Komunistický ideologický týdeník Tribuna se obvykle bez zájmu válel na pultech trafik. Číslo 12 z března 1983, které vyšlo právě před 40 lety, bylo ale jako jediné v jeho historii bleskurychle vyprodáno. Ukrývalo článek Nová vlna se starým obsahem, který u informovaných čtenářů vyvolal nejprve značné veselí a způsobil, že tehdejší hudební příznivci vzali trafiky útokem. Úsměv je ale velmi rychle opustil.
V sedmdesátých letech minulého století se stal kultovním televizní pořad Atentát na kulturu, který se snažil ve správném ideologickém světle „představit” podzemní undergroundové hnutí okolo kapely The Plastic People of The Universe. To Tribuna číslo 12 z března 1983 obsahovala cosi, co mělo definitivně pohřbít nebezpečí narůstající popularity čerstvé a bující hudební scény novovlnných a punkových kapel. Ta už nechtěla živořit v ghettu podzemí, ale zároveň se docela dobře dovedla obejít bez sdělovacích prostředků, oficiálně vydávaných nahrávek a dalších nezbytností profesionálních muzikantů.
Vy zase zakazujete Seegera
…již v roce 1961 Výbor pro neamerickou činnost v USA zakázal vystupování zpěváku Petu Seegerovi, protože jeho písně měly ostrý sociální náboj. Jeho nástupce Bob Dylan již za rok ovládl „rockové pole“ písněmi typu Oxford town o černošském studentu Meredithovi, jež se mohl zapsat na universitu jen za asistence federální policie. V téže době černošský zpěvák James Brown v Madison Square Garden v New Yorku při koncertu své skupiny vmetl do tváře obhájcům rasismu v USA: „Jsem černoch a jsem pyšný na barvu své kůže, jsem pyšný, že jsem se narodil jako černoch.“…
Chaotický text nazvaný „Nová vlna se starým obsahem”, podepsaný smyšleným jménem Jan Krýzl, nejprve „připomínal”, že rock byl vždy hudbou bojující proti válkám a buržoaznímu režimu.
…Buržoasní manipulátoři s myšlením, ideologové a diverzní centrály si rychle uvědomili, že rocková hudba – dostane-li „správný“ obsah (tzn. takový, který mládež odvádí od politiky, od třídního boje, od každodenních životních problémů) – se může stát drogou, která má koneckonců stejný účinek jako drogy skutečné. Vede mládež k pasivitě, k útěku od reality do říše snových představ, vytváří bezvýchodné postoje…
Prevít rock
A hned nato uváděl, že jeho odnož zvaná punk (článek tento pojem překládá jako „prevít-rock”) je údajně nástrojem, kterým prohnilé kapitalistické režimy šířily mezi mládež nihilismus a lhostejnost, aby se ta nebouřila proti nim. Připadá vám to absurdní? Podobných mystifikací ovšem byl text plný.
…A právě v této době se objevila „nová“ vlna rockové hudby, která svým hudebním i slovním obsahem měla dát této „ztracené“ generaci kapitalistického světa životní filosofii vyjádřenou heslem No Future – žádná budoucnost. Mládež se měla ztotožnit s životem, který jí připravil kapitalismus. Buďte lhostejní k životu kolem sebe, nejděte s nikým proti ničemu! Nic nemá smysl! To se mělo stát krédem mladé generace. K jeho prosazení měl a má sloužit tzv. punk rock, šílený rock anebo také prevít rock…
To nejprve vyvolalo u informovaných čtenářů veselí. Tu bizarnost chtěl každý číst na vlastní oči. U čeho je ale už úsměv opouštěl, byla druhá část článku, která konkrétně vyjmenovává jednotlivé kapely a demagogicky překrucuje a cituje úryvky jejich textů vytržené z kontextu. Bylo z ní totiž předem víc než jasné, že si dotyční už příliš nezahrají.
