsche znali, pochybovali, že si pak vzal život sám. V pondělí 6. března 1944 se zářijový transport musel přemístit do sousedního karanténního tábora BIIa. Samotný velitel mužského tábora SS-Obersturmführer Johann Schwarzhuber se dostavil, aby všechny ujistil, že budou posláni i se svými rodinami do pracovního tábora v Heydebrecku. Dal jim čestné slovo německého důstojníka. Na cestu vězni dostali balíčky s jídlem. Museli ještě napsat korespondenční lístky příbuzným v protektorátu s datem 25. března 1944… Když je náklaďáky odvezly k plynovým komorám, lest prohlédli a snažili se přítomného Schwarzhubera konfrontovat s jeho sliby. Němečtí ozbrojenci do nich začali střílet a nahnali je do plynové komory. Podle očitého svědectví několika členů Sonderkommanda pak tito lidé jako svůj poslední vzdor začali zpívat československou hymnu a Hatikvu. V noci z 8. na 9. března 1844 bylo v Osvětimi zavražděno 3792 někdejších československých občanů, mužů, žen a dětí. Na jejich smrt se přišel podívat i Mengele.
„Někdo mi řekl, že Fredy Hirsch se otrávil. Byla jsem nešťastná,“ pamatovala si Evelina Merová. „Tatínek mě utěšoval, že jsem to asi špatně pochopila. To, že Fredy je otrávenej, určitě znamená, že nemá dobrou náladu…“
Vězni z prosincového transportu si uvědomili, že je do „Heydebrecku“ pošlou v červnu. Dvanáctiletý Štěpán Pollak, jenž ve škole složil básničku o Terezíně, svým kamarádům na dětském bloku v Osvětimi předváděl skeč, který si vymyslel. „Hrál, jak se ho po válce na ulici v Praze kdosi ptá, kolik je hodin. Štěpánek si vyhrnul rukáv a přečetl svoje číslo. ,To je blázen, musíme ho odvézt do blázince,‘ volají kolemjdoucí a Štěpánek se brání: ,To je číslo do Heydebrecku!‘“ vyprávěla Evelina Merová. Štěpánek „odjel do Heydebrecku“ v červenci 1944.
Stejně nás zabijou
„Třináctého dubna jsem na táborové ulici zahlédla maminku. Nevšimla si mě, měla skloněnou hlavu, třásla se a plakala. Blesklo mi hlavou, že není dost silná. Byla jsem ve věku, kdy člověk začíná mít kritický náhled na rodiče, navíc nám v Terezíně naše vychovatelky kladly na srdce, že máme ovládat své emoce… Druhý den jsem se dozvěděla, že tatínek zemřel, a pochopila, proč je maminka zoufalá. Bylo mi líto, že tatínek umřel, ale říkala jsem si, že nás stejně brzy všechny zabijou jako ty ze zářijového transportu… Jenomže nás všechny nezabili, na konci června proběhla v rodinném táboře selekce. Týkala se vězňů od šestnácti do čtyřiceti let. Bylo mi třináct, ale když se mě Mengele zeptal, kolik mi je let, odpověděla jsem, že šestnáct. Povolání? Zahradnice. Poslal mě napravo, ale potom za mnou uviděl mou kamarádku Gertu a zavolal si nás. Zajímalo ho, jestli jsme dvojčata. Babička přijela do tábora BIIb s květnovým transportem. Ani nevím, jestli jsme se rozloučily… Maminka u selekce prošla taky.
Několik dní jsme byly v ženském lágru, kde nás budili ve tři ráno. Tloukli nás holí. Z Osvětimi jsme odjely 2. července 1944. Nejdřív jsme byly ve Stutthofu, potom nás v podpalubí lodi odvezli do Dörbecku, kde jsme kopaly protitankové zákopy. Prvního září 1944 jsme dorazily do Guttau. Hlídali nás kluci z Hitlerjugend, s gustem nám rozkazovali. Maminka byla zesláblá, hlásila se na loupání brambor, ale nikdy ji nevzali, že je moc pomalá. Pak už jí bylo zle, chtěla na revír, ale lékařka prohlásila, že musí mít holou hlavu. Byly jsme zavšivené. Maminka zemřela, když jí stříhali vlasy. Po její smrti se mě ujaly kamarádky Gita Torbeová a Eva Poláková a jejich maminky.
