19. až 21. srpna 1991, přesně před třiceti lety, se v Sovětském svazu odehrál pokus o státní převrat. I když se vrcholný orgán spiklenců formálně jmenoval Státní výbor pro výjimečný stav, do dějin vstoupila jejich zpackaná akce pod názvem „srpnový puč“. Mnohé otázky i po tak dlouhé době dodnes zůstávají nezodpovězeny a nad řadou okolností lze jen nevěřícně kroutit hlavou.
Na první pohled se volba okamžiku pro srpnový puč řídila stejnými ohledy jako v případě jiných silových zásahů – třeba sovětské okupace Československa v roce 1968. Srpen bývá dobou snížených aktivit, školních prázdnin, závodních dovolených, vylidněných měst, celonárodního lenošení. Platilo to do jisté míry i pro uvažování pučistů: hlavní postava, „hrobař komunismu“ Michail Gorbačov, dlel toho času v krymském Forosu, letním sídle politbyra strany, kde generální tajemníci ráčili odpočívat. Lepší místo a vhodnější příležitost pro jeho izolaci od vnějšího světa by nevymysleli. Jenže tentokrát byla časová tíseň spiklenců dána důležitější okolností. Cílem převratu bylo udržení imperiální podoby Sovětského svazu. Ta byla vážně ohrožena státním aktem, který se měl odehrát už 20. srpna 1991.
V rezidenci Novo-Ogarjovo u Moskvy měla být toho dne podepsána úmluva o vzniku nového útvaru – konfederativního Svazu nezávislých republik (později SNS – Společenství nezávislých států). Jenže do nového svazku bylo ochotno vstoupit jen devět z 15 sovětských republik. Celé Pobaltí, Arménie, Gruzie a Moldávie se v žádném případě nehodlaly připojit. Tak jako tak by to znamenalo, že se Sovětský svaz ve své současné podobě poroučí a odchází na věčnost.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
