nahoru

„Makaróni“ v bitvě o Británii. Neslavné angažmá italských letců

Jaroslav Šajtar 11. listopadu 2020 • 10:00
„Makaróni“ v bitvě o Británii. Neslavné angažmá italských letců
foto: wikimedia commons

V létě 1940 rozhodl italský duce Benito Mussolini pod vlivem ministra zahraničí a svého zetě hraběte Galeazza Ciana, kterého nechal 11. ledna 1944 ve Veroně zastřelit, o tom, že se Královské letectvo (Regia Aeronautica) zúčastní pod německým vrchním velením plánované operace „Seelöwe“ (Lvoun) proti stále vzdorujícímu Spojenému království. Tato operace se měla stát závěrečnou fází války v západní Evropě.

Desátého září vznikl za tímto účelem samostatný Italský letecký sbor (Corpo Aereo Italiano – CAI), mající se zformovat na základě 1. letecké eskadry. Převzal ho dosavadní velitel této eskadry Generale di Squadra Aerea Rino Corso Fougier. CAI tvořily dva bombardovací a jeden stíhací pluk a jedna průzkumná letka. Kromě toho obdržel dvanáct transportních letounů Caproni Ca.133T, devět spojovacích Ca.164 a jeden Savoia-Marchetti S.M.75, sloužící jako osobní letoun generála Corsa Fougiera.

Bez vyhlídek na úspěch

Letouny Fiat B.R.20M a Fiat G.50 Freccia, nemluvě o dvouplošnících Fiat C.R.42 Falco, svými takticko-technickými parametry málo vyhovovaly bojové činnosti nad jižní Anglií a kanálem La Manche, kde se odehrávaly urputné boje mezi Luftwaffe a britským Královským letectvem (RAF). Stačí uvést, že ze stíhacích letounů pouze tři G.50 disponovaly radiostanicemi, a navíc měl létající personál jen nepatrné bojové zkušenosti a malou praxi v létání ve špatném počasí, tak typickém na podzim pro pobřeží La Manche a Severního moře.

To vše skýtalo pramalé naděje na úspěch v boji proti odhodlanému protivníkovi, což si plně uvědomovalo velení Regia Aeronautiky i Luftwaffe, jež se obě od počátku vyjadřovaly proti účasti italských letounů na bojových letech nad Anglií.

Smůlovatý začátek

Jako první se k Lamanšskému průlivu vypravily bombardéry. Odstartovaly ráno 25. září a po překonání trasy Bolzano–Innsbruck–Frankfurt nad Mohanem dorazily do Belgie. Vzhledem ke špatným povětrnostním podmínkám nad Alpami let probíhal obtížně a osádky se mohly orientovat jen pomocí přístrojů. Již v první etapě přeletu mezi Bolzanem a Frankfurtem nad Mohanem se Italové nedopočítali dvou B.R.20M. Jeden nouzově přistál u Gaglingenu a druhému vypadl systém chlazení jednoho z motorů, a proto přistál na letišti Rýn-Mohan.

V závěrečné etapě přišli Italové ještě o tři bombardéry. Podle různých údajů zahynulo od tří do pěti členů jejich osádek. Zato přelet stíhacích letounů z Itálie do Belgie proběhl celkem hladce. Kvůli poruše motoru nouzově přistál jen jeden G.50. Přemístění CAI do Belgie tak skončilo až měsíc po jeho zahájení – 22. října. K tomuto datu ovšem již RAF de facto bitvu o Británii vyhrálo. Říšský kancléř Adolf Hitler nařídil operaci „Seelöwe“ odložit na neurčito a 9. ledna 1941 vydal příkaz definitivně zrušit všechny přípravy k její realizaci. Z politického hlediska se tedy účast CAI v bojích nad britskými ostrovy jevila jako zbytečná, ale, jak se říká, na ústup bylo už pozdě. Když se belgická emigrantská vláda v Londýně dozvěděla o přítomnosti Regia Aeronautiky na belgickém území, neprodleně vyhlásila Itálii válku.

