Dne 4. července roku 1187 se odehrála jedna z rozhodujících bitev, která určila budoucnost Blízkého východu. V bitvě se utkala vojska křesťanských křižáckých států s vojsky muslimského vojevůdce Saladina, který křesťany totálně porazil a z bitvy se stal vysloveně masakr křesťanů. Důsledkem byla ztráta Jeruzaléma. Přitom k této bitvě nemuselo vůbec dojít a křižáci snad mohli Jeruzalém udržet ve svých rukách delší dobu, ale podnětem k bitvě se staly brutální a provokativní činy křižáckého hraběte Renauda ze Châtillonu vůči muslimům.
Situace křižáckých států před bitvou nebyla vůbec růžová. Slábla podpora z Evropy a rostla moc muslimských vládců, kteří stále více považovali za svou povinnost vytlačit evropské křesťany z Blízkého východu. Mnohé muslimy přitom nejspíš primárně neprovokovala existence křižáckých států, ale vadilo jim chování části křižáků, hlavně nově příchozích z Evropy, kteří nerespektovali muslimské zvyky a útočili na muslimy, kde jen mohli.
Vládnoucí křižácká knížata již byla potomky z druhé či třetí generace původně evropských křižáků, a tedy vyrostli na Blízkém východě, vnímali složité politické a společenské vztahy a chápali, že pokud chtějí mít šanci na přežití v moři muslimů, tak je musejí do určité míry respektovat a chovat se k nim s rozvahou. Primárním cílem těchto křižáků bylo ubránit svá stávající panství. Představitelem takovýchto křižáckých vládců byl hrabě z Tripolisu Raimond.
Naopak protistranu tvořili nově příchozí bojovníci z Evropy, kteří nejen nechápali a neznali blízkovýchodní prostředí, ale také toužili po získání vlastního území a slávy. Tito křižáci nerespektovali své znalejší a moudřejší kolegy a útočili na muslimy, kdy jen mohli, i za cenu porušování dřívějších dohod a slibů. Jedním z vůdců této skupiny byl právě výše zmíněný hraběte Renaud ze Châtillonu.
Hrabě Renaud ze Châtillonu měl pestrý život a byl i 16 let vězněn v muslimském zajetí, kde se k němu muslimové chovali slušně. Naopak na křesťanské straně měl špatnou pověst, byť byla uznávána jeho odvaha a bojovnost, ale jinak byl znám jako ten, kdo neváhá se svými muži zabíjet, okrádat a znásilňovat nejen muslimské, ale i křesťanské obyvatele. Vedl například útoky na křesťanský (byzantský) Kypr či na arménské oblasti.
Roku 1175 byl Renaud ze Châtillonu propuštěn z muslimského zajetí a vzápětí se oženil s bohatou dědičkou Zajordánského panství a získal tak znovu určité postavení. Jakmile se stal vládcem vyženěného území, začal Renaud organizovat útoky na muslimské karavany směřující do Mekky a roku 1182 začal připravovat rozsáhlou akci s cílem zaútočit i na samotné posvátné centrum islámu Mekku a dobýt ji. To se mu ovšem nepovedlo a muslimové po počátečním šoku zorganizovali armádu a muže Renauda ze Châtillonu buď pobili, vyhnali či zajali. Některé pak veřejně sťali v egyptské Káhiře; skupina jeho mužů byla také veřejně ukamenována v Mekkce poutníky jako vrchol muslimské poutě Hadždž.
Po tom všem svedl muslimský vládce v Evropě známý pod jménem Saladin (arabským jménem Saláh ad-Dín Júsuf ibn Ajjúb) s křižáky několik bitev a nakonec bylo uzavřeno dočasné příměří mezi muslimy zastoupenými Saladinem a křižáky zastoupenými Raimondem z Tripolisu. Ovšem již roku 1186 Renaud ze Châtillonu toto příměří porušil, když napadl dvě muslimské karavany a oloupil je a zajal dokonce sestru samotného Saladina.
Saladin se zpočátku snažil vše řešit mírovou cestou a požádal jeruzalémského krále Guye de Lusignana o sjednání nápravy. Ten sice Renauda ze Châtillonu vyzval k navrácení zboží a propuštění zajatců, ale Raimond ho odmítl poslechnout. Když Saladin vše viděl, rozhodl se ukončit marné snahy o mírové řešení a vyhlásil křižákům válku.
Do toho všeho nastaly i spory mezi křižáky. Část z nich si nejspíše byla vědomá své vojenské slabosti a odmítla se zapojit do války vyvolané nemorálním a arogantním chováním Renauda ze Châtillonu. Dokonce hrozila i občanská válka mezi křižáky, kterou zažehnal paradoxně sám Saladin, který nabídl slabší straně vedené Raimondem z Tripolisu vojenskou pomoc, což jeruzalémského krále Guye de Lusignana nakonec odradilo od útoku na Raimonda.
Saladin provedl metodickou obkličovací akci, kdy jeho vlastní část muslimské armády vedla útoky v Zajordánsku. Mezitím jeho námořnictvo zahájilo blokádu pobřeží křižáckých států a zablokovalo tak možnost námořní pomoci z Evropy na území Palestiny, zatímco Saladinův synovec Taki ad-Dín odřízl pozemní cestu směrem od Byzance a křižáckého Antiochského knížectví. Tak se muslimům povedlo křižáky obklíčit a uzavřít je do izolace.
Saladinova armáda zaútočila na pevnost Tiberias v Galileji a křižáci vedení jeruzalémským králem Guyem de Lusignan se shromáždili u města Seforie. Zde došlo ve velení křižáků k radikálnímu konfliktu ohledně povahy dalšího postupu. Zkušený voják a znalec Blízkého východu, představitel umírněných křižáků Raimond z Tripolisu (který se mezitím s jeruzalémským králem Guyem de Lusignan usmířil) navrhoval zaujmout výhodnou pozici u Seforie a počkat tam na příchod muslimské armády. Jeho odpůrce Renaud ze Châtillonu (s podporou velmistra templářů Gérarda de Ridefort) naopak prosazoval pochod křižácké armády k pevnosti Tiberias. Renaud ze Châtillonu dokonce obvinil Raimonda z Tripolisu, že je slaboch, zbabělec a vlastně i spojenec muslimů, když nechce jít do útoku na jejich armádu. Jeruzalémský král Guy de Lusignan se přiklonil na stranu Renauda ze Châtillonu a nařídil vyrazit na pochod k pevnosti Tiberias.
Saladin naopak nařídil svým mužům, aby na křižáky prováděli útoky, a ti postupovali velice pomalu. Protože potřebovali zdroj pitné vody, vydali se k pramenům u kopce Hattín, ale Saladin pochopil, o co křižákům jde, a nařídil prameny obsadit. Tehdy udělalo velení křižáků další fatální chybu. Zatímco zkušený Raimond z Tripolisu požadoval okamžitý útok na muslimy a dobytí zdrojů pitné vody, jeruzalémský král Guy de Lusignan rozhodl bitvu odložit na druhý den a utábořit se na hoře. Křižáci učinili zásadní chybu, protože během noci je obklíčila početnější muslimská armáda. Odhaduje se, že křižáků bylo kolem 20 tisíc a proti nim stálo až 40 tisíc muslimských vojáků.
Zoufalí křižáci se několikrát pokusili probít z obklíčení, ale podařilo se to jen několika z nich, například Raimondovi z Tripolisu či Balianovi z Ibelinu. Jak se později ukázalo, Raimond z Tripolisu se svými muži unikli z obklíčení jen díky tomu, že Saladin nařídil svým vojákům, aby jim to umožnili. Proč tak učinil, není jasné, snad to bylo gesto dobré vůle v souvislosti s tím, že muslimové si všeobecně Raimonda z Tripolisu vážili pro jeho čestnost a spravedlivost.
Zbytek byl buď pobit muslimskými lučištníky, nebo se stáhl zpět na kopec ke královskému stanu. Muslimové podnikali na obklíčené křižáky neustálé útoky, až prolomili jejich obranu a křižáci se vzdali.
