Strahovský stadion a hromadná cvičení na hudbu má mnoho z nás spojené s komunistickou spartakiádou. Ve skutečnosti se však na jeho plochu řadili už od 20. let sokolové. Před 85 lety pak na něm složili přísahu republice v době blížící se války.
Slety patří k sokolům už od samého počátku existence hnutí. První se pořádal hned v roce 1867, kdy se členové čerstvě založeného tělovýchovně-národoveckého kroužku sešli na Rohanském ostrově a předvedli zde sestavu cvičení prostných doprovázenou živou hudbou. Postupem doby pak slety mohutněly a rozrůstaly se.
Při dvacátém výročí založení Sokolské jednoty v roce 1882 už na Střeleckém ostrově cvičilo pod vedením Dr. Tyrše sedm stovek sportsmenů. Druhý všesokolský slet s 2400 cvičenci se musel přesunout do Královské obory (dnešní Stromovky), o čtyři roky později cvičilo 5000 sokolů na Letné, kde je z tribun sledovalo na 30 tisíc diváků. Z původně ryze tělovýchovné akce se stávaly oslavy českých národních tradic a k původnímu mottu „V zdravém těle zdravý duch“ se přidalo volání „Paže tuž, vlasti služ!“.
Marathón, Socha svobody a Tyršův sen
S narůstajícím počtem cvičenců a diváků se rozrůstal i program sletů. V roce 1907 už podnik trval celý měsíc. Zahrnoval cvičení 12 900 sokolů ze 194 družstev z Česka, Evropy a USA, plavecké závody a regatu na Vltavě, přehlídku hudebních souborů, ohňostroje a triumfální sokolskou jízdu centrem Prahy. Zlatým hřebem se ale stala monumentální komponovaná skladba pojednávající o vítězství husitů nad Zikmundem.
Komponované skladby pařily k vrcholům programu i na dalších sletech. V roce 1912 předvedlo 1500 sokolů „Marathón“ velebící antické ideály, které se měly stát i ideály nové samostatné republiky. Její vznik pak na prvním poválečném sletu v roce 1920 oslavovala skladba „Socha svobody“. „Kde domov můj“ a „Tyršův sen“ se už při osmém a devátém sletu cvičily na velkém Strahovském stadionu.
Počty cvičenců šly do statisíců, diváků se do Prahy sjíždělo přes milion a Letenská pláň už přehlídce dávno nestačila. Pražské defilé přitom bylo pouze vyvrcholením sletu, který v roce 1932 probíhal řadu měsíců po celém území Československa a připomínal spíše antickou olympiádu. V zimní části se ve Vysokých Tatrách závodilo na lyžích, na jaře se běžel maraton do Lán, kde závodníky osobně vítal T. G. Masaryk. V hlavním programu se kromě sportovních závodů a tělesných cvičení objevily soubory v plné antické zbroji, závody koňských spřežení, soutěže divadelních, pěveckých, hudebních a trubačských souborů.
Sokolský ideál
Dostat na starost přípravy hlavní skladby sletu bylo největší poctou, které se sokol mohl dočkat. V roce 1938 ji výbor přidělil Františku Pecháčkovi a těžko si mohl vybrat lépe. Pecháček byl doslova vtělením sokolských ideálů. Od dětství se věnoval snad všem disciplínám, co tehdy existovaly, vynikal v gymnastice a byl členem olympijského týmu, který přivezl v roce 1920 z Antverp čtvrté místo. Jeho vlastenecké zapálení nebylo o nic menší. Jako legionář bojoval proti maďarským okupantům na jižním Slovensku a vedl tělovýchovné programy v československé armádě.
„Byl krásný tělem a byl krásný a ušlechtilý duchem. Byl všestranným borcem obdivuhodné výkonnosti tělocvičné i sportovní, uchvacoval při svém fysickém fondu švihem a krásou cvičení,“ psal o něm Zdeněk Hornof ve sbírce „Vavříny na hroby“. Po odchodu z armády se Pecháček stal vedoucím stálých škol obce sokolské v Tyršově domě. Jeho hromadné skladby vyhrávaly ve 30. letech celosvětové tělocvičné přehlídky. Žádná z nich ale nedosáhla takového ohlasu jako „Přísaha republice“.
Značka – meziznačka
Desátý všesokolský slet sice opět předstihl předcházející přehlídky počtem diváků i cvičenců, odehrával se ale ve zřetelně jiné atmosféře. V minulých létech se slety nesly v optimistickém duchu oslav tělesné a duševní zdatnosti. V roce 1938 každý cítil, že se po několika letech míru opět schyluje k válce a všesokolský slet se stal demonstrací připravenosti postavit se hrozbě nacismu.
Cvičení vojáků sice bylo sice tradiční součástí programu, desátý ročník ale dal armádním sborům nebývalý prostor. Při slavnostním průvodu před prezidentskou tribunou přejížděly kolony motorizovaných útvarů, letectvo předvádělo akrobacii a synchronizované přelety stíhaček a bombardérů. Probíhaly ukázky stavby mostů, dělostřelecká cvičení a drezury koní.
Připravenost čelit válečným hrozbám ale nejsilněji zazněla během Pecháčkovy skladby doprovázené hudbou Jana Seeháka a s básnickým doprovodem Jaromíra Hlavsy. Na plochu Strahovského stadionu tehdy nastoupilo neuvěřitelných 30 tisíc sokolů, a jelikož jim nestačil počet značek, museli jedinkrát v historii stadionu cvičit i na „meziznačkách“.
Deník České slovo o vystoupení přinesl dojatou reportáž: „Jestliže ženy působily krásou útvarů a změn, v nichž cvičily, a ladností svých prostných, pak nutno o mužích říci, že u nich, a zejména u jejich nástupu, byla to drtivá síla, která uchvacovala a podmaňovala diváky. Nástup neobyčejně smělý a odvážný byl proveden jen s nepatrnými nedostatky tak, že již sám o sobě byl tělocvičným výkonem hodným obdivu. Prostná sama působila nejvíce ohromnou masou cvičenců, která stála a pohybovala se na cvičišti jako obrovský mrak paží a těl schopný rozdrtit vše, co se mu postaví v cestu.“
Statečný umře jednou, jen zbabělci umírají stokrát
Mnichovská dohoda a demobilizace československé armády nedala sokolům možnost zapojit se do boje proti fašismu přímo. O to aktivněji se ale zapojili do tajného odboje a František Pecháček byl opět jednou z jeho hlavních postav. V organizaci „Obec sokolská v odboji“ zastával post zemského velitele a jeho byt byl hlavním koordinačním centrem nejdůležitějších akcí, včetně přípravy operace Anthropoid. Byl si vědom, jakému riziku sám sebe i svou ženu vystavuje, protože nacisté sokolské hnutí tvrdě potírali.
Už v roce 1941 bylo na 1500 čelných představitelů posláno do koncentračního tábora v Osvětimi. Po atentátu na říšského protektora Heydricha (který zatýkání sokolů inicioval) došlo k další vlně zadržení a brutálních výslechů, které se nevyhnuly ani Františku Pecháčkovi a jeho ženě Emílii. Na základě výpovědi sokola Ladislava Vaňka, který se stal konfidentem gestapa, byli oba zatčeni a odvezeni do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde byla Emílie krátce poté popravena v plynové komoře.
O posledních dnech Františka Pecháčka existuje několik rozporuplných svědectví. Někteří jeho spoluvězni tvrdí, že byl na příkaz SS-Haupsturmführera Georga Bachmayera roztrhán cvičenými psy. Ve skutečnosti byl pravděpodobně velitelovým osobním psem vážně zraněn a po pobytu na ošetřovně byl poslán před popravčí četu. Poslední slova autora Přísahy republice prý zněla: „Sbohem bratři, vím, že jdu na smrt, ale nebojím se jí. Statečný umře jednou, jen zbabělci umírají stokrát. Umřu s klidem, protože vím, že naše oběti nebyly marné.“
