Občanská demokratická strana si připomněla třicet let od svého založení. Jejímu vzniku předcházel zrod Občanského fóra v reakci na události 17. listopadu 1989, které vedly k pádu komunistického režimu.
Kořeny v Občanském fóru
S postupem času se uvnitř Občanského fóra stále zřetelněji projevovaly rozdílné názory v pohledu na celkový charakter státu a reformní strategii. Mnozí jeho představitelé hodlali navázat na obrodný proces v roce 1968 směřující k socialismu „s lidskou tváří“.
Většina regionálních zástupců Občanského fóra tehdy tyto reminiscence odmítla a dala přednost zásadní reformě parlamentního a ekonomického systému. Do čela Občanského fóra byl 17. října 1990 zvolen Václav Klaus.
Vznik ODS
Občanské fórum se přerodilo z všelidového hnutí „pro všechny“ ve standardní politickou stranu pravicové orientace. Oponenti z levicového křídla se s tímto vývojem nesmířili a Občanské fórum se rozdělilo na dva subjekty – Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí.
Ustavující kongres ODS proběhl ve dnech 20.–21. dubna 1991 v Olomouci. ODS byla definována jako liberálně-konzervativní strana navazující na tradice evropské křesťanské civilizace, na humanitní a demokratický odkaz první republiky a na zkušenosti západních demokracií.
„Hodnoty a étos listopadu 89 hájíme v české politice už tři desítky let. Máme silný podíl na poklidném rozdělení Československa, měli jsme zásadní vliv na vstup České republiky do Severoatlantické aliance a Evropské unie, převedli jsme zemi k demokracii, k systému politických stran, k tržnímu hospodářství a prosperitě,“ komentuje dnes výročí současný předseda Petr Fiala.
První Klausova vláda
Do prvních parlamentních voleb vstoupila ODS v koalici s Křesťanskodemokratickou stranou (KDS) Václava Bendy. Uskutečnily se v červnu 1992 a koalice v nich zvítězila ve Sněmovně národů Federálního shromáždění (33,4 procenta hlasů), ve Sněmovně lidu (33,9 procenta) i v České národní radě (29,7 procenta), kde vznikla koaliční vláda ODS-KDS-ODA-KDU-ČSL vedená Václavem Klausem.
Na Slovensku v těchto volbách uspěly strany prosazující ideu státní samostatnosti. Rozvolňování vazeb nakonec vedlo k poklidnému rozdělení Československa koncem roku 1992, které nepoškodilo vzájemné vztahy a nenarušilo hospodářský vývoj v obou nově vzniklých státech.
Česká národní rada se transformovala v Poslaneckou sněmovnu a Klausův kabinet v první vládu České republiky. Ta pokračovala v ekonomické transformaci plně postátněné ekonomiky, zahájené už v předchozí federální vládě, prosazovala vyrovnané hospodaření státu a požádala o začlenění Česka do EU a NATO. ODS nejdůrazněji prosazovala vyrovnání s komunistickou minulostí, včetně zavedení lustračního zákona.
Druhá Klausova vláda
ODS se sloučila s KDS a ve volbách do Poslanecké sněmovny ve dnech 31. května až 1. června 1996 kandidovala samostatně. Zvítězila v nich ziskem 29,6 procenta hlasů, ale úspěch ČSSD znamenal pro původní koalici ztrátu parlamentní většiny. Druhá vláda Václava Klause v sestavě ODS-ODA-KDU-ČSL měla 99 mandátů z 200 a čelila ekonomické krizi, což se projevilo v její křehkosti.
Na jaře 1997 se uvnitř vlády objevily první vážné spory. Zhoršující se ekonomická situace vedla k přijetí úsporného ekonomického balíčku. Problémy narůstaly i uvnitř ODS, kde Václav Klaus čelil kritice kvůli zvolnění reformního tempa.
Sarajevské události
Napjatá situace gradovala skandalizací ODS kvůli problémům s financováním. 28. listopadu 1997 vyzvali tehdejší místopředsedové Jan Ruml a Ivan Pilip Václava Klause, aby odstoupil v době, kdy se nacházel v Sarajevu. KDU-ČSL a ODA následně opustily vládu, která podala demisi.
Václav Klaus dal na mimořádném kongresu ODS svoji funkci k dispozici, ale následně ji obhájil. Většina delegátů nesouhlasila s takovým způsobem řešení vnitrostranických sporů. Poslanecký klub se rozštěpil a kvůli názorovým neshodám odešla část členské základny vedená Janem Rumlem do Unie svobody.
Opoziční smlouva
Mimořádné volby do Poslanecké sněmovny se konaly v červnu 1998. ODS v nich s přihlédnutím k okolnostem dosáhla nečekaně dobrého výsledku 27,7 procenta hlasů a obsadila druhé místo za vítěznou ČSSD.
Následná jednání o sestavení vlády byla velmi komplikovaná. Jan Ruml tehdy zablokoval koalici ČSSD-KDU-ČSL-US, přičemž Miloš Zeman nabízel post premiéra Josefu Luxovi. Pokračování v původní koalici kvůli zátěži podzimních sporů zkrachovalo.
ODS a ČSSD následně podepsaly tzv. opoziční smlouvu stanovující podmínky existence menšinové vlády sociální demokracie. Obě strany se dostaly pod veřejný tlak a nespokojenost s výsledky vlády Miloše Zemana se stále silněji projevovala i uvnitř ODS.
ODS vyvolala neúspěšné jednání o vytvoření vlády široké koalice, na které by se podílely všechny demokratické strany. Nakonec došlo v lednu 2000 k podpisu dodatku smlouvy upřesňujícího podmínky tolerance a Zemanova vláda byla rekonstruována.
Přechod do čisté opozice
Důsledky opoziční smlouvy významněji pocítila ODS, když ČSSD nahradila před sněmovními volbami v červnu 2002 Miloše Zemana Vladimírem Špidlou. ODS v nich obsadila ziskem 24,5 procenta hlasů druhé místo a odešla do čisté opozice. Václav Klaus rezignoval z postu předsedy ODS.
Jeho nástupcem byl zvolen dosavadní předseda senátního klubu Mirek Topolánek a Václav Klaus se stal čestným předsedou ODS. V únoru 2003 byl poprvé zvolen prezidentem České republiky. Stínová vláda Mirka Topolánka zpracovala podrobný programový dokument „Modrá šance“, který se stal vodítkem pro následující volby.
První a druhá Topolánkova vláda
ODS zvítězila v parlamentních volbách v červnu 2006 historicky nejvyšším počtem 35,4 procenta hlasů. Volby však skončily patem, jelikož ČSSD a KSČM získaly stejný počet 100 mandátů jako koalice ODS-KDU-ČSL-Strana zelených. První Topolánkova vláda nezískala důvěru a do počátku roku 2007 vládla v demisi.
Topolánek byl znovu pověřen sestavováním druhé vlády ve stejném půdorysu, kterou podpořili dva poslanci ČSSD. Koalice se přihlásila k reformám hlavně v oblasti veřejných financí, sociálních věcí a zdravotnictví.
V únoru 2008 byl podruhé zvolen prezidentem Václav Klaus, který po neshodách s Topolánkovým vedením odešel v prosinci téhož roku z ODS.
Pád vlády v době českého předsednictví
Do roku 2009 vstoupila Česká republika v roli předsednické země Rady EU. Hlavní cíle shrnovalo motto: „Evropa bez bariér“. V půli předsednictví však Poslanecká sněmovna vyslovila na návrh ČSSD Jiřího Paroubka vládě nedůvěru. Po zásahu Ústavního soudu vládl provizorní kabinet Jana Fischera až do řádných voleb v květnu 2010.
ODS se po volbách do Evropského parlamentu v červnu 2009 podílela na založení nové nefederalistické frakce Evropští konzervativci a reformisté (ECR), jejíž součástí je dodnes.
Nečasova vláda
V průběhu volební kampaně do Poslanecké sněmovny odstoupil z pozice volebního lídra Mirek Topolánek a krátce poté rezignoval i na funkci předsedy. Výkonná rada ustavila novým lídrem Petra Nečase, který byl v červenci zvolen předsedou ODS.
Ve volbách skončila ODS druhá (20,2 procenta hlasů) za vítěznou ČSSD, která však získala méně mandátů, než očekávala. Volební matematika umožnila vznik středopravicové vlády ODS-TOP 09-Věci veřejné. Ani výrazná většina 118 mandátů však nepřinesla stabilitu vládnutí, kterou poznamenal i náraz globální ekonomické krize.
Na popularitě vlády se podepsaly nejen vnitrokoaliční spory a rozpad protestního hnutí VV, ale i série úsporných protikrizových opatření, která byla více ceněna zahraničími institucemi a ratingovými agenturami než domácím publikem. „Krvavý“ kompromis mixu rozpočtových škrtů a přechodného zvýšení daňové zátěže vyvolal pnutí i v ODS.
Razie na Úřadu vlády
V době obratu, kdy začínala růst ekonomika a podařilo se stabilizovat zadlužení státu, ukončil existenci Nečasova kabinetu zásah stovek policistů na Úřadu vlády a dalších místech v červnu 2013. Dodnes se nepotvrdila tehdy avizovaná podezření z obří korupce a z monstrózní policejní operace zbylo jen torzo v podobě několika podmíněných trestů.
Petr Nečas rezignoval. Do hry ale vstoupil prezident Miloš Zeman, který neakceptoval pokračování vlády pod vedením Miroslavy Němcové, i když měla původně ve sněmovně většinu 101 hlasů. Zeman jmenoval vládu Jiřího Rusnoka složenou z jeho sympatizantů, která však nezískala důvěru a politickou krizi ukončily až předčasné volby.
Fialovo vedení
Na výsledku voleb v říjnu 2013 se podepsala zjitřená atmosféra okolností pádu vlády a frustrace části voličů z působení vládních stran. ODS dosáhla zisku 7,7 procenta hlasů a skončila v opozici. Následně došlo k zásadní obměně vedení ODS a do jejího čela se v lednu 2014 postavil Petr Fiala.
Pod Fialovým vedením se podařilo zastavit propad preferencí. ODS zůstala v opozici i ve sněmovních volbách v roce 2017, kdy ziskem 11,3 procenta hlasů skončila druhá za dominantním hnutím ANO. Každé další volby však zaznamenaly postupné posilování důvěry voličů. Dnes má ODS nejsilnější senátní klub, předsedu Senátu, čtyři hejtmany a čtyři europoslance.
Ve volbách do Poslanecké sněmovny v letošním roce ODS změnila strategii. Ve snaze koncentrovat hlasy středopravicových voličů do nich jde v předvolební koalici SPOLU (ODS-TOP 09-KDU-ČSL). Hlavními hrozbami pro budoucnost, které bude muset nová vláda překonat, jsou podle lídra koalice Petra Fialy ekonomická krize, krize vzdělávání a ztráta příslušnosti k Západu.
Více o historii ODS si přečtěte v novém tištěném Reflexu >>>
