Šance pro patlaly: Muzeum špatného umění

Jen tak něco se ovšem do sbírek, které nyní čítají přes 600 děl, nedostane. Díla v MOBA musejí jejich autoři myslet vážně, musí být originální a musejí obsahovat chyby (zřejmě neúmyslné). A nesmí nudit. Kýč nemá v muzeu co pohledávat.

Tohle obohacení našich životů bylo založeno v roce 1994, kdy obchodník se starožitnostmi Scott Wilson objevil u popelnic nyní kultovní obraz Lucy v poli s květinami. Pravda, vzal ho jenom kvůli tomu, že si chtěl vzít rám, ale když smetišťový poklad ukázal kamarádovi Jerrymu Reillymu, ten ihned ocenil potenciál díla a vystavil si ho doma. Reilly také vyzval přátele, aby mu podobné kousky nosili, a zakrátko mohl s manželkou Marií Jacksonovou uspořádat velkolepé otevření Muzea špatného umění.

Výzva Reflexu: Udávejte nevkus!

Kultura

Když se zpráva rozšířila natolik, že k domku Reillyho a Jacksonové dorazil zájezd seniorů v autobuse, došlo jim, že tohle je větší než oni, a sbírce našli permanentní místo ve sklepě kina Dedham Community Theatre. Hned vedle pánských záchodků. Lepší místo si nemohli vybrat, protože pachy a zvuky výborně dotvářejí atmosféru a neustálé splachování „zřejmě i pomáhá udržet optimální vlhkost vzduchu“, jak si všiml South China Morning Post.

Lucy in the Field with Flowers | Zdroj: http://www.museumofbadart.orgV současnosti už MOBA působí na třech místech (ne v Denhamu, tamní sbírka ustoupila rozšíření kina), přičemž na každém je vystaveno mezi dvaceti a čtyřiceti kusy. K legendárním obrazům patří již zmíněná Lucy v květinovém poli, kterou jako svou babičku poznala jistá zdravotní sestra Susan Lawlorová. Vzpomíná, že jak obraz uviděla, vyprskla coca-colu nosem. Podoba v obličeji je prý neuvěřitelná, ale vše ostatní je děsivé. Jak o obrazu napsala Kate Swogerová z The Montreal Gazette: „Je to báječný omyl. Postarší žena tančí v bujné trávě, její pokleslé poprsí se nazdařbůh natřásá, zatímco z neznámého důvodu za sebou drží červenou židli a v druhé ruce třímá kopretiny.“ Jiný výtvarný kritik nebyl při popisu tak květnatý: „Ta stařena se židlí přilepenou k zadku“, prohlásil o Lucy Cash Peters, mimo jiné autor humorného průvodce Gulible’s Travels: The Adventures of a Bad Taste Tourist.

Ten také identifikoval šest aspektů, které má většina děl z kolekcí MOBA společné. Zaprvé, umělci nezvládají ztvárnit ruce a chodidla; většinou se prostě do rozměrů obrazu nevejdou, jindy je maskují dlouhé rukávy či špatně pasující boty. Ještě jinačí efekt ale bývá u nosů, zpravidla až trojrozměrný. To jak se ho autoři snaží tolikrát napravovat a nanášejí jednu vrstvu barvy za druhou.

Joker chová Ježíška. Může být umění úrovně kinder vajíčka rouháním?

Fotogalerie

Vedle trojrozměrných nosů jsou také časté multimediální výtvory: například dolepená peříčka, vlasy či třpytky. Začtvrté autoři ze sbírek MOBA zřejmě malují poslepu (na rozdíl od mistrů Rembrandtova formátu, kteří by to jistě zvládli); tady ale chybí smysl pro realitu, nebe obvykle hraje všemi barvami, jen ne modrou, rostliny se ničemu nepodobají a zvířata jsou tak titěrná, že nejdou rozpoznat. Podobně nereálná bývá perspektiva obrazů. A když už si autoři uvědomí, že nezvládají prvotní záměr, často se rozhodnou tvorbu zachránit opičkou či pejskem.

MOBA získává většinu příspěvků do sbírky zadarmo, někdy přímo od autorů, jindy z výprodejů garáží či second-handů. A jako pořádné sbírce se ani Muzeu špatného umění nevyhnuly krádeže. První se odehrála už v roce 1996, kdy byla ukradena Eileen. Muzeum za její návrat nabídlo odměnu 6,50 dolaru, kterou posléze navýšilo na 36,73 dolaru. Po deseti letech se MOBA dočkala zprávy o Eileen, bylo nabídnuto její vrácení za pět tisíc. Muzeum nedalo ani babku, ale obraz se mu stejně vrátil. I druhý případ krádeže byl podobně bizarní – na místě ukradeného díla byl lístek žádající deset dolarů. Za pár dní si ale zloděj vše rozmyslel, obraz vrátil a přidal k němu deset dolarů jako dar. Od té doby muzeum střeží falešná bezpečnostní kamera (s odpovídající cedulí: „Prostor je střežen falešnou bezpečnostní kamerou“).

A možná špatné umění i vydělává. MOBA prodává památeční trička, hrnečky a plakáty (v nabídce ZDE). Takže být špatným malířem zřejmě nebude tak špatné, jen aby se jim anonymní kumštýři nepřihlásili o podíl na zisku.