S křížkem po funuse

První bojový let uskutečnilo osmnáct bombardérů CAI, operačně podřízeného 2. letecké armádě Luftwaffe, jíž velel maršál a od 30. září 1939 držitel Rytířského kříže Železného kříže Kesselring, přezdívaný „usměvavý Albert“, večer 24. října, tedy týden před skončením bitvy o Británii. Hned při startu havaroval jeden B.R.20M, přičemž celá pětičlenná osádka zahynula. Zbývajících sedmnáct letounů bombardovalo Harwich a Felixstowe, ale britští protiletadloví dělostřelci tři bombardéry sestřelili. Bombardér Cap. Uga Machieralda nouzově přistál. Je zajímavé, že tento pilot se koncem druhé světové války zapojil do italského hnutí odporu. Němci ho zatkli a 1. února 1945 v Miláně zastřelili. První bojové vystoupení CAI skončilo tudíž velmi neslavně. Ztratil 22 procent všech vzlétnuvších bombardérů a jednu osádku.

Kamufláž připomínala pávy

Následující vzlet Italové plánovali na druhý den, jenže kvůli nepříznivému počasí ho odložili na 29. října. Patnáct bombardérů B.R.20M v doprovodu 39 stíhaček C.R.32 a 34 G.50 se objevilo nízko nad přístavem Ramsgate v husté sestavě, skoro jako při ukázkovém letu na nějaké letecké show, a navíc letouny s křiklavě barevnou kamufláží, vhodnou pro slunečnou oblohu Středomoří, nikoli však pro šedé podzimní anglické nebe, vypadaly jako pávi. Britské protiletadlovce tato neobvyklá podívaná natolik fascinovala, že jim trvalo několik minut, než zahájili palbu. Přes menší zpoždění dokázali poškodit pět bombardérů.

Neúspěšné souboje s RAF

Prvního listopadu 26 G.50 letělo na Canterbury a 39 C.R.42 na oblast Canterbury–Dover–Ramsgate. Britské protiletadlové dělostřelectvo je sice ostřelovalo, ale nenarazily ani na jedinou stíhačku RAF. V noci ze 4. na 5. listopadu třináct B.R.20M napadlo Harwich a Ipswich. Jeden bombardér poškodila palba protiletadlového dělostřelectva, nicméně podařilo se mu přistát v Belgii na letišti Melsbroek. Místní britský tisk jízlivě psal, že italské bombardéry vydávaly zvuk jako „rachotící olověné bečky“.

Osmého listopadu svedlo 22 G.50 během hlídkového letu v oblasti Canterbury–Margate–Ramsgate–Dungeness krátký, leč neúspěšný boj s čtveřicí britských stíhaček. V noci na 9. listopadu vzlétlo pět B.R.20M, majících zaútočit na Ramsgate, ale zhoršené počasí vedlo k jejich odvolání. Stejný osud postihl rovněž osm bombardérů majících příští noc bombardovat Ipswich.

Jedenáctého listopadu, v den 22. výročí podepsání příměří v první světové válce, obdržely osádky deseti B.R.20M rozkaz napadnout přístav Harwich. Každý bombardér nesl tři 250kg pumy. Krytí jim mělo zajišťovat 42 C.R.42 a 46 G.50, jakož i výborné německé Messerschmitty Bf 109E. Pozornost britských stíhačů mělo odvést pět bombardérů Cant Z.1007bis. Avšak špatné počasí znovu narušilo plány Italů. Krátce po startu se musely vrátit všechny G.50 a Bf 109E, takže stíhací doprovod zajišťovaly bombardérům jen C.R.42. Nad Severním mořem italské bombardéry zachytily britské radary a vzlétly stíhačky Hawker Hurricane 17. a 257. perutě RAF. Kromě toho rozkaz zachytit protivníka dostaly osádky hurricanů 46. a 249. perutě, hlídkující nad loděmi pobřežního konvoje severně od ústí Temže. Po hurricanech startovaly stíhačky Supermarine Spitfire 41. perutě, jež sice přiletěly příliš pozdě na to, aby napadly bombardéry, ale zato jako první vstoupily do boje s C.R.42.

Podle údajů RAF během boje Královské letectvo sestřelilo devět B.R.20 a pět C.R.42; jeden bombardér a sedm stíhaček utrpěly poškození. Ve skutečnosti byly ztráty CAI o něco menší, nicméně přesto těžké. Tři B.R.20 se nevrátily – dva spadly do Severního moře a třetí nouzově přistál v oblasti Woodbridge. Jeden člen osádky zahynul ještě ve vzduchu, druhý záhy podlehl zraněním a zbývající tři, včetně velitele osádky Ten. Pictia Appaniho, padli do zajetí. Britské záchranné čluny vylovily několik členů osádek prvních dvou bombardérů. Obránci sestřelili také dvě stíhačky C.R.42, přičemž první pilot zahynul a druhý padl do zajetí.

Vítězství vycucaná z prstu

Po návratu z mise italští piloti hlásili, že sestřelili devět britských stíhaček. Tak například Serg.Magg. Giuseppe Ruzzin tvrdil, že viděl, jak jím napadený hurricane klesal a zanechával za sebou dým. Velení mu započítalo druhé, a jak se později ukázalo, poslední osobní vzdušné vítězství ve druhé světové válce. Ve skutečnosti se všechny britské stíhačky po tomto boji vrátily na základny a jen dva hurricany utrpěly poškození. Když se o výsledku tohoto střetu dozvěděl britský premiér Winston Churchill, se škodolibostí sobě vlastní o Italech prohlásil: „Mohli by si najít lepší práci při obraně svého loďstva v Tarentu.“

„Buldokova“ ironie byla na místě, neboť v noci z 11. na 12. listopadu 1940 britské torpédonosné letouny Fairey Swordfish z 813., 815., 819. a 824. perutě námořního letectva (FAA) z letadlové lodi Illustrious podnikly úspěšný nálet na hlavní základnu italského Královského námořnictva (Regia Marina – RM) a torpédovaly tři bitevní lodě, těžký křižník a dva torpédoborce.

V noci ze 17. na 18. listopadu šest B.R.20M znovu bombardovalo Harwich, ale tentokrát se všechny vrátily. Dvacátého listopadu vzlétl osamocený letoun z 13. pluku, mající za úkol napadnout Norwich. Špatné počasí ho však přimělo k návratu. V noci z 20. na 21. listopadu 12 bombardérů z téhož pluku podniklo nové nálety na Harwich a Ipswich, přičemž svrhlo sedm 250kg pum a 70 100kg tříštivých pum. Britský noční stíhač sestřelil B.R.20M Ten. Sergia Paoliho. Později vyplavilo moře na břeh poblíž Wassenaaru těla Paoliho a Serg. Gina Rildaniho; oba byli bez padáků a v nafouknutých záchranných vestách. Osud ostatních tří členů osádky zůstal neznámý, a tak je Italové prohlásili za nezvěstné.

Třiadvacátého listopadu 29 C.R.42 v čele s Magg. Ferruccim Vosillou, letících nad anglickým pobřežím La Manche, mezi Ramsgatem a Folkestonem náhle zezadu napadly Spitfiry Mk.II z 603. perutě RAF. Dvě italské stíhačky se zřítily do Lamanšského průlivu a oba piloti zahynuli. Dva fiaty utrpěly poškození a při zpátečním letu nouzově přistály. Tyto nezdary ovšem Italům nebránily hlásit sestřelení pěti britských stíhaček, třebaže jenom jeden Spitfire Mk.II P7389 P/O Archieho L. Winskilla utrpěl poškození.

Italům pomohlo špatné počasí

Několik následujících letů prošlo CAI beze ztrát, což se přičítalo hlavně pověstné slotě. Podobná situace se opakovala v dalších dnech. Večer 29. listopadu deset B.R.20M při bombardování Harwiche, Ipswiche, Great Yarmouthu a Lowestoftu svrhlo jedenačtyřicet 100kg pum a dvacet 50kg tříštivých pum, avšak narazilo na silnou palbu protivzdušné obrany a letoun Ten. Rebusciniho utrpěl poškození. Při pokusu o přistání Rebuscini narazil do budovy farmy. Zahynulo všech šest osob na palubě jeho letounu.

V noci z 5. na 6. prosince dvanáct letounů z 13. pluku opět bombardovalo Ipswich. V noci z 13. na 14. prosince se náletu na Harwich účastnilo jedenáct B.R.20M. Protiletadlovci jeden poškodili palbou. V noci z 21. na 22. prosince Harwich bombardovaly čtyři letouny z 13. a dva z 43. pluku. Podle italských údajů jeden B.R.20M napadl noční stíhač a letoun utrpěl poškození.

Avantýře odtroubeno

Naposledy se stroje CAI objevily nad anglickým územím v noci z 22. na 23. prosince, kdy šest B.R.20M z 43. pluku jeden za druhým útočily na Harwich. Kampaň italských bombardérů v bitvě o Británii skončila fiaskem, když osamocený letoun vzlétl, aby bombardoval Londýn. Tento dobrodružný čin nevyhnutelně dopadl žalostně. V oblasti pikardského města Abbeville sestřelil B.R.20 britský stíhač a osádka se spasila seskokem na padácích.

Koncem roku 1940 se CAI začal chystat k návratu domů. Oficiálně se předpokládalo, že sbor opustí Belgii dočasně, aby přečkal nepříznivé zimní počasí, a na jaře se zase vrátí. Pravým důvodem jeho stažení však bylo zhoršující se postavení italských vojsk v Řecku, jež napadla 28. října 1940, a v severní Africe, kde prohrávala v boji s mnohem slabšími silami Britského společenství národů.

Třetího ledna 1941 většina letounů CAI opustila Belgii a odletěla do Itálie. Celkem během náletů na anglické území bombardéry B.R.20M svrhly 54 tun pum. Stíhací letouny 18. a 20. skupiny vykonaly 883 bojových vzletů, během nichž ztratily devět strojů a stejné množství utrpělo poškození. Úhrnné ztráty CAI dosáhly 36 letadel (Britové hlásili sestřelení dvaceti) a 43 příslušníků létajícího personálu.

Poté zůstalo v Belgii už jen několik G.50 z 20. skupiny, jež konaly hlídkové lety nad pobřežím La Manche mezi Dunkerkem a Calais. Patnáctého dubna 1941 je velení stáhlo do Itálie. Podle údajů Královského muzea ozbrojených sil a vojenské historie v Bruselu za druhé světové války CAI ztratil v Belgii sedmnáct letadel. Za celou dobu provádění hlídkových letů v lednu až dubnu italští piloti pouze dvakrát viděli britské stíhačky, ale do boje s nimi se prozíravě nepustili.

Douška na závěr

Po přečtení tohoto článku u čtenářů asi vznikne nelichotivé mínění o Regia Aeronautice. Smysl pro vyváženost proto velí, abychom připomněli její některá úspěšnější tažení. Během kampaně proti zemi galského kohouta od 10. do 25. června 1940 sestřelila podle italských údajů jedenáct francouzských letounů a padesát zničila na zemi při vlastní ztrátě deseti letounů a 24 příslušníků létajícího personálu. V leteckých bojích nad Řeckem a Albánií sestřelila podle týchž zdrojů od 28. října 1940 do 27. dubna 1941 218 řeckých a britských letounů jistě a 55 pravděpodobně za cenu 65 letounů sestřelených v leteckých bojích a 14 zničených na zemi. V tažení proti Jugoslávii v dubnu 1941 zničila pět letounů ve vzduchu a sto na zemi. Na východní frontě dosáhla v letech 1941 až 1943 138 vzdušných vítězství a 50 sovětských letounů zničila na zemi při vlastní ztrátě 66 letounů.

Celkem v období od 10. června 1940, kdy Itálie vyhlásila válku Francii a Británii, až do podepsání kapitulace novým předsedou vlády maršálem Pietrem Badogliem 8. září 1943 Regia Aeronautica ztratila 6483 letouny (3483 stíhací, 2273 bombardovací, torpédonosné a transportní a 277 průzkumných) a 12 748 osob zahynulých, zemřelých na zranění a nezvěstných. Za totéž období zničila 4293 letounů, z nichž 2522 v leteckých bojích a 1771 na zemi. Podle knihy východoněmeckého historika Olafa Groehlera Letecká válka 1939–1945 Regia Aeronautica přišla o 5272 letounů, z nich 3269 v boji nebo při plnění jiných úkolů a 1771 při haváriích, přičemž zbývající 232 letouny byly zrušeny jako zastaralé.

Zpracováno s použitím knihy Michaila Vadimoviče Zefirova Esa druhé světové války. Spojenci Luftwaffe. Itálie, vydané v Moskvě roku 2003.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku