Lidový humor Švejka a absurdno Kafky dávají dobrý základ pro chápání světa, říká jihoafrický výtvarník

Na tiskové konferenci jste zmínil, jak zásadní vliv na vás měly animované filmy Jiřího Trnky a Jana Švankmajera. Kolik vám tehdy bylo?

Myslím, že mi mohlo být osmnáct, když jsem viděl jejich filmy někde na festivalu evropských, případně východoevropských animovaných filmů, možná při jedné z mých cest do Londýna. Hodně mě poznamenaly. Do té doby jsem totiž znal především americkou animaci, jako Texe Averyho nebo produkci studia Disney. Pro mě bylo důležité, že jsem si – zvláště díky Švankmajerovi – uvědomil, že existuje jiný přístup: že animovat si mohu v podstatě sám doma, aniž bych působil ve velkém americkém studiu, i když jsem sám s animací začal o mnoho let později.

Co vás pak k animaci přivedlo?

Zajímalo mě sledovat, jak sám kreslím – nejdřív rychle, nahrubo a postupně, jak se to mění a tahy jsou jemnější a jemnější. A že někdy svou kresbu „zabijete“, když ve správný čas nepřestanete. To pro mě bylo důležité, až jsem se nakonec jal animovat sám sebe. Udělal jsem tah uhlem, udělal záběr, další tah a další záběr. Bral jsem to jako dar – uvědomoval jsem si, že takhle nikdy nemusím přestat kreslit. Postupně pak přibývaly i další filmy s různými animačními technikami – pixelizací fotografií, vrstvením obrazů, sledováním pohybu lidí. Začal vznikat můj vizuální jazyk, ale všechno začalo u kresby uhlem.

Jste stále analogový?

Úplně. I když, abych se přiznal, před pár lety mě ke spolupráci oslovila jedna americká firma, abych s nimi vytvořil digitální kopii mého studia v Johannesburgu. Říkali: „Můžete mít zpěvačku v Berlíně, herce ve Státech, vy budete doma v Jihoafrické republice. Celé to bude skvělé virtuální představení, jež budou sledovat lidé po celém světě.“ Nakonec s tím strávili tři měsíce, já ne. Nejdříve k nám poslali tým, který skenoval loutky, jež jsem s mými lidmi vyrobil, a pak celé mé studio. Vložili do toho obrovské množství práce. Ale nakonec vzniklo něco, co – s obrovskými obtížemi, za velké náklady a s pomocí mnoha techniků u počítačů – stěží dokázalo vytvořit iluzi, že pohybuji sklenicí. A tak jsem jim řekl: „Vždyť já sklenicí mohu každou vteřinu postupně hýbat sám – a nestojí to nic.“ Tím jsem tuto kapitolu definitivně uzavřel. Ale byl bych nerad, aby si to někdo vyložil tak, že mě techniky na hranici high‑techu nezajímají. Pár filmů jsem natočil s 360stupňovou kamerou. Představte si golfový míček uprostřed místnosti a vy ho sledujete ze všech stran, ze všech úhlů pohledu.