„Rovina? A zadarmo?!“ Na Ligu mistrů seriál Štěstíčku naproti není, ale jde o slušný výkon
Udělat z jedné všeobecně známé komedie ještě větší, umocnit ji na druhou? Překonat vynalézavou, ač vlastně nechtěnou jazykovou komiku, jež zlidověla a z fotbalu pronikla do hovorů všech společenských pater? To byla největší výzva pro režiséra Marka Najbrta, když se pustil do natáčení krimi komediálního seriálu Štěstíčku naproti, jehož šest dílů je k vidění na platformě Oneplay. A to dlouhých dvacet let po vypuknutí největší korupční aféry v českém fotbale v roce 2004.
Najbrtův štáb nebyl první, kdo využil rejdů korupčníků v zákulisí nejpopulárnějšího domácího sportu a policejní odposlechy, jež unikly ven. Záhy se jich chopil herec Petr Čtvrtníček, jenž sestavil pásmo Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? Přesně takhle začal svůj telefonát jeden z „hrdinů“, tehdejší šéf komise rozhodčích Milan Brabec a.k.a. „Milánek“, když se spojil s bafuňářem Viktorie Žižkov Ivanem Horníkem neboli „Ivánkem“. Řečeno fotbalovou terminologií, stejný způsob hry přijali i filmaři. Také oni vyšli ze zabezpečené obrany, tedy z přepisů promluv reálných aktérů (přičemž rovněž v názvu série využili autentický výrok) i toho, co se opravdu dělo. A vyrazili do útoku, tudíž zapojili uměleckou licenci. Což bylo zcela nezbytné pro výsledek jejich zápasu... a zároveň je tohle prolnutí reality a fikce stejně jako u všech podobných děl vcelku ošidná metoda.
Who is who v čs. korupci
Poučený divák, tedy fotbalový fanoušek, totiž začne okamžitě rozklíčovávat, kdo je kdo. U náčelníka sudích Milana Hůly a manažera Ivana tvůrci seriálu Štěstíčku naprotijako u jediných ponechali křestní jména jejich předobrazů, tam je to nejsnazší. A nutno říct, že vizuální podoba herce Marka Daniela s Horníkem je naprosto dokonalá: od nezbytné trvalé, knírku, tmavých brýlí, řetízku na krku či žvýkačky v puse. Daniel podává výborný výkon, takže je zaslouženě mužem zápasu. Pardon, seriálu. Tahle nominace vyšla, i když samozřejmě komediální nádech a obraz štvance-srdcaře usilujícího o záchranu Žižkova přebíjí samotnou obludnost rozvětvené korupce. Najbrt šel na jistotu: Daniela už několikrát obsadil. Z Kanceláře Blaník pak povolal i herce Michala Daleckého, „Žížalu“.
Who is who je zřejmé rovněž u rozhodčí Irči Irmanové, v níž se odrážejí osudy jediné ženské rozhodčí v nejvyšší soutěži, Dagmar Damkové. Poznáme snadno též podnikatele Čestmíra Kaplíře, tedy obávaného příbramského bosse Jaroslava Starku, byť mu scénáristé přimysleli aristokratický původ a přídomek „ze Sulevic“. Další postavy jsou víceméně smíchané z několika skutečných osob namočených v korupčním bahně, jako sudí Štěpán Kolaja. Celá aféra začala ve skutečnosti u sudího Václava Zejdy, na benzince u Vyškova na čarodějnice 30. dubna 2004 však byl zatčen jiný arbitr, Stanislav Hruška.
Nejvíce se scenáristé vyřádili u rodiny Kockových: z klanu Valentů, jejichž impérium bylo z valné části založeno na hazardním a loterijním byznysu, udělali Slováky. Nejspíš proto, že Slovácko, tedy tehdejší klub Synot, to zní tak nějak jako Slovensko… Z pozdějšího bezskrupulózního fotbalového kmotra Romana Berbra pak učinili empatického gentlemana a nakonec i podpantofláka.
Takhle to fakt bylo?!
Smíchání různých reálných příběhů, charakterů, dialogů i s jejich abnormální, ovšem zábavnou vulgárností, ale i časových rovin a dotvoření fabulací je běžný prostředek vyprávění. Štěstíčku naproti ho bohatě využívá. Dodává mu to atraktivitu, zvyