Ačkoliv přišla na svět ve vězení a její vlastní rodiče ji málem pohřbili zaživa, dokázala svůj život proměnit v pohádku s několika šťastnými konci. Příběh královy osudové milenky Francoise d´Aubigné jasně potvrzuje, jak důležité předpoklady pro životní štěstí jsou nadhled, smysl pro humor a odvaha. Po boku Ludvíka XIV. prožila dlouhých třicet let.
Narodila se 28. listopadu roku 1635 jako třetí dítě Constanta d´Aubigné, po kterém pravděpodobně zdědila svou dobrodružnou povahu. Tento vyděděný syn básníka Agrippy d´Aubigné totiž proslul zejména výtržnostmi a milostnými eskapádami. Jelikož v mládí trávil víc času ve vězení než mimo něj, není náhodou, že si vzal za manželku dceru ředitele věznice v Niortu, mladičkou Jeane, budoucí matku Francoise.
Francoise spolu se svými dvěma staršími bratry vyrůstala až do svých sedmi let u tety Luisy, která jim vštěpovala protestantskou výchovu. Když si rodiče své děti vyzvedli, rozhodli se s nimi vydat na dlouhou cestu do Karibiku na ostrov Marie-Galante, kde měl již usazený a konečně zralý Constant převzít úřad guvernéra. Během strastiplné plavby však malá Francois upadla do tak hlubokého bezvědomí, že ji rodiče považovali za mrtvou a chtěli ji pohřbít. Až těsně před vhozením do vody si její matka povšimla, že dcera ještě dýchá.
Mnoho povyku pro všechno
Když vyčerpaná rodina na pokraji svých sil konečně dorazila na místo, vyšlo najevo, že místo guvernéra je již obsazeno. Rozzuřený Constant se odtud sám vrátil do Paříže, aby podal stížnost, která byla následně zamítnuta. Možná vlivem nadměrného stresu, vyčerpání nebo zhýralého života zemřel náhle roku 1647 během své cesty do Turecka.
Zchudlá a vyčerpaná vdova se po dvou úmorných letech v „Novém světě“ vrátila do Paříže, kde náhle umírá také starší z jejích synů. Fyzicky i psychicky vyčerpaná matka předává své dvě děti opět do péče švagrové a malé Francoise se konečně svítá na lepší časy. Ty ale neměly trvat příliš dlouho, protože se o její výchovu přihlásila prateta z matčiny strany, která nesnesla, že by katolická dívka vyrostla mezi protestanty. Poslala ji na převýchovu do kláštera a pak si ji vzala k sobě domů. Ačkoliv Francoise musela pratetu poslouchat na slovo a žila vedle ní jako „chudá příbuzná“, brzy se díky jejímu společenskému postavení probojovala až ke dvoru francouzského krále.
Kráska a kulhavec
Když bylo Francoise šestnáct, seznámila s básníkem Paulem Scarronem, který byl o pětadvacet let starší a viditelně vážně nemocný. Měl pokroucené tělo a nemohl chodit. Ačkoliv si na ně ukazovala celá Paříž prstem, dívka se v intelektuálovi s paralýzou vzhlédla a vzala si jej za manžela. Vzdělával ji a otevíral jí dveře do nejvyšších pater společnosti. Když po 8 letech zemřel, zbyly po něm kromě dobrých známostí i spousty dluhů.
Útočiště našla znovu v klášteře, odkud se náhodou dostala k madame de Montespan, milence krále Ludvíka XIV. A jelikož na ni vdova zapůsobila křehkým a skromným dojmem, nabídla jí místo chůvy svých nemanželských dětí, které povila s panovníkem.
Tajná svatba
Jenže jak už to tak někdy bývá, zvědavý král chtěl chůvu svých dětí poznat blíže a osobněji. O tom, že si jeho sympatie brzy získala, svědčí i fakt, že ji v roce 1675 udělil titul markýzy de Maintenon a uvedl ji mezi dvořany. Madame de Montespan, která si svou sokyni sama vybrala a přitáhla domů, se s jejich vztahem nikdy nesmířila, tím spíš, že chůvě nízkého původu bylo tou dobou již přes čtyřicet.
Narozdíl od ostatních královských milenek byla ale Francoise dál skromná a víc než o královský majetek jí šlo o krále samotného. Radila mu, podporovala jeho vztah s manželkou Marií Terezou, a když královna zemřela, král si ji údajně tajně vzal za manželku. Úlohu královny u dvora převzala manželka následníka trůnu, ale skutečnou paní domu se stala markýza de Maintenon. Roku 1684 založila v Noisy ústav pro 250 zchudlých šlechtických dívek a za dva roky otevřela podobné zařízení v Saint-Cyr-l’École. Po smrti krále údajně rozdala všechny své šperky a šatstvo, žila skromně a věnovala se výchově svěřenek ústavu, který založila. Zemřela 15. dubna 1719 ve věku 83 let.
