Od letošního Berlinale se čekalo dost: jednak jde o jeho jubilejní ročník, jednak se do čela postavily nové osobnosti – po Dieteru Kosslickovi převzali ředitelské žezlo Carlo Chatrian a Marietta Rissenbeeková. Reakce na jejich působení jsou však zatím spíše rozpačité: v programu se ani po čtyřech dnech neobjevil jediný výrazný titul a citelně ubylo i světových celebrit, jež provázejí festivalové premiéry. Pravidelní návštěvníci kvitují dosavadní průběh shodně jako nudu, což pro festival se sedmdesátiletou tradicí vůbec není dobrá zpráva.
Problematickým se ukázal být už zahajovací film Můj rok se Salingerem. Do Berlína sice nalákal hvězdnou Sigourney Weaverovou, jinak ale snímek, který jako by se do poslední chvíle neuměl rozhodnout, zda cílí na masové publikum, nebo intelektuály, neřekl o novém směřování přehlídky zhola nic. Renomé festivalu nepřidal ani skandál kolem Ceny Alfreda Bauera, prvního ředitele Berlinale. Festival ji raději zrušil, podle rešerší německého deníku Zeit měl totiž Bauer až příliš blízko k nacistickému režimu.
První kráva Johnny Depp
Nepřesvědčivě zatím působí také dosavadní výběr filmových titulů. Ze soutěžních zaujala zatím pouze americká První kráva, svérázně pojatý western režisérky Kelly Reichardtové, jež se rozhodla primárně mužský žánr „žensky“ prozkoumat a demytizovat.
Mimo soutěž se pak nejvíce mluvilo o „návratu“ Johnnyho Deppa ve velké dramatické roli. Příležitost dostal od relativně neznámého režiséra Andrewa Levitase, jenž jej obsadil do role fotografické legendy Williama Eugena Smithe. Minamata, jak se jinak spíše podprůměrný snímek rekonstruující drastický případ ze stejnojmenného japonského města jmenuje, totiž právě na výkonu Deppa stojí a padá. Nebýt hollywoodského chameleona (a fotografií W. E. Smitche, jejichž síla funguje i na plátně), rozpadl by se pod tíhou patosu a klišé.
Berlinale se navíc nedaří rozdmýchat ani pro festivalový život poměrně zásadní společenskou debatu, jež jako by se letos neměla čeho chytit. Například z kdysi palčivého problému ženské nerovnoprávnosti je dnes spíše folklor, téma, které se sluší probrat, ale vlastně už nikoho moc nezajímá. Pod záštitou Berlinale se tak sice konala konference iniciativy 50/50, jež (nepochybně důležitou diskuzi) svého času rozdmýchala, tentokráte však jen smutně konstatovala nesplnění cíle rovného zastoupení mužů a žen ve filmovém průmyslu. Toho mělo být dosaženo právě v letošním roce. „Bez adekvátních finančních prostředků ovšem nezmůžeme nic,“ vzkázala iniciativa ústy švédské režisérky Caroliny Hellsgardové s tím, že cíl bude třeba přehodnotit.
Zvířátka v programu jako novinářské téma
Nezvyklý klid zavládl i na filmovém trhu probíhajícím souběžně s Berlinale. Jednak proto, že kvůli epidemii koronaviru nepřijela podstatná část čínských delegací, jež vzhledem k velikosti trhu (čínský by měl brzy překonat ten americký) představují důležitý hnací motor pro berlínské filmové obchody. Utichly však i rozbroje mezi streamovacími společnostmi a tradičními distributory, kteří si dříve nemohli přijít na jméno. Nově světu vzkazují, že našli společnou řeč a chystají se spolupracovat, protože si uvědomili že „ti, kdo rádi chodí do kina, si stejně rádi zaplatí za filmový obsah na internetu“.
Novinářům marně hledajícím téma, jehož by se v Berlíně mohli chytnout, tak mnohdy nezbývá než se chytat bizarností typu „zvířátka v programu“. Sešli se v něm totiž prasata, psi, opice i krávy a každý z nich má vlastní jedinečný příběh. Tak třeba languři z indického filmu Eeb allay ooo jsou takoví rebelové, že je nedokáže zkrotit žádná společenská síla: když selžou policisté, pošlou na ně úřady jiný, silnější druh opic, a když nepomůže ani to, musí se lidský dobrovolník za opici převléknout a začít hýkat. No není to nakonec nejvýmluvnější zpráva o světě, který neví, co se sebou?
