Pořádně ujeté filmy vznikají po celém světě - surrealistické snímky od Jana Švankmajera nebo Davida Lynche jsou toho přesným důkazem. Ty ale bývají většinou uznávány jako perly kinematografie. To se úplně vždy nedá říct o japonských šílenostech z televizní obrazovky. Bezmyšlenkovitá antologie sci-fi a komediálních filmečků nebo akční komedie Robogejša, jejíž název mluví sám za sebe, jsou jen malou ukázkou míry podivnosti japonských filmařů.
První na seznamu bizarních filmů je Robogejša - bečkové akční sci-fi s notnou dávkou komedie. Film o dvou sestrách, z nichž jedna je známou gejšou a ta druhá její ne zrovna oblíbenou pomocnicí, má grády hned od začátku. Obě sestry jsou uneseny a jejich role se otáčí - Yoshie se stává tou lepší, tentokrát ale gejšou zabijákem! Obě dívky podstoupí celou řadu operací, které z nich udělají roboticky upravené nájemné vrahy. V prsou mají kulomety, dokáží se proměnit v malý tank, z úst ji vystřeluje katana a ze zadku vrhací hvězdice. Film je mezi lidmi přijímán jako odpad i jako umělecké dílo. Na rozdíl od jiných má ale aspoň ucházející příběh a evidentně pořádný rozpočet.
To už se nedá říct o filmu Najsovní hvozd: První kontakt - antologii krátkých absolutně nesmyslných filmů, z nichž některé se prolínají. Mnoho se toho o nich jako o celku říct nedá, nemají strukturu, příběh ani myšlenku. Některé části jsou komediální, jiné pseudoscifi, další prostě jen divné. Tři neoblíbení bratři se snaží získat na popularitě u dívek. Zorganizují tak piknik, kam přijde celá řada pěkných kočiček. Některé z krátkých filmů provázejí postavy z pikniku, jiné jdou úplně stranou času a prostoru. Smysl ale nedává snad žádný z nich.
Třetím filmem z výčtu toho nejdivnějšího co japonská televize nabízí je Tetsuo. Snímek, ve kterém jakoby někdo spojil myšlenky Kafky a H. R. Gigera, působí z trojice asi nejujetěji, ale zároveň také jako skutečné umělecké dílo. Černobílý film pojednává o dvou mužích, jejichž osudy se nečekaně protnou. Jeden z nich se z nepochopitelných důvodů začne postupně měnit v kovovou nestvůru. Šílený střih, hororový nádech, mechanická hudba plná nepříjemného skřípání, ale vlastně i celkový námět filmu silně připomínají pravé Lynche a jeho Mazací hlavu či Švankmajerovy filmy.