Rozpadly se mi dřeváky, přivazovala jsem si na nohy slámu, jenže to nepomáhalo. Ty z nás, které neměly boty nebo byly nemocné, odvedli na konci listopadu na rozbombardované nádraží a zase zpátky. Šly jsme hodiny sněhem, nohy mi omrzly a zčernaly. Lékařka řekla, že se musí amputovat, ale už k tomu nedošlo. Fronta se blížila. V polovině ledna 1945 se Němci snažili zbývajících vězeňkyň v táboře zbavit. Fenolové injekce byly asi slabé, tak vojáci začali ženy střílet a tlouct pažbami. Potom utekli. Měla jsem štěstí, usnula jsem zahrabaná ve slámě, přehlédli mě. Zbylo nás asi třicet. Za další tři dny se ve dveřích objevil voják a rusky nás pozdravil. Přivedl lékaře, jenž mi nohy namazal léčivou mastí. Pořád jsem ale nemohla chodit. Do dubna jsme zůstaly v improvizované nemocnici v Ilavě. S kamarádkou Anitou, Martou a jejich maminkami jsem pak nastoupila do sovětského sanitního vlaku. Řekli nám, že nás odveze kousek na východ. Cesta trvala několik týdnů…“
V Sovětském svazu
„Jakmile jsem se dozvěděla o osvobození slovenských Košic, snila jsem o tom, že se tam nějak dostanu a budu dělat služku, než se budu moci vrátit do Prahy. Velitel sanitního vlaku lékař Mojsej Ionovič Mer si však umínil, že mě adoptuje. Nebrala jsem jeho slova příliš vážně, taky jsem mu pořádně nerozuměla, ale tvrdil mi, že když nemám rodiče, skončím v sirotčinci a že on se o mě postará. S manželkou nemohli mít děti. Řekla jsem si, že dokud válka neskončí, zůstanu v rodině doktora Mera v sovětském Leningradě a pak se vrátím do Prahy, Líza se přece taky musí vrátit z Terezína… V květnu 1945 jsem ze Syzraně napsala tatínkově tajemnici do Prahy, že jsem na živu v Sovětském svazu. Jenže moje cesta domů se protáhla. Merova manželka, klavíristka Alexandra Jakovlevna, sice z nápadu svého muže ujmout se sirotka nijak nadšená nebyla, on si však prosadil svou. Mě už se nikdo na nic neptal, doktor Mer si zajistil doklad o mé adopci.
Merovi bydleli v rozděleném bytě. Abych měla vlastní pokoj, vyhradili mi v předsíni kumbál o rozměrech pět metrů čtverečních. Musela jsem je oslovovat maminko a tatínku, být poslušná. Snažila jsem se.
Adoptivní rodiče mi taky nakázali, že musím mlčet o tom, co jsem za války zažila. ,Nic si nepamatuješ!‘ opakovali. Měli strach, antisemitismus byl v zemi rozšířený. Na plovárně se jedna paní pohoršila nad mým vytetovaným číslem: ,Vy jste byla ve vězení! To je hanba!‘ Je to hanba, ale ne moje.
Střední školu jsem dokončila se stříbrnou medailí, díky které bych mohla studovat na jakékoli vysoké škole. Chtěla jsem studovat slavistiku na filologické fakultě, abych se mohla vrátit do Prahy. Jenže jsem v dotazníku kladně odpověděla na otázky, zde mám židovskou národnost, zda jsem se narodila v kapitalistické cizině a jestli jsem za války byla v zajetí. Když mi přišlo vyrozumění, že jsem nebyla přijata, napsala jsem Stalinovi, že muselo dojít k omylu, tak naivní jsem byla. Nakonec jsem vystudovala španělštinu a němčinu. Až když se mi v roce 1956 narodila Irenka, dozvěděla jsem se, že moje sestra nežije. Do Prahy jsem mohla poprvé s manželem a dcerou přijet v roce 1960. Setkala jsem se s přáteli i se vzdálenými příbuznými, kteří si přivlastnili náš majetek. Oznámili mi, že kdybych po nich chtěla něco vymáhat, udají mě, že se o Sovětském svazu vyjadřuji hanlivě.
Dceru a syna jsem svými válečnými vzpomínkami nechtěla zatěžovat, už tak nebyl život snadný. Malé Irence jsem ale jednou vyprávěla o mém kanárkovi. Jak krásně zpíval. Dospělému synovi jsem ukázala dům v Haštalské, kde jsem Punťu odevzdala.“
Do Prahy se Evelina Merova vrátila natrvalo až na začátku 90. let. Chodila často do škol, trpělivě odpovídala na dotazy dětí. Považovala to za svou povinnost vůči těm, kteří neměli tolik štěstí jako ona.
Evelina Merová zemřela 8. února 2024.