Stupidní hudební a textové výtvory
A úvaha to byla správná. Pro mnohé jmenované skupiny, především pak nejslavnější trojku Pražský výběr, Jasná páka a Letadlo, znamenalo zveřejnění článku praktický konec nebo minimálně dočasný zákaz vystupování. Problémy s úřady a kulturními institucemi měli ale i další zmínění – paradoxně i ti, kteří se tu ocitli omylem nebo nedostatkem znalostí autora, jako například Žlutý pes, jehož hudba neměla ani s punkem, ani s novou vlnou nikdy nic společného. Že ale hudební žánry a kultura sama vlastně v tom všem vůbec nehrají roli, dobře dokazovalo už to, že ještě několik měsíců před vydáním zmíněného článku už podobné zákazy a perzekuce postihly třeba Vladimíra Mišíka nebo alternativní soubor Extempore.
…O jakou „kulturu“ a „umění“ jde, říkají již jejich názvy (např. Parchanti, Zkárovaný přebal, Žabí hlen, Žlutý pes, Devizový příslib apod.). Je podivuhodné, že již při jejich vzniku tyto „genialitou“ přímo sršící názvy nevadily zřizovatelům těchto skupin (organizacím a kulturním zařízením NV, ROH a SSM), že nevadily těm, kteří je zvou k veřejným vystoupením a umožňují jim, aby své stupidní a hrubé (jiný termín lze těžko použít), lidské city urážející hudební a textové výtvory předváděly před tisíci mladých lidí…
Kaťa, paťa, haťa
„Bezesporu nejslavnější článek o české pop music, jaký byl kdy napsán,“ jak tvrdí hudební publicista Radek Diestler, ovšem nejenže udělal z mladých hudebníků otevřené nepřátele socialistického režimu, ale otevřel stavidla dalším podobným útokům na ně (Rudé právo ihned přispěchalo s článkem „Prevít rock a my”) a samozřejmě dal i hůl do ruky rozhořčenému „hlasu lidu”. Tím, že vůbec proběhne, si pak následně už nemohla být jistá i kdejaká vesnická hardrocková tancovačka.
…Bohužel, věc je složitější a vážnější. Texty, v nichž se např. opakují „důmyslná“ slova „kaťa, paťa, haťa“ (Pražský výběr), nebo se pět minut vyřvává „Bejby, bejby, dej mi kadilak“, či „hipi, hipi, šejk“ (Letadlo), nebo vulgární text „má špinavá záda, nepije, nesolí, nekouří, ale má to ráda“, či píseň s názvem Pal vodsuď, hajzle (Jasná Páka), nebo „náš pán je král, má jméno heroin“ (Bronz), vypadající jako výplod chorého mozku, jsou ve skutečnosti výrazem nihilismu a cynismu, hluboké nekulturnosti a ideologických přístupů, které jsou socialistické společnosti zcela cizí…
Vždyť ti dovolej bejt na živu
Teprve později historici odhalili, že – jistě jen shodou náhod – jen pár dní před vydáním článku proběhlo setkání ideologických pracovníků ČSSR a Sovětského svazu v moskevském Kremlu, které zde rokovalo o tématu ideologické diverze, kterou „Západ indoktrinuje mládež v pokrokových státech”.
Následky článku byly patrné až prakticky do roku 1989. Mnohé kapely pod tlakem zanikly, mnohé se přejmenovaly, ale byly i případy hudebníků, které trauma dovedlo až na psychiatrii. Dnes už můžeme na slavný text jen s pobavením vzpomínat a jeho „kulatá” výročí byla v minulosti dobrým důvodem ke vzpomínkovým koncertům kapel, které ho přežily. Píseň, kterou o tom všem složil Karel Babuljak a hráli ji se svou novovlnnou sestavou Máma Bubo, je však výmluvná i po těch čtyřech desetiletích: „Je to k vzteku nebo je to k pláči snad, že tě nechaj, kdy chceš, kde chceš novou vlnu hrát? Neplač, neplač, nenaříkej, vždyť ti dovolej bejt na živu, dejchat, makat, chlastat každej den. Nová vlna, nová vlna, se starým, se starým obsahem.“
