Poslední leprosárium v Evropě: Místo, kde naděje odpadává spolu s masem | Reflex.cz
nahoru

Poslední leprosárium v Evropě: Místo, kde naděje odpadává spolu s masem

Radka Typltová12. června 2019 • 12:20
Poslední leprosárium v Evropě: Místo, kde naděje odpadává spolu s masem
foto: Tichileşti Issacea / TonyFoto

Vůbec poslední shromaždiště malomocných na evropské půdě se nachází v klidném údolí nedaleko delty Dunaje poblíž města Tulcea. Tichileşti Issacea je místo jako z jiného časoprostoru. Dožívá tu posledních deset pacientů. Na počátku tisíciletí jich přitom bylo 22, v roce 1930 kolem 200. Chybí jim končetiny i uši. A taky naděje. Přesto neztrácí optimismus.

Leprosárium Tichileşti působí téměř až středověce. Koneckonců až do roku 1991 nebyl ve vesničce splachovací záchod a místo aut tu jezdil koňský povoz. Domky nabílené vápnem ve stínu rozlehlých korun stromů jsou domovem malomocných už od roku 1928. Lékaři a zdravotní sestry tu nemocným každý den vyměňují obvazy a čistí otevřené rány. Dobrým slovem léčí i jejich duše.

V osadě, kde původně stával klášter, vznikla kolonie malomocných v roce 1875. Klášter údajně založila šlechtična, která se sama nakazila leprou. V roce 1918 byli někteří nemocní z kolonie odvezeni do města Largeanca, zabiti a spáleni. Situace se obrátila k lepšímu až po její medializaci v roce 1926. Až poté se začalo budovat zázemí v podobě domků, které v Tichileşti stojí dodnes.

V dobách temného komunismu byla kolonie přísně střeženým tajemstvím. Malomocní, které sem úřady posílaly, byli oficiálně vedeni jako mrtví. Ti, kteří nepřišli sami, byli přivezeni četníky. Až v roce 1991 byla zrušena vojenská ostraha osady a po roce 2000 se díky intenzivnější medializaci a dotacím z Evropské unie mohli zdejší malomocní opět cítit jako lidé.

Posledních deset pacientů v Tichileşti, kterým je od 50 do 90 let, je se svým osudem smířeno. Naučili se život si užívat, přestože trpí. Lepra – nemoc, která napadá kůži a periferní nervy až do totálního zmrzačení, může celá léta stagnovat, což pacientům umožňuje žít v rámci možností normální život. Zdejší usedlíci pracují, jedí a oslavují po boku 21 zaměstnanců, kteří se o ně starají. Na zahradě o velikosti hektaru pěstují rajčata, brambory, kukuřici i melouny. Rozpadají se jim těla, ale duši si v osadě obklopené krásnou přírodou hýčkají.

A vystačí si sami se svými ošetřovateli. Příliš návštěvníků totiž do Tichileşti nezavítá. Nehrnou se sem ani příbuzní zdejších starousedlíků. Předsudky o nebezpečnosti lepry mají hluboké kořeny. Infekční onemocnění způsobené Mycobacterium leprae (Hansenův bacil) přitom není příliš nakažlivé. Nakazí se méně než procento těch, kteří s ním přijdou do styku. Nepřenáší se dotykem, ale vzduchem. Nejnáchylnější k nakažení jsou děti, protože nemají dostatečně vyvinutý imunitní systém.

Lepra je poměrně dobře léčitelná, ale neexistuje proti ní žádná vakcína. Pacienti z Tichileşti naději na uzdravení už ale nemají. Nakazili se totiž v době, kdy žádná léčba neexistovala a progrese nemoci je nezvratitelná. 

O malomocenství se dočtete už v Bibli. Termín „tsara'at“, kterým se to v Bibli jen hemží, znamená „být vyhazován nebo ponižován“. Lepru znali ve starověké Číně, Indii i Egyptě.

Podle Světové zdravotnické organizace počet lidí, kteří trpí leprou stále klesá. Ze zhruba 5,2 miliónů lidí v roce 1985 přes 0,8 miliónů lidí v roce 1999 asi na 200 000 případů registrovaných v roce 2011. Počet nově nakažených naopak neklesá, je registrováno přibližně 250 000 nových případů za rok (u většiny případů trvá léčba 6–12 měsíců, takže se do celkového počtu nemocných nezapočítávají).

V galerii si můžete prohlédnout, jak to v Tichileşti vypadalo v roce 2004:

Radka Typltová




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější