Venku svítilo slunce a nic nenasvědčovalo tomu, že odpoledne dojde ke katastrofě. Přesto se to stalo a v 15:33 se ozvaly čtyři mohutné exploze. Ředitel dolu Pluto II okamžitě začal s evakuací dělníků. Přestože záchranné oddíly šly ihned do akce, nehodu, která se stala 3. září 1981, nepřežilo 65 horníků.
Prázdniny roku 1981 nepřinesly mnoho převratných událostí, v červnu proběhly volby, které ovládla Národní fronta se ziskem 99,5 % hlasů. O několik dní později zavítal do Prahy prezident Afghánské demokratické republiky na přátelskou návštěvu. Na začátku září se ale celé Československo zahalilo do černé barvy, dolem Pluto II totiž otřásly čtyři po sobě jdoucí exploze.
Zastaralý důl
V oblasti Louky u Litvínova odstartovala těžba v roce 1888, po nástupu komunistů k moci byly doly zmodernizovány. Začátkem 60. let podnik otevřel nový hlubinný důl Pluto II. Ten postupem času ale zastaral a několik roků před katastrofou byl označen jako nevyhovující z hlediska mikroklimatických podmínek. Musela být dokonce zkrácena pracovní doba.
Toho dne práce pokračovala dál, ranní směna ještě stačila vyfárat na povrch a vyměnit se s odpoledními kolegy. Nevěděli, že své kamarády vidí naposled. Okolo 15:33 byl zaznamenán silný výbuch, do vzduchu vylétl uhelný prach. Podle pamětníků měl sloup výšku až patnáct metrů. Po úvodní explozi následovaly další tři.
Chybějící kniha závad
Ředitel podniku začal okamžitě jednat, snažil se spojit s horníky pod zemí, nicméně výbuch veškeré komunikační prostředky zničil. Všeobecnému chaosu nepomohl ani kouř, který znamenal jediné – v dole začalo hořet. Záchranáři dorazili na místo během dvaceti minut, v téže chvíli vylezlo na povrch 16 šťastlivců, kteří fárali v nejbližším úseku.
Rozjel se závod s časem a záchranné čety, které pátraly po přeživších, musely bojovat s ohněm a hlavně s poničeným vyztužením chodeb. Druhý den ráno rozhodl velitel zásahu, že bude uzavřen nejspodnější úsek. Vyprošťovací práce i nadále pokračovaly, poslední mrtvý byl vyzdvižen až 11. prosince 1981. Děsivá bilance zněla hrůzostrašně, zemřelo 65 horníků, dalších 28 jich bylo zraněno. Co se týče finanční škody, úřady ji vyčíslily na 50 milionů Kčs.
Prakticky ihned po výbuchu odstartovalo i vyšetřování. Z řad horníků totiž zaznívalo, že důl byl znečištěn uhelným prachem. Onoho osudného dne nebyl proveden ani povinný úklid. Kriminalisté nenašli ani knihu závad, ta se údajně ztratila. Trestní stíhání bylo nakonec v roce 1988 zastaveno, na přelomu milénia bylo zjištěno, že případ smetl ze stolu tehdejší prokurátor. Smrt nevinných mužů dodnes zůstala bez trestu.
Utajené katastrofy
Litvínovské neštěstí potvrdilo trend, který platil téměř celé 20. století. Horníci umírali prakticky po celé republice. Mezi nejhorší katastrofy patří požár v dole Marie na Příbramsku, v roce 1892 tam našlo smrt na 319 havířů. Sever Čech pro změnu zasáhlo důlní neštěstí z ledna 1934, na dole Nelson III zahynulo 134 osob.
Závaly a požáry se horníkům nevyhýbaly ani v dobách komunismu. Režim je ale dokázal skvěle tajit, a tak se o nich lidé mnohdy ani nedozvěděli. Ostatně den po tragédii na dole Dukla v roce 1961 patřila titulní stránka „Dnu stavbařů“. Podobně jako v případě Litvínova mohly za smrt nevyhovující podmínky a zanedbané bezpečnostní předpisy.
K jednomu z posledních větších neštěstí došlo 2. září 1988, z dolu Doubravka na Ostravsku nevyfáralo 23 havířů.
