Označení psychické poruchy v našem slovníku zdomácnělo a získalo pejorativní význam. Tato diagnóza si odbyla svůj vrchol v 19. století. Ve své době byla neméně „populární“ jako dnes úzkostné poruchy a deprese. Zpočátku byla zaměňována se sexuální dysfunkcí a úzce spojována s dělohou (koneckonců hystera znamená ve starořečtině právě děloha). Tuto neurotickou poruchu, která je dnes klasifikována jako histriónská porucha osobnosti, doprovází citová labilita, vzdorovitost, výbušnost, sebestřednost se sklony k teatrálnímu chování plnému nafouknutých gest a scén, emotivních výlevů a afektů.
Hysterii znali už staří Egypťané, podle kterých putovala děloha po těle, což bylo příčinou chorobných stavů. Z této představy čerpal i Hippokrates, podle kterého její přesuny způsobovaly dušení, které ústilo ve výbuchy vzteku a emocí. Hysterie se léčila vykuřováním a inhalacemi. Myšlenku putující dělohy zavrhl slavný lékař Galén, který razil teorii čtyř tělesných šťáv a vztah mezi myslí a tělem. Podle něj hysterie měla co do činění se sekrety, krví a dokonce i spermatem. Poprvé uznal mužskou formu hysterie. Příčinou podle něj bylo nedostatečné sexuální uspokojení u obou pohlaví, na což upozorňoval už i Hippokrates. Dnes už víme, že hysterie postihuje nejen ženy, byť i v současné době jí trpí až desetkrát více žen než mužů.
Středověk hysterii hodil do jednoho pytle s ďáblem. Teprve lékař Paracelsus ji v 16. století zařadil mezi duševní nemoci. Svérázně ji léčil chirurg Ambroise Paré, který nahlas křičel pacientčino jméno a přitom ji silně tahal za ochlupení. Pokoušel se také vykuřovat dělohu pomocí speciálního pesaru. Skotský lékař Robert Whytt v 18. století doporučoval potlačit projevy opiem. Dalším zajímavým způsobem léčby byla „masáž“ genitálií s vyprovokovaným orgasmem. Hysterie byla totiž stále ještě dávána do souvislosti se sexuální dysfunkcí.
Nejslavnější hysterku léčil i Freud
Lépe a pevněji uchopil v 19. století hysterii „otec francouzské neurologie“ doktor Jean-Martin Charcot. Poté co v jeho domovské nemocnici Hôpital de la Salpêtrière v Paříži bylo oddělení duševních nemocí sloučeno s oddělením, kde se léčili pacienti s epilepsií, se během několika dní objevil u hysterických pacientů značný nárůst epileptických epizod. Charcot nejprve tato onemocnění sloučil do jedné diagnózy hysteroepilepsie, od které ale následně upustil. Na základě podrobného zkoumání hysterických projevů nemoc zásadně překlasifikoval. Zároveň zdůrazňoval, že nemoc nemá nic do činění s dělohou. Hysterii se pokoušel léčit i pomocí hypnózy, přičemž se zdálo, že tato metoda perfektně funguje. Později ale čelil podezření, že instruoval pacienty, aby hysterické reakce předstírali.
Právě z nemocnice Hôpital de la Salpêtrière pochází fotografie pacientek trpících hysterií v různé fázi nemoci, které si můžete prohlédnout v naší galerii. Pořídil je doktor Paul Regnard a později byly vydány v knize Iconographie photographique de la Salpêtrière.
Jedním z nejslavnějších konkrétních případů hysterie byl případ Anny O., který rozplétal slavný Sigmund Freud spolu s vídeňským internistou Josefem Breuerem. Na základě Charcotovy práce dospěl Freud k myšlence, že hysterii podmiňuje traumatická zkušenost, která nevědomě spouští tělesné symptomy. Nejprve také zkoušel hypnózu a poté se snažil pomocí volných asociací zrekonstruovat potlačené vzpomínky pacientky. Tento způsob léčení vyústil v psychoanalýzu, jak ji známe dnes.
Počátkem 20. století počet pacientů trpících hysterií strmě klesá. Příčinou mohla být společenská emancipace a uvolnění okovů přísné viktoriánské éry, lepší vyšetřovací metody a změna klasifikace duševních poruch,ale také ztráta vědeckého zájmu o nemoc, která se po rozchodu neurologického a psychiatrického přístupu ocitla takzvaně v „zemi nikoho“ a přestala jí být věnována nadměrná pozornost. Zajímavé je v tomto kontextu zamyšlení nad tím, jestli by i dnes všudypřítomná úzkost a deprese ustoupily do pozadí v moment, kdy by přestaly „být populární“.
Historické fotografie pacientů s neurotickou poruchou si prohlédněte v naší fotogalerii:
