Vítězství v bitvě o Moskvu vyvolalo v sovětském vedení přehnaný optimismus. Jenže operace v lednu až březnu 1942 přinesly spíše zklamání. Sovětské ztráty byly mnohem vyšší než německé, a navíc zbrojní výroba od října 1941 do března 1942 klesla v důsledku evakuace průmyslových závodů na nejnižší úroveň za celou Velkou vlasteneckou válku.
Na jaře a v létě 1942 utrpěly sovětské ozbrojené síly tři těžké porážky u Kerče, Charkova a Sevastopolu. Přesto ještě 21. června, tedy před pádem Sevastopolu, psal armádní deník Krasnaja zvezda: „Německá armáda se ještě stále zaťatě brání, ale nemá už tolik útočného ducha jako předtím... Ale třebaže je nepřítel stále silný, jedno je jasné: na takovou německou ofenzívu, jako byla loni v létě, není pomyšlení. Úloha, kterou Němci mají teď před sebou, nezní: dobýt Sovětský svaz, ale vytrvat a nějak vydržet. To neznamená, že se v takticko-operativním smyslu budou věnovat výlučně obranné válce... Ale jejich útočné operace nemohou přesahovat rámec omezených cílů.“
Hausnumera a poměr sil
Z hlediska reálné situace se jako naprosto fantasmagorické jeví údaje o vzájemných ztrátách zveřejněné Sovětskou informační kanceláří k prvnímu výročí vypuknutí Velké vlastenecké války. Německé ztráty jsou zveličeny zhruba 7,3krát! Nafukování protivníkových ztrát a snižování vlastních jsou sice průvodními jevy všech válek, nemělo by však chybět aspoň zdání věrohodnosti.
Na počátku letního tažení soustředil nepřítel na východní frontě 145 pěších divizí (120 německých, 14 finských, sedm rumunských, tři italské a španělskou Modrou), 20 německých tankových, 14 motorizovaných (13 německých a slovenskou Rychlou), 24 dalších (24 německé, po šesti rumunských a maďarských a slovenskou Zajišťovací) a 21 brigád (po devíti německých a finských, jednu rumunskou a dvě maďarské). To představovalo 6 198 000 vojáků (5 388 000 německých, 300 000 finských, 330 000 rumunských, 70 000 maďarských, 68 000 italských, 28 000 slovenských, což se zdá silně nadsazené; podle Dějin Slovenska a Slováků Milana S. Ďurici jen 16 716 mužů, a 14 000 španělských), 56 941 děl a minometů (51 164 německých, 1889 finských, 1848 rumunských, 651 maďarských, 807 italských, 246 slovenských a 336 španělských), 3229 tanků a samohybných (útočných) děl (3164 německých a 65 slovenských) a 3395 bojových letounů (2815 německých, 295 finských, 165 rumunských, 50 maďarských a 70 italských). Proti nim stojící sovětská vojska měla k 1. květnu 416 divizí, 5 534 500 vojáků, 57 472 děl a minometů, 4959 tanků a samohybných děl a 4220 bojových letounů.
Nepřítel opět postupuje
Osmadvacátého června, týden po otištění optimistického článku v Krasné zvezdě, zahájili Němci operaci „Blau“ (od 30. června „Braunschweig“), mající za cíl údery po sbíhavých směrech armádní skupinou „Weichs“ z oblasti Kurska na Voroněž a německou 6. armádou z Volčanska na Ostrogožsk obklíčit a zničit vojska Brjanského a Jihozápadního frontu. Záměrem následující operace „Clausewitz“ bylo vpadnout pohyblivými vojsky do týlu Jihozápadního frontu a hlavními silami německé 1. tankové armády dovršit obklíčení a zničení sovětských vojsk. Ačkoli Rudá armáda utrpěla těžké ztráty a vyklidila značné území, zničit její hlavní síly se nepodařilo.
Od 17. července začala jedna z nejdůležitějších bitev druhé světové války – stalingradská, pokládaná mnohými odborníky za nejkrvavější v dějinách.
Role spojenců třetí říše
Aktivita Finů ve srovnání s druhým pololetím předešlého roku výrazně polevila, což se blahodárně projevilo na citelném poklesu jejich trvalých ztrát, jež za celý rok 1942 činily jen 7552 osob (4793 padlých, 2352 zemřelých na zranění, 297 nezvěstných a 110 zajatých; profesor Dmitrij Frolov napočítal 234 zajatců). Dvaatřicet Finů přeběhlo na sovětskou stranu. Zatímco v témže roce zemřelo v sovětském zajetí 320 Finů (nejvíce za celou pokračovací válku), ve finském zajetí zemřelo nejvíc sovětských vojáků za celou Velkou vlasteneckou válku – 14 926 –, hlavně následkem hladu, mrazů, podvýživy a vyčerpávající dřiny. Do září 1942 dosáhly finské ztráty na východní frontě 118 975 vojáků (33 303 mrtví, 82 282 raněných a 3390 nezvěstných).
Tolik podceňovaní Rumuni sice ztratili mezi 1. lednem a 30. červnem 1942 30 550 osob (6264 mrtvých, 23 284 raněných a 1002 nezvěstné), jenom zajatců však získali více než dvojnásobek. Celkem ztratili od 1. února do 31. prosince 1942 179 001 vojáka (22 752 mrtvých, 83 304 raněné a 72 945 nezvěstných). Zdaleka největší ztráty utrpěli ve stalingradské bitvě.
Ztráty maďarského Honvédségu vzrostly v porovnání s druhým pololetím roku 1941 8,77krát a čítaly 33 763 vojáků, z toho 1816 důstojníků, 291 důstojnických zástupců a 31 656 příslušníků mužstva (9180 padlých a zemřelých, 21 484 raněných, 152 zajaté a 2947 nezvěstných). Slovensko ztratilo 621 padlých, zemřelých a zabitých, což představovalo téměř polovinu z 1281 zahynulých ve válce proti SSSR od června 1941 do srpna 1944.
Srovnání zbrojní výroby
Navzdory obtížným podmínkám spojeným s evakuací vychrlil sovětský zbrojní průmysl v roce 1942 24 445 tanků, 59 samohybných děl, 2623 obrněných automobilů a 25 436 letounů. Naproti tomu Německo, na něž pracovaly zbrojovky okupovaných evropských zemí, vyrobilo jen 4291 tanků, 1794 samohybných (útočných) děl a 15 401 letoun.
Draze zaplacené zastavení nepřítele
V letním a podzimním tažení se Němci se svými spojenci dostali až k Volze a na Kavkaz. Nicméně stejně jako před rokem nesplnili hlavní úkol – dobýt Moskvu –, ani nyní se nezmocnili Stalingradu, kde je naopak čekala dosavadní nejtěžší porážka na východní frontě.
Rudá armáda a válečné loďstvo opět platily nesmírně vysokou cenu za to, že zhatily protivníkovy plány. Podle oficiálních, patrně snížených údajů ztratily v roce 1942 7 369 278 osob (550 856 důstojníků, 1 171 614 poddůstojníků a 5 646 808 příslušníků mužstva), tedy mnohem víc než protivník. Z toho trvalé ztráty činily 3 258 216 (1 373 616 padlých, 220 226 zemřelých na zranění, 149 153 zemřelých na nemoci a při mimořádných událostech a 1 515 221 nezvěstných a zajatých; Němci tvrdili, že zajali 1 653 058 sovětských vojáků, včetně 16 generálů, zatímco v sovětském zajetí se ocitlo pouze 178 826 vojáků třetí říše a jejích spojenců, z toho tři generálové, 1334 důstojníků, 4610 poddůstojníků a 172 879 vojáků) a zdravotnické 4 111 062 (3 475 721 raněných, postižených kontuzí a popálených, 577 073 nemocných a 58 268 omrzlých). Sovětské ozbrojené síly ztratily tři armády (podle Vladimira Bešanova patnáct!), 112 střeleckých a jezdeckých divizí a 35 brigád proti 38 divizím a šesti brigádám německým, 3 310 000 pěchotních zbraní všech typů, 15 100 tanků a samohybných děl (pro srovnání: Němci přišli podle Tankového archívu v tomto roce na východní frontě o 3195 tanků a 219 útočných děl), 107 600 děl a minometů a 14 700 letounů. Titul hrdiny Sovětského svazu obdrželo v roce 1942 393 osob, z nich 145 posmrtně.
