Letos v červnu uplyne 2300 let od narození Alexandra Velikého. Filozofa, vojevůdce, který nikdy neprohrál bitvu, a státníka, který ve 33 letech vládl většině tehdejšího civilizovaného světa. Opravdovým superhrdinou se ale stal až dlouho po své smrti díky spisovatelské fantazii.
Ve vyprávění o významných historických postavách se často přehání. V případě Alexandra Velikého by se na první pohled mohlo zdát, že přehánět není možné. Ať si o něm člověk vymyslí cokoliv, nakonec zjistí, že to opravdu udělal. Už jako malý kluk ráno krotil divoké koně, odpoledne lovil lvy a po večerech studoval matematiku a debatoval s Aristotelem o filozofii. Ve dvaceti letech převzal po svém otci správu Makedonie, v pětadvaceti už byl egyptským faraonem, vládcem Malé Asie a Persie. Když ve 33 letech nenadále zemřel, sahala jeho říše až po území dnešního Pákistánu a chystal se vyrazit na dobývání Arábie, Říma a zbytku Evropy. Sláva neporazitelného vojevůdce dosáhla takových rozměrů, že se ještě celá staletí po jeho smrti v různých koutech světa objevovaly příběhy a pověsti, ve kterých hrál Alexandr hlavní roli. Alexandrijské romance, jak se příběhům začalo říkat, byly volně inspirovány souborem povídek, které vyšly ve 3. století n. l. v Egyptě. Jejich pozdější kopie ale vznikaly v tak nesouvislých místech, jako je Arménie, Gruzie, Německo, Švédsko, Dánsko, Etiopie, Sýrie, Persie nebo Indie. Při jejich přepisování spisovatelé postupně začali popouštět uzdu fantazii a dokázali, že přehánět se dá i v životopise tak výjimečného člověka, jakým Alexandr byl.
Pokračování 2 / 8
Alexandra počal drak – čaroděj
O Alexandrově zrození koluje pověstí nespočet, protože jakmile si svého dobyvatele zařadíte do genealogie, změníte se z dobytého národa na národ dobyvatelů. Pro Egypťany byl proto Alexandr potomkem faraonů. Peršané zase tvrdili, že ho zplodil jejich král Darius s makedonskou princeznou Nahidou, kterou ale poté poslal zpátky domů, protože jí nepříjemně zavánělo z úst (Persie měla Alexandrovi evidentně za zlé, že ji tak snadno dobyl). Nejpodivnější teorie pochází z řecké verze romancí. Podle ní byl Alexandrovým otcem vyvržený čaroděj Nectanebo, který se zakoukal do makedonské královny Olympie. Aby se jí vetřel do ložnice, přeměnil se do podoby draka (v některých verzích to byl had), což královna z nějakého důvodu považovala za atraktivní. Zvláštní milostné preference Alexandrovy matky jsou vysvětlovány tím, že drak byl jedna z podob egyptského boha Amuna a že jakmile přišlo na věc, čaroděj se přeměnil zpátky do lidské podoby. Na dřevorytinách zobrazujících scénu početí se ale královna často vyskytuje v objetí s šupinatou příšerou.
Pokračování 3 / 8
Alexandr porazil na hlavu bezhlavé muže
Ve starověku a středověku se příliš necestovalo. Lidé proto byli ochotni věřit, že kousek za hranicemi jejich země se rozprostírají podivné kraje osídlené fantastickými netvory. Příběhy dobyvatele, který zcestoval většinu tehdejšího civilizovaného světa, byly proto ideálním médiem, kam různé stvůry a nestvůry zasadit. Jedním z nejpodivnějších tvorů alexandrijských romancí byli tehdy velmi populární Epifágové či Blemmydaeové neboli bezhlaví muži. O existenci lidí s obličejem na prsou byli historikové a cestovatelé přesvědčeni celá staletí. Psal o nich Plinius starší, objevují se v Pohádkách tisíce a jedné noci a svědectví o nich podal ve svých cestovatelských záznamech i sir Walter Ralleigh. Pouze Alexandr ale evidentně dokázal bezhlavé obry porazit, zajmout a vozit je ve svém bestiáři jako atrakci.
Pokračování 4 / 8
Alexandr jezdil na lidožravém jednorožci
Příběh o Alexandrově věrném oři Bucephalovi byl původně celkem uvěřitelný. Mladý princ si měl v otcově stáji vybrat koně, kterého nikdo nedokázal zkrotit, a silou a vytrvalostí si nakonec získal jeho poslušnost. Pozdější spisovatelé ale usoudili, že syn draka a podmanitel bezhlavých mužů potřebuje mít mezi koleny silnější kalibr než obyčejného koně, a z nebohého Bucephala vytvořili lidožravé monstrum s rohem a pavím ocasem. V arménské verzi romancí nebyl Alexandrův oř živý tvor, ale démon poskládaný z duší mýtických tvorů.
Pokračování 5 / 8
Alexandr byl první astronaut
Alexandr už za svého života proslul jako nápaditý vojevůdce. V romantické verzi pak jeho vynalézavost doslova neznala mezí. Když se například zatoužil podívat do nebes, sestrojil si létající zařízení poháněné masožravými ptáky. Ptakoptéru řídil pomocí kopí, na kterých měl naražené kusy masa a držel je hladovým dravcům před zobáky ve směru, kam chtěl letět. Cesta do vesmíru údajně trvala sedm dní, Alexandr se vrátil vyčerpaný a promrzlý a rozhodl se, že to pro jednou stačilo.
Pokračování 6 / 8
Alexandr byl první potápěč
Po nepodařeném výletě do nebes se Alexandr rozhodl prozkoumat hlubiny moří. Zkonstruoval proto ponorku (nebo potápěcí zvon), do které si s sebou vzal psa, kočku a kohouta, podle jehož kokrhání měřil čas. Verze pověsti se opět liší podle autorů. V německé se například dočtete, že Alexandrův asistent – námořník se zakoukal do jeho manželky Roxane a rozhodl se krále zanechat pod vodou. V arménské verzi loď napadne obří krabí monstrum, jinde zase ponorku spolkne velryba a vláčí za sebou čtyři koráby připoutané na řetězech.
Pokračování 7 / 8
Alexandr zabil draka
Lov draků je sice mezi hrdiny celkem standard, Alexandr se ale mezi drakobijci vyjímá tím, že nestvůru nepřemohl silou, ale důvtipem. Místo aby do draka mlátil mečem, předložil mu zabité zvíře nacpané jedem. Drak návnadu sežral, zeslábl a stal se pak pro Alexandra a jeho družinu snadnou kořistí. Je možné, že Alexandrův čin inspiroval pověst o brněnském drakovi, který se nažral nehašeného vápna.
Pokračování 8 / 8
Alexandr zplodil s 300 Amazonkami rasu superhrdinů
Příběh o královně Thalestris, která Alexandrovi přivedla svých 300 Amazonek, patří pochopitelně v romancích k nejpopulárnějším. Nejčastěji se vypráví, že Thalestris nemohla na celém světě najít muže, kterého by považovala za hodného sdílet s ní lože. Když se doslechla o Alexandrovi, vypravila se v doprovodu 300 bojovnic do jeho tábora. Nejprve byla zaražena královou subtilní postavou a chlapeckým vzhledem, pak ale poznala, že jde o velkého muže, a požádala ho, aby s ní během 13 nocí zplodil budoucí vládkyni (či vládce) světa. Pověst existuje v mnoha verzích, které se liší v počtech dnů, které spolu král s královnou strávili a v počtech Amazonek, které byly do aktu plození zapojeny. Kupodivu má možná pravdivý základ v epizodě z Alexandrova tažení po Persii, kdy mu místní šlechtic Atropates poslal sto bojovnic na koních jako osobní stráž. Svědectví o ní přinesl řecký filozof a historik Plutarchos. Je ale možné, že i on si ji vymyslel. Když se totiž o jeho vyprávění dozvěděl thrácký král Lysimachus, který se výpravy do Persie účastnil, postěžoval si, že jemu o pluku krásných Amazonek nikdo neřekl.
