Primě se poslední dobou daří vyplňovat segment televizní zábavy seriály, jež vybočují minimálně tím, že slovo zábava nepopírají. Po vydařených Tátech na tahu tak přicházejí (o něco méně vybroušené, ale stále nadprůměrné) Černé vdovy, jejichž úvodní díl sledovalo o víkendu půl druhého milionu diváků.
Jestli lze dramaturgy Primy za něco skutečně pochválit, pak je to odvaha jednou za čas opustit komfortní zónu a místo další městské kriminálky nebo nemocniční telenovely přijít s něčím, co žánrově aspoň trochu vybočuje.
Vyplatilo se jí to nejen u zmíněné série o otcích na mateřské, prozíravým tahem bylo například i spojení dvou zdánlivě neslučitelných kategorií telenovely a vaření v podobě seriálu Ohnivý kuře, jehož sledovanost často atakovala hranici milionu diváků. Ten pravda postupně slevil z tvůrčí originality, jež dočasně dokázala přitáhnout i tolik cenný mladší segment publika – zřejmě nutná daň za nekonečnost, jež postihuje všechny dlouhodobé projekty. Nás by však mělo mnohem víc zajímat, proč stejný neduh postihuje i formáty mnohem kratší, výše uvedené nevyjímaje.
Jde snad o nedůslednost autorů, kteří jako by zapomínali, že kumšt není pozornost přitáhnout, ale udržet? Klesající sledovaností na ni doplatili Tátové na tahu a stejný osud velmi pravděpodobně postihne i minisérii o vraždících manželkách. Ta má sice shodně s Táty výhodu dobře napsaných postav a šťastně namixovaného hereckého ansámblu, ale chybí jí obsah, k němuž by se člověk potřeboval vracet.
Radek Bajgar v roli režiséra znovu dokazuje, že jako málokdo umí pointovat vtipné situace, resp. vést herce s přirozeným darem komiky tak, aby ho nezabili, ale vytěžili. Způsob, jakým souzní trio Jitka Čvančarová – Jana Plodková – Lucia Siposová, je až pohádkově šťastný – kdykoli se ty tři sejdou na scéně, nehrozí, že bychom se nudili (a to i navzdory pokulhávající logice a mlžným motivacím jejich postav). Odvrácenou stranou téhož ovšem je, že jakmile se ocitneme mimo dosah potrhlých vdov, kouzlo se rozplyne a zůstává jen plytké, ničím nevybočující konverzační prázdno.
Je také až příliš zjevné, kolik marného úsilí vložili autoři do rádoby „legrační“ postavy brněnského vyšetřovatele Olina v podání Boleslava Polívky. Pachuť trapnosti, která v člověku narůstá s každou další zmínkou o šalině nebo děckách, nedokáže rozehnat ani Polívkova snaha nejít bodrosti tak na ruku – tady si člověk vzpomene skutečně spíš na Trošku než Columba.
Ostatní postavy už pak v seriálu existují skutečně jen do počtu – a netýká se to zdaleka pouze těch obhajitelně vedlejších, typu mladistvý milenec, suverénní barmanka či neodbytný soused. Drhne celá zločinecká linka obsazená těmi nejlacinějšími verzemi gangsterů a jejich parodickými odvozeninami.
Černé vdovy jsou (stejně jako Tátové na tahu) licenčním formátem, u jejichž zahraničních předobrazů se nadšení recenzenti nebáli odkazovat na Fargo či Zoufalé manželky. Na podobné ambice může primácká verze zapomenout. Což při stávající úrovni komerční televizní tvorby vůbec neznamená prohru… Ale proč nechtít víc, když potenciál nechybí?
