Před 240 lety započal v Londýně soud, ve kterém vystupovala společnost dovážející otroky na jamajské plantáže. Posádka lodi Zong, která na moři chladnokrevně zavraždila 140 Afričanů, ale na lavici obžalovaných neseděla. Naopak se majitelé lodi soudili s pojišťovnou, která odmítla uhradit smrt lidských bytostí jako poškození nákladu.
Podmínky, které na lodi Zong panovaly, byly přesnou a velmi děsivou ilustrací hrůz transatlantického obchodu s otroky. Loď patřila liverpoolskému otrokáři Williamu Gregsonovi, jehož firma za dobu své existence přepravila z Afriky do Ameriky na 70 tisíc otroků. Jak bylo zvykem, Zong byla vážně přetížena. V podpalubí bylo v otřesných podmínkách namačkáno 442 otroků, více než dvojnásobek množství, které by loď bezpečně uvezla. Kvůli častým epidemiím infekčních chorob a riziku vzpoury bylo čím dál tím složitější najmout na otrokářské lodi zkušené námořníky.
Zong proto z města Accra v dnešní Ghaně vyplula na Jamajku s pouze sedmnáctičlennou posádkou vedenou nezkušeným kapitánem. Není tedy divu, že navigátor pobřeží Jamajky nerozeznal, a než byl omyl odhalen, loď přístav minula o skoro 500 kilometrů. Podvýživa, nemoci a nehody si už vyžádaly život několika námořníků a šesti desítek otroků. Kapitán ležel v horečkách ve své kajutě, první důstojník si odpykával trest za neuposlechnutí rozkazu, a nebylo tedy jasné, kdo má lodi velet. Kontrola zásob navíc odhalila, že lodi zbývá voda pouze na čtyři dny, zatímco cesta zpátky na Jamajku měla trvat dní třináct.
Vrahové jako žalobci
Posádka nyní stála před dilematem. Pokud by nechala Afričany zemřít žízní, šlo by podle pojistných podmínek o „smrt z přirozených příčin“ a majitel by nemohl na pojistitelích nárokovat náhradu jejich ceny. V námořním právu ale existovalo ustanovení, že kapitán může obětovat část nákladu, aby tím zachránil jeho většinu. V průběhu dalších několika dní proto posádka naházela do moře na 120 spoutaných otroků včetně 60 žen a dětí. Dalších 20 Afričanů se vrhlo přes palubu dobrovolně. Zong dorazila do přístaviště s 208 otroky na palubě. Za zbytek pan William Gregson požadoval náhradu 30 liber za osobu.
Nejasnosti kolem velení na lodi, ztráta palubního deníku a výše požadované částky přiměla pojistitele nárok odmítnout. Případ se dostal k soudu, kde první stání v březnu 1783 vyznělo ve prospěch majitele lodi. Jeho právník argumentoval, že otroci jsou pouhým zbožím, a že se tedy kapitán zachoval správně, když část nákladu obětoval kvůli záchraně většiny. Pojistitelé s rozhodnutím nesouhlasili, odvolali se a případ se mezitím stal středem zájmu britské veřejnosti. Málokdo ho ale sledoval tak pozorně jako Olaudah Equiano.
Olaudah a Sharpův gambit
Olaudah Equiano se narodil v roce 1745 v kmeni Igbo na území dnešní Nigérie. Když mu bylo 7 let, unesla ho spolu s jeho jedenáctiletou sestrou otrokářská výprava a po mnoha měsících putování po souši i po moři skončil na trhu otroků ve Virginii. Zde se na něj poprvé trochu usmálo štěstí, když ho zakoupil důstojník britského námořnictva Michael Henry Pascal. Ten si chlapce oblíbil, vzal ho s sebou do Evropy, kde se oba zúčastnili řady válečných operací. Během přestávek ve službě posílal Pascal Olaudaha ke své švagrové, aby se ve škole učil číst a psát. Náklonnost mu ale nebránila chlapce znovu prodat. Mladík vystřídal ještě dva majitele a nakonec se ocitl ve službách obchodníka ve Filadelfii. Díky nabytému vzdělání zde se svolením majitele provozoval vlastní obchody a za vydělané peníze si v roce 1766 koupil svobodu. Usadil se pak v Londýně, pevně rozhodnutý udělat vše pro to, aby hanebný obchod s lidskými bytostmi jednou pro vždy skončil.
Olaudah sice v britské společnosti požíval jisté vážnosti, jako bývalý otrok ale neměl zdaleka dostatek vlivu, aby mohl zasahovat do soudních sporů. To ale neplatilo v případě jeho přítele Granvilla Sharpa. Sharp pocházel z vlivné rodiny, byl právník, filantrop a jeden z prvních abolicionistů bojujících za zákaz otrokářství v Británii. Když ho Olaudah na případ lodi Zong upozornil, vypracoval pro pojistitele novou strategii. V obnoveném procesu obhajoba nejprve zopakovala své tvrzení, že otroci byli obětováni v zájmu záchrany většiny nákladu. Poté si vzal slovo zástupce pojistitelů a majitele lodi obvinil ze spoluúčasti na vraždě 142 nevinných lidí.
Granvill Sharp měl v té době už značný vliv a pověst obratného právníka. Na takto „skandální“ obžalobu ale ještě neuzrál čas. Soudce byl pouze ochoten přistoupit na názor, že situace na lodi byla stejná, jako by námořníci házeli přes palubu například koně. Odklady rozsudku ale daly pojistitelům čas shromáždit nové důkazy o podmínkách, které na lodi panovaly. Soudce nakonec rozhodl, že majitel nemá na odškodnění právo, protože příčinou škody byla chyba v navigaci a nerespektování předpisů námořní přepravy.
Padesát let poté
Vražda 140 lidí zůstala nepotrestaná. Pozornost, kterou případu britská společnost věnovala, ale pomohla rozšířit povědomí o hrůzách spojených s obchodem s otroky. Krátce po skončení případu zaznamenalo abolicionistické hnutí rychlý nárůst podpory. V roce 1787 byla založena Společnost za účelem zrušení obchodu s otroky a už o rok později parlament schválil první zákon upravující podmínky na otrokářských lodích. Trvalo ale ještě dalších 20 let, než byl transatlantický obchod s otroky v Británii postaven mimo zákon. K úplnému zrušení otroctví ve většině Britského impéria došlo až v roce 1833. Ani Olaudah, ani Granville Sharp se ho nedočkali. Olaudah zemřel v roce 1797, Granville Sharp v roce 1813. Bez jejich snahy potrestat vraždu 142 Afričanů na palubě lodi Zong by to ale pravděpodobně trvalo o mnoho déle.
