Životní dráha Janis Joplin (19. 1. 1943–4. 10. 1970) skončila sice zoufale brzy, ale vydala by na Psohlavce, byť, pravda, poněkud psychedelické. Nejslavnější členka mytického Klubu 27, tedy hvězd, které zejména v důsledku drogového životního stylu zemřely už v 27 letech, se vyklidněnou babičkou se spoustou vzpomínek už nikdy nestane. Sedmadvacet jí bude napořád; zůstane navždy jednou z největších rockových zpěvaček všech dob. Jak by ale asi její hlas zrál a jak by bylo hezké, kdyby zpívala nějaké komornější koncerty třeba jako padesátiletá dáma.
Alba Janis Joplin se opakovaně reeditují, kupříkladu loni vyšla speciální edice k 50. výročí desky Pearl, včetně drahé verze na 180gramovém vinylu. Všechny její ostatní počiny se poslouchají už léta a… nekončí to.
Při poslechu písní, které se umějí dotknout naší podstaty, rádi i dneska trpíme s autorkou, respektive interpretkou. Přitom je tolik novějších zpěvaček z celého světa a nahrávání je stále demokratičtější, takže se dokážou prosadit i talenty méně průbojné, citlivé a přemýšlivé než ona.
Umění versus krutost maloměsta
Jak se stalo, že se z malé usměvavé holčičky a pak ještě pořád celkem optimistické dívky stala démony zmítaná osoba poletující mezi heroinem, speedem a alkoholem?
Když začala Janis dospívat, z padesátitisícového texaského městečka Port Arthur, kde se jí tak leda smáli kvůli akné, ji to odtáhlo pryč. „Byla jsem jiná. Četla jsem, malovala a necítila nenávist k černým,“ glosovala neveselé dospívání. Už jako teenagerka nacházela přátele mezi „divnými“ dospívajícími, které zajímalo umění, hudba a alkohol.
Coby dívka stačila pocítit kouzlo blues (Leadbelly a Bessie Smithová), ale i omamných látek všeho druhu, a už jako nedospělá se dostala kvůli alkoholismu do nemocnice.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
