nahoru

Zemřel legendární „pankáč“ Petr Hošek. Devadesátky byly největší rozjezd mýho života, řekl dříve Reflexu

Marek Gregor 23. ledna 2023 • 10:30
Zemřel legendární „pankáč“ Petr Hošek. Devadesátky byly největší rozjezd mýho života, řekl dříve Reflexu
foto: Nguyen Phuong Thao

Petr Hošek byl známý nejen jako zpěvák skupiny Plexis, ale také jako DJ Mucho, člen kapely Maradona Jazz. V roce 1995 s dýdžejem Loutkou spoluzaložili promotérskou partu Roxydust, která produkovala první house parties v klubu Ládví, jež se později přetavily v sérii legendárních nocí s názvem Shake v pražské Roxy. Petr Hošek zemřel v noci na pondělí ve věku 55 let. O jeho úmrtí informoval blízký zdroj z jeho okolí. V roce 2018 Petr Hošek zavzpomínal na divoká 90. léta v rozhovoru, který si teď můžete opět přečíst.

Většina lidí tě má zafixovaného jako zpěváka skupiny Plexis. Ty jsi ale byl v devadesátých letech také průkopníkem taneční scény v Česku. Jak jde dohromady punk a house music?

Mě – jako zvídavýho muzikanta – vždycky zajímaly nový směry. Když to byla dobrá muzika, neměl jsem nikdy problém, jestli je to folk, rock, hardcore, či cokoli jinýho, ale s housem to bylo, jako když přiletí UFO. Fakt! Asi největší rozjezd mýho života! Do té doby jsem vůbec netušil, že něco podobného existuje!

V roce 1992 jsi byl, mimo jiné i s Michalem Maudrem, DJ Loutkou, na legendami opředené party v pražském klubu Meloun, která je považována za startovací akci taneční scény u nás. Co se ti vybaví, když se dnes ve vzpomínkách vrátíš o víc než čtvrtstoletí zpátky?

K Melounu tehdy vedle partičky Belgičanů kolem dýdžejů Barta a Geerta dorazila jen asi stovka lidí, všechno kámoši. Něco jsme snědli, teda tabletu za čtyři stovky – to byly tenkrát velký peníze –, a bylo vymalováno. Když jsme se pak ráno stěhovali do Mama Clubu, kde byla vůbec první oficiální after party, šel jsem za jedním z těch Belgičanů a povídám: „Sorry, co jste mi to prodali? Dyť to nefunguje!“ Podíval se na mě, rozřehtal se a povídá: „A víš vůbec, co jsi dělal posledních šest hodin?“

Proč se podle tebe stala z DJ Loutky stala taková legenda?

Měl esprit, už když hrál bigbít ve Futuru. To prostě musíš mít v duši – někdo může cvičit na bubny dvacet let, a bubeník z něj nikdy nebude. Michal přesně cítil, kdy má jít atmosféra nahoru, stejně tak kdy se má zvolnit, aby si lidi odpočinuli. To je prostě dar od boha.

Partička prvních houserů to rozhodně neměla jednoduché – repetitivní techno beaty tehdejší provozovatele větších klubů moc nebavily…

… dokonce i v Roxy, kde někdy koncem roku 1992 udělali první party ToMaMi (promotéři house parties v Praze; pozn. red.), pak byla elektronická taneční hudba na tři roky totálně zakázaná. Byl to fakt underground, kterej se slejzal v Mama Clubu. Pamatuju si, jak nás jednou po ránu šlo asi čtyřicet z party, všichni na LSD, tancovali jsme, za náma jelo auto, ze kterýho zněl house. Dorazili jsme do kavárny do Bunkru, ze které nás samozřejmě po pár hodinách vyhodili, hned jak tam přišel Němčok (Richard Němčok, majitel tehdejšího nejvýznamnějšího pražského klubu Bunkr; pozn. red.). Tak se pochodovalo Prahou dál na mejdan k jedné kamarádce. To se fakt těžko popisuje, tahle doba se už nedá vrátit. První opravdu větší party, asi pro tisíc lidí, pak uspořádal Martin Bláha, provozovatel Mama Clubu, v Ubiquity ve Slovanském domě. To bylo fakt nejvíc, ta radost ze vznikající komunity lidí. Všichni se navzájem znali. Těch míst opravdu moc nebylo, ale scházeli jsme se třeba v Klubu U zoufalců, kde mimochodem odehráli jeden ze svých vůbec prvních koncertů Offspring. Vedle toho tam vyhrávali dýdžejové. To byl snad opravdu první pražský multiklub v tom smyslu, že to nebyl jen rockáč nebo díza, ale že se tam potkávalo vlastně všechno aktuální ze své doby: house, reggae, dub, hardcore…

Někdy tou dobou se ti začalo říkat Mucho?

Vždycky se mi strašně líbilo slovo muchacho. Jenže když jsme vyrazili s Loutkou a Trávou do Mexika, zjistili jsme, že výraz muchacho tam vůbec nepoužívají, že kámo se tam řekne amigo. A muchacho je prostě něco jako dítě nebo mladej. Tak jsem to zkrátil na Mucho, což v překladu znamená hodně – a to já teda vždycky byl…

… a Michalovi Loutkovi se říkalo Táta…

Ta přezdívka vznikla jedno dopoledne po party, kdy jsme seděli s nějakýma kámošema a Michal tam dorazil s Terezou Horákovou, se kterou tehdy chodil. A prostě si najednou – někdy asi v deset ráno – začali říkat Táto a Mámo. Různý přezdívky se ale objevovaly neustále, mně se říkalo třeba Calambre nebo Strejdo, což mi ostatně zůstalo dodnes. Za dalších čtrnáct dní byl další mejdan, kde se Tereza s Michalem trochu poštěkali. Ona odjela, on jel za ní, pak se vrátil a povídá: „Copak tam mám za ní jezdit, to jsem nějaká obálka, aby si pro mě začala posílat?“ Takže Tráva (DJ Tráva, vedle Loutky a Bidla nejznámější tuzemský DJ devadesátých let; pozn. red.) mu začal říkat Obálka. Ale zůstalo mu Táta. Víš, Michal byl přece táta týhle muziky u nás!

Někdy tou dobou – v létě 1994 – jsme seděli společně s tvým tehdejším kolegou z Plexis, s kytaristou Johny Juklem, v kavárně v Bunkru a ty jsi za námi přiběh’: „Kluci, někde u Dobříše je obrovská party na poli! Jedem tam!“ Vzali jsme taxíka a vyrazili, pamatuješ si to?

To víš, že pamatuju. Vždyť to byl první freetek u nás, tehdy se to ještě nejmenovalo CzechTek, to pak až za pár let ve Starý Huti. V Hostomicích v pekárně jsme se zastavili před půlnocí pro rohlíky, čéče, takovouhle tržbu z nočního prodeje tam asi nikdy neměli. Ta akce mě šíleně dostala. Čtyřicet soundsystémů na poli, každej hrál proti sobě, mazec! Pauza žádná! Žádnej chill out. Vydržel jsem tam pět dní! Nic, jenom muzika. To byl i pro mě hodně punk! Ale co si pamatuju přesně? No, milióny beatů a taky že jsem se najednou objevil v jednom anglickým busu, kde vyráběli koule (slangový výraz pro extázi; pozn. red.).

CzechTek ale pro hodně lidí ze vznikající taneční scény nebyl úplně oblíbenou akcí…

Negovat to začali ti pišišvoři, co se rozčilovali, kde že je záchod nebo kde se dá koupit šampaňský. Tam nebylo nic! Tam se nedala sehnat ani sodovka. Ale bylo to úžasný! Přitom to bylo samý harampádí! Složený ze všeho možnýho, co hrálo! Pak se celej ten cirkus přesunul do Prahy, s sebou měli starou stíhačku Mig-17, kterou prej koupili ze šrotu ve východním Německu. Až tady, když se na další týden usadili na Libeňském ostrově, na místě, kde je dnes golfové odpaliště, bylo nakonec vidět, co to bylo za ulítlou partu (skupina lidí kolem soundsystému Spiral Tribe; pozn. red.), která mi připomínala atmosférou film Mad Max 3! Zakázali jim hrát v Anglii, tak se přesunuli do Evropy.

Kdy jsi poprvé odjel do Holandska, tehdejšího centra taneční hudby?

Někdy v roce 1995. Michal tam hrál na čtyřdenní party v Roxy, na které se už trošičku podílel i vznikající Roxydust. Z Prahy nás tam vyrazilo pět plnejch aut. První den byl pro gaye, druhý striktně pro lesby, ty zbylé dva dny pro všechny. Tam jsem poprvé potkal transku. Šíleně jsem koukal po nějaký holce, až se ke mně přitočil Curtis Jones (legendární postava místní klubové scény; pozn. red.) a povídá: „Dej si pozor, milášku.“ Já: „Proč, vždyť to je nádherná ženská a tak krásně na mě furt kouká.“ Curtis se usmál a dodal: „Poslouchej kamaráda, to není holka!“ Ty čtyři dny mě dostaly! Pro nás pro všechny byla amsterdamská Roxy něco jako Mekka. A když klub vyhořel doslova na prach, název naší budoucí promotérský party se přímo nabízel: Roxy a prach, tedy Roxydust. Jarda Krampol si tehdy pronajal kulturák na Ládví, ToMaMi se rozpadlo, a tak jsme se dohodli s Michalem, že v tom budeme pokračovat. Původně se to jmenovalo Roxydust House Factory, ale to nám přišlo moc dlouhý, až jsme to zkrátili. S prvníma parties nám vedle Curtise hodně pomáhal i Joost van Bellen (známý DJ, tehdejší šéf amsterdamské Roxy; pozn. red.).

Pak jste se přesunuli do pražské Roxy…

Jarda tenkrát ukecal Davida, anglického produkčního v Roxy, že už je na čase povolit tam taneční hudbu. Že tam natáhne spoustu lidí. Myslím, že to bylo v roce 1995 nebo 1997. Na to pak zareagovali Linharti (Linhartova nadace, provozovatel klubu Roxy; pozn. red.), protože pochopili, že najednou mají v klubu tisíc lidí, kteří tam paří do divoka. Vydrželo to ale jen pár let, protože jednou za náma přišla nová finanční ředitelka Roxy, že budeme platit za noc o šedesát tisíc korun víc. Na to jsme neměli, ale jim to bylo jedno, protože si už sami vytvořili kopie našich Shakeů – jmenovalo se to různě, v hlavě mi zůstal jeden název: Popelka. Ještě jsme se přesunuli do klubu Mecca, ale tam už se atmosféra začala vytrácet.

Někdy tou dobou jsi založil kapelu Maradona Jazz…

Jako muzikanta mě přirozeně zajímalo naučit se dýdžejovat, jenže v tu chvíli byli všichni stejný, všichni chtěli hrát jako Loutka. Až jednou – v Chapeau Rouge – jsme se potkali s DJ Baltazarem, který pouštěl latino. Já si uvědomil, že nejenže to mám rád, ale taky se to skoro nikde nehraje. Takže jsme si řekli, že založíme kapelu, a natáhli do ní Jardu Stuchlýho (bubeník, který zakládal první hardcoreovou kapelu u nás, Michael’s Uncle, ale který také jednu dobu bubnoval i v Plexis; pozn. red.) s Hrabošem (frontman skupiny Našrot; pozn. red.). Spojovalo nás, že jsme všichni tak trochu narkomani, že rádi hulíme trávu, že máme rádi latinskej jazz a že všichni fandíme Argentině! Až jsme si položili otázku: Co to všechno spojuje? Vyšlo nám jediný: Maradona Jazz!

Současně s tím, co jste jezdili s Loutkou a s Maradonou Jazz, jsi taky pořád hrál s Plexis. Jak vnímali tvoje angažmá na taneční scéně lidi z rockového prostředí?

Řekl bych, že to bylo přesně půl na půl. Ti otevřenější, co mají rádi různý styly muziky, to naprosto respektovali, ale pak tam taky byli zabejčení pankáči, třeba jako Tráva. Ten to doslova nenáviděl. Byl protivnej jako štoudev. Pamatuju si, jak manifestačně odcházel, když se začal hrát house. Jenže za půl roku otočil. A jasně – spousta lidí si ze mě dělala prdel, že hraju punk a vedle toho pořádám taneční parties! Ale to se dalo pochopit, vždyť ještě před pár lety jsme společně poslouchali Sex Pistols, Clash, Nirvanu nebo Guns N’Roses.

Vloni ses znovu narodil. Dodávka s vaší kapelou měla na dálnici u Humpolce těžkou havárii, při které přišla o život vaše kamarádka Olga Petrová. Jak na tuhle tragickou událost vzpomínáš?

Stalo se to na Štědrý den 2017, ale nepadal sníh, dálnice byla čistá, v táhlé zatáčce nikdo nikde, jenže najednou tam leželo asi stopadesátikilové prase, které před námi srazil kamión. Olga, která nebyla připoutaná, při nárazu prolétla předním oknem. Kdyby to ten řidič kamiónu, zřejmě nějakej cizinec, co spěchal, nahlásil policejní hlídce, která stála o dva kilometry dál, nemuselo se nic stát. Když nám pak pouštěli počítačové simulace, ukázalo se, že jsme ještě měli „štěstí“, že řidič se nesnažil té překážce v cestě vyhnout. V autě nás sedělo pět a měli jsme tam navíc tuny aparatury. Kdybychom narazili do toho zvířete z boku, bylo by to ještě horší. Po nárazu jsem ztratil vědomí a probral se v okamžiku, kdy mě hasiči vystříhávali z auta. Z lebky dolů mi visel velký kus kůže, vlastně skalp, a já si v tom šoku myslel, že mi po hlavě teče pivo. Ještě jsem se postavil, protože nohy byly v pořádku, a prý jsem jim řek’: „Až to doděláte, tak nás odvezte do hospody.“ V tu chvíli jsem padnul a probudil se pak až v jihlavský nemocnici; měl jsem nadvakrát zlomenou páteř, lopatku i hrudní koš.

Kdy ses rozhodl, že budete dál hrát?

Asi tak po měsíci, když mě pustili z nemocnice, jsme si dali schůzi kapely, kde jsem klukům oznámil, že bohužel s pravou rukou už nic neodehraju, ale Dušan, který taky měl nadvakrát zlomenou páteř, řekl, že to nevadí, že si k sobě vezmeme na basu Edu Fröhlicha, že prostě budeme pokračovat, jak to jen půjde. A myslím, že se to určitě posunulo hodně dopředu, spoustě lidí, kteří mívali různý výčitky, se to vyloženě líbí. Dokonce mám pocit, že naše poslední deska, Kašpar v nesnázích, je fakt nadčasová.

Plexis existují 35 let. Nepřemýšlel jsi někdy, že bys oslovil původní členy Johnyho Jukla a Ádu Vitáčka, aby si s vámi alespoň jednou zahráli?

Ne, protože ta parta kluků, kterou mám kolem sebe, je tak vynikající, že by mě to ani nenapadlo. S Ádou to prostě nejde. A Johny? Johny býval můj úplně nejlepší kamarád, strávili jsme spolu šíleně času, jednu dobu to byl jeden ze suverénně nejlepších kytaristů u nás, obrovskej talent. Myslím dokonce, že kdyby žil v Americe, tak dodneška hraje s obrovskou kapelou, jenže pak to šlo do těch pidinudloidních záležitostí, což pak může hodně ovlivnit lidskou psychiku.

Johny byl zavřený za prodej drog, před nedávnem ho ale z vězení propustili…

Nakonec mu třetinu odpustili. Psal mi do nemocnice, že dělá soudem nařízené práce, před nedávnem jsme se potkali, zval jsem ho na křest nové desky, ale on říkal, že má strach, že když uvidí lidi, mohl by do toho znova spadnout. A to že nechce.

Stejně jako ty byl i Johny součástí velkého mejdanu, který ve výsledku přinesl i smutné osudy – někteří lidé se zcela ztratili nebo jim vězení změnilo život nebo umřeli mladí či se o život připravili sami. Jako třeba Michal. Přemýšlíš nad tím?

Přemejšlím, a čím dál tím častějc, vlastně už od doby, kdy nás opustil Sáček (legendární punker, který umřel před pěti lety ve věku 54 let; pozn. red.). Teď, po tom, co odešel Michal, se mi to ještě víc zakcelerovalo.

Je ti padesát jedna let. Jak to má stárnoucí bezdětný pankáč? Co je pro tebe nejbližší – punková, nebo nuselská komunita?

Punková! Já jsem zvláštní člověk, miluju lidi, ale zároveň jsem sám pro sebe, ve svý ulitě. A stárnoucí pankáč? Ti nevim, ale podívej se: Charliemu Harperovi z UK Subs je pětasedmdesát, a jak to mydlej!



Klíčová slova: hudba, kultura, punk, rozhovory, Petr Hošek, Plexis



Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.