Kronikáři barvitě popisují okamžik, kdy si Saladin nechal přivést zajaté křižácké šlechtice a pohovořil s nimi. Zatímco jeruzalémskému králi Saladin daroval život, Renaudu ze Châtillonu osobně usekl hlavu za jeho chování k muslimům. Pak nechal rozdělit zajaté křesťany do tří skupin, obyčejné vojáky, šlechtice a řadové rytíře. Těch řadových rytířů bylo kolem 230 osob a Saladin jim nabídl pouze dvě možnosti, buď konvertují k islámu, nebo budou popraveni. Naprostá většina odmítla zradit svou křesťanskou víru a byla popravena. Saladin ovšem jejich popravu schválil ani ne tak z náboženských důvodů, jako z praktických, protože řadoví rytíři byli elitou křižáků a jejich likvidací je zbavil velké síly.
Poprava řadových rytířů se změnila v bizarní divadlo. Jak popisuje muslimský kronikář Imáda ad-Dína: „Každý (ze Saladinových vojáků) prosil, zda by nemohl zabít některého z nich, vytáhl meč a kasal si rukávy. Sultán seděl, přihlížeje s pobavenou tváří, zatímco nevěřící vrhali ponuré pohledy. (...) Byli takoví, co sekali ostře a čistě a získali potlesk, takoví, kteří váhali a chybili a bylo jim prominuto, i tací, kteří vyvolali posměch.“ (Citováno z knihy Meč a kříž Jiřího Kovaříka.)
Běžní křesťanští vojáci byli buď popraveni, nebo prodáni do otroctví, pouze šlechtici byli ušetřeni a bylo za ně požadováno výkupné. Je jistou bizarností, že na straně křižáků bojovala i skupina muslimů (tzv. Turkopolů – námezdních žoldáků), kteří byli také zajati vojáky Saladina a popraveni jako zrádci islámu.
Výsledek bitvy byl, že z dvacetitisícové armády křižáků zůstalo něco kolem tří tisíc svobodných mužů, zbytek byl buď zabit, nebo skončil v muslimském zajetí, kde byli také mnozí později popraveni či prodáni do otroctví. Díky této jediné bitvě tak došlo ke stavu, kdy většina měst a hradů Jeruzalémského království zůstala bez obránců. Důvodem bylo, že jeruzalémský král Guy de Lusignan podlehl vlivu radikálních křižáků věřících v to, že jsou vyvolení, aby porazili muslimy. No a díky jejich fanatismu muslimové nakonec křižáky snadno porazili a kvůli jedné, pro ně nepříliš škodné bitvě dokázali zničit křižácké panství na Blízkém východě.
Saladinova armáda postupovala metodicky Palestinou a mnoho měst a osad se jim vzdalo bez boje. Až 2. října roku 1187 se jim vzdal i Jeruzalém. Pád Jeruzaléma podnítil vydání papežské buly, kterou Řehoř VIII. vyzval k třetí křížové výpravě, která byla sice vedena významnými evropskými vládci – například anglickým králem Richardem Lvím srdcem, římsko-německým císařem Friedrichem Barbarossou, francouzským králem Filipem II. a dalšími, ale osvobodit Jeruzalém od Saladinových armád a armád jeho nástupců již nedokázali. Křižáci se pak sice v některých oblastech na Blízkém východě udrželi zhruba ještě dalších 100 let, ale to již jejich moc pouze upadala a jejich oblasti se zmenšovaly.
Bitva u Hattinu ukazuje, že fanatismus, odvaha a zbrklost mohou sice krátkodobě dosahovat oslnivých výsledků, ale v konečném důsledku spíše vedou k rychlé prohře a porážce a způsobují situace, které by za rozumnějšího postupu nemusely nastat a historie se mohla vyvíjet jinak. Jenže historie nezná „kdyby“, a tak místo vzdělaného, informovaného a zkušeného, ale k muslimům tolerantního a čestného Raimonda z Tripolisu si křižáci vybrali za svého ideového vůdce Renauda ze Châtillonu, jehož arogance, nemorálnost a fanatická nenávist k muslimům je nejen zavlekla do války, ale i k totální porážce.
