Zlatý podraz: Film, který zabila nerozhodnost | Reflex.cz
nahoru

Zlatý podraz: Film, který zabila nerozhodnost

Tereza Spáčilová26. října 2018 • 17:20

Nebýt Zlatý podraz od Radima Špačka, režiséra skrytých emocí, mohli bychom se spokojit s konstatováním, že natočil další nadprůměrný film. Jenže na něj je to málo.

Pouta, Místa. Ne každý jeho temně intenzívní snímky docenil, ale prožili jsme si je všichni. Jestli totiž Radim Špaček něco doopravdy umí, je to vybudovat hutnou atmosféru. Vyvolat pocit bezvýchodnosti či nostalgie, provést dějem tak, že na konci jste vyždímaní jako za cílovou páskou maratónu. Zlatý podraz tento efekt postrádá. Kdybychom ho nezažili dříve, možná bychom tu teď nemluvili o prázdnotě, ale rčení, že sytý hladovému nevěří, platí i naopak.

Když jde víc než o skóre

Zlatý podraz zpracovává méně známou kapitolu československého sportu: příběh basketbalové reprezentace, jež se zformovala před válkou, rok po ní se stala mistrem Evropy a o pět let později sehrála zápas se Sověty, jehož průběh, a hlavně výsledek trefně vystihují temno, které následovalo.

Hlavní postavou filmu je mládí — dychtivé, nadšené, plné odhodlání, ale i zodpovědnosti a ideálů, jež postupně berou za své. Zosobňuje ho tým, jenž si díky svému zakladateli (skutečný trenér Jaroslav Valenta) od začátku uvědomuje, že v jejich snaze půjde vždycky o víc než jen o pouhé běhání za míčem. Když Valenta pronásledovaný gestapem jednoho dne nedorazí na trénink, hráči se v tichém odporu postaví pod koše a dají se do zuřivého driblování: i kdyby vzali do rukou pušky, neznělo by to výhrůžněji a odhodlaněji.

Podobné situace jdou mimochodem Špačkovi stále dobře. Mají dramatickou sevřenost i obsah, dokážou předat emoci, a přitom ji nezatížit patosem. Výmluvně fungují momentky, jako je ta z vlaku vezoucího národní tým na mistrovství do Ženevy, výjevy ilustrující absurdní praktiky režimu, ale i vysloveně sportovní pasáže, v nichž to zásadní vyčteme ze zdánlivě nedůležitých detailů typu dikce komentátora či dění na tribuně.

Kdyby film vyprávěl jen skrze ně, byl by dokonalý. Vlastně by bývalo stačilo držet se výhradně sportu: Špaček nejenže jej inscenuje s bravurou hollywoodských filmařů, ale především jím dokáže říct vše, co řečeno být má.

Ach ta láska

Naneštěstí se až příliš spolehl na scénář, jenž jako by se nedokázal rozhodnout, o čem chce vyprávět. Jestli chce být politickou explikací, romancí, či čistokrevným sportovním dramatem. Obzvláště milostná linka, vztah hlavního hrdiny, Valentova nástupce Franty, s polskou emigrantkou ze Ženevy, ředí hlavní děj i myšlenku,m a v jednu chvíli dokonce převládne natolik, že sport a jeho aktéři zcela zmizí ze scény — chyba, jaká se v dramaturgii neodpouští.

A tak zatímco v jednotlivostech má Zlatý podraz náboj Špačkových předešlých děl, jako celek nedokáže strhnout k emocím (které jsou nám paradoxně neustále podsouvány). Kamera Vladimíra Smutného kouzlí s atmosférou, střih Anny Johnson Ryndové proměňuje pot a endorfiny mezi koši v balet, zhodnotí se i neokoukanost tváří hráčů v čele s Filipem Březinou, Zdeňkem Piškulou a velmi zajímavým Jiřím Roskotem.

Ti ale přese všechnu snahu zůstávají víc postavami-symboly a film sám zkušeností, která zaujme, leč nezasáhne. Místa, v nichž se Špaček vracel do „své minulosti, možná působila neučesaněji, ale měla v sobě neklid, jenž vyprávěl. Stýská se mi po něm.

Tereza Spáčilová


Klíčová slova: kultura, filmy, recenze, Zlatý podraz


Nejlepší filmy a seriály

Podívejte se na naše žebříčky nejlepších filmů roku 2018

Thrillery Dramata Komedie Horory Filmy 2018 Sci-fi Seriály


Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější