Cyrilometodějské výročí vždy vybízí k úvahám o roli obou mužů v našich dějinách. Z jakého prostředí ale pocházeli a kdo Konstantina-Cyrila a Metoděje v 60. letech 9. století na Moravu vůbec poslal? Byl to císař Michael III.?
Rostislav, moravský kníže, jsa podnícen Bohem, poradil se se svými knížaty a s Moravany a poslal císaři Michalovi poselství, řka: „Ačkoli naši lidé odvrhli pohanství a drží se křesťanského zákona, nemáme takového učitele, který by nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru, aby i jiné země, pozorujíce to, nás napodobily. Tak nám, vladaři, takového biskupa a učitele pošli. Vždyť od vás vždycky vychází do všech zemí dobrý zákon.“ Císař pak pozval Konstantina Filosofa a zařídil, aby vyslechl tuto řeč, a řekl: „Filosofe, vím, že je ti to zatěžko, ale je třeba, abys tam šel. Tuto záležitost nemůže totiž vyřídit nikdo jiný tak jako ty,“ uvádí se ve 14. kapitole Života Konstantinova. Dílo po Metodějově smrti napsal nejspíše na Moravě anonymní autor. Obě přímé řeči jsou samozřejmě fiktivní, byly prostředkem využívaným v antice i ve středověku, kterým se posouval děj a jimiž autor navozoval pocit autentičnosti a důvěrnosti.
Uvozující citát vzbuzuje zvědavost, z jakého prostředí Konstantin-Cyril a Metoděj vzešli a kdo je na Moravu poslal. Než se však zejména k císaři Michaelu III. a patriarchu Fotiovi dostaneme, rád bych stručně představil říši, ze které oba mužové pocházeli.
BYZANC A JEJÍ PROMĚNY
Byzanc se obvykle v našich představách pojí s adjektivem „byzantinský“, jež evokuje Východ, zaostalost, neměnnost a zatuhlost. Když se podíváme na její „životní data“ – a těch samozřejmě může být více (vždyť hovoříme o říši, která trvala od roku 395 do roku 1453), musíme se ptát, jak tato údajně „nehybná“ říše mohla v turbulentním, proměnlivém prostředí přečkat minimálně tisíc let. Odpověď je jednoduchá: Byzanc a její vládci i intelektuálové si zakládali na různých formách tradice, nicméně tamní společnost, správa a politická scéna byly nesmírně dynamické. Na krize, jimž byla říše vystavena, reagovala celkem pružně. Lze to ukázat na třech příkladech – na proměnách její armády, na vztahu císaře a církve a na problému byzantských společenských elit.
Armáda za Justiniána I. (527 až 565) sestávala primárně ze žoldnéřů barbarského původu. S krizí impéria a v důsledku značných územních ztrát však císařové od čtyřicátých let 7. století začínají vytvářet themata, jež oproti předchozímu období opět provázala civilní a vojenskou správu, oddělenou kdysi Diokleciánem (284–305). Zároveň se vláda místo o žoldnéře začala opírat o stratioti, o vojáky, kteří dostávali příděly půdy, již museli bránit. V 11. století, kdy opět sílí peněžní hospodářství a posiluje obchod, znovu nabývají na významu žoldnéři ze všech koutů tehdejší Evropy.
Jedním z jevů, které v našem vnímání zaostalost a strnulost Byzance posilují, je takzvaný cézaropapismus. Představa podřízenosti církve císaři. Jistě, již jen geografická blízkost císaře a patriarchy předpokládala vyšší míru kontaktů a spolupráce, než tomu bylo v případě římských papežů a „římských“ císařů, sídlících primárně za Alpami. Je také zřejmé, že císařové se v zájmu zachování soudržnosti říše pokoušeli ovlivňovat věrouku. Avšak i západní císařové se často účastnili koncilů a zasahovali do církevní agendy, zatímco ani východní císařové neměli zcela volné ruce při nakládání s patriarchy a církví.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
