Všechno je špatně, zpátky na stromy! je nový výbor textů českého punku a hardcoru z let 1979–1989, na jehož křtu v Knihovně Václava Havla bylo tak narváno, že jsem se rozhodla, že se musím zeptat někoho povolaného, proč punk inspiruje i současnou generaci Z, proč je o něj pořád zájem v hudbě i v módě. Muzikantka a kulturoložka z Anglo-americké vysoké školy v Praze PAVLA JONSSONOVÁ (61) založila svou první dívčí punkovou formaci Plyn, když studovala na gymnáziu v roce 1980. Z Plynu posléze vznikly známé kapely Dybbuk a Zuby nehty. O genderu a subkulturách Pavla přednáší už čtvrtstoletí, dodnes hraje na basu v kapele Malé zuby. Jak vidí legenda české nové vlny a alternativy současnou mladou generaci?
V roce 1984 jste psala diplomovou práci o Bobu Dylanovi. Bylo to zadostiučinění, když v roce 2016 získal Nobelovu cenu?
To tedy bylo! Protože všichni mi říkali, tenkrát, v roce 1984: „Co blbneš, proč s tím ztrácet čas, to je staroba, šedesátá léta, to nemá cenu!“ Ale já jsem věděla, že to je geniální básník! Nikdy jsem ho nepřestala mít ráda, teď pouštím studentům jeho rozhovor z roku 1965 pro Time Magazine, kdy na toho reportéra ječel, že už podobný časopisy, jako je Time nebo Newsweek, nikdy číst nebude.
Podobně mainstreamovému časopisu, Reflexu, právě dáváte rozhovor.
Ještě že se to Bob Dylan nikdy nedozví!
Jsou dnešní mladí méně „radikální“, než jste byla vy? Máte srovnání, už 23 let učíte české i zahraniční studenty na Anglo-americké vysoké škole v Praze.
Generace nového tisíciletí je generací zformovanou novou citlivosti vůči rasismu, sexismu, homofobii a transfobii. Jejich revolta je identitní, jsou radikálně ekologičtí, trpí environmentálním žalem. Teď je hodně specifická doba: covid dal studentům, a nesmíme na to ani chvilku zapomenout, strašně zabrat. O to víc ale v sobě cítím obrovskou energii a chuť do práce. Chci být schopná se na ně usmívat, říkat jim: „Bude to dobrý, nebojte se, dokážete to, svět zas bude normální!“ Chci být pro ně pozitivně naladěná osobnost, která – všemu navzdory – dokáže žít v úžasu nad zázrakem života a je schopna říct: „Svět je dobrý místo!“ Mladí lidi teď opravdu zásadně potřebují podporu.
Měla jste ji vy při studiu na filozofické fakultě v osmdesátých letech minulého století?
Měla. Dodnes jsme taková parta, Martin Machovec, Tomáš Míka, Eva Klimentová, Vladimíra Šefranka Žáková, která chodí na návštěvu za naší milovanou profesorkou Jarmilou Emmerovou, překladatelkou Raye Bradburyho, Carson McCullersové, Erskina Caldwella, Thomase Hardyho, Arthura C. Clarka… Když nás učila, pracovala zrovna na překladu románu Poslední kabriolet Antona Myrera. Teď je jí 93 a je naprosto skvělá, pořád s ní vedeme debaty o kultuře. Je mi stále oporou a vzorem. Chovala se k nám všem jako ke kolegům, se kterými sdílí vzácný poklad.
Působíte pozitivně, jak to jde dohromady s vaší láskou k Arthuru Rimbaudovi, Williamu Burroughsovi a dalším temným autorům?
Mám ráda i francouzského spisovatele Michela Houellebecqa, dělá mi hrozně dobře ho číst, z jeho posledního románu Zničit jsem zatím přečetla tři stránky, ale už se těším, až k tomu sednu a přečtu to celé, úplně jsem i z toho začátku pookřála, jak trefné to je. Je to připomenutí reality. A odrazový můstek. V osmdesátých letech to bylo jinak, tehdy byl optimismus nepřijatelný. Upřímně jsme pohrdali mainstreamem, nemohli jsme psát bezstarostně, bylo by to trapné. Ale teď, když mluvím o naší současné kapele Malé zuby, chceme spíš zpívat o přátelství, pomoci a důvěře.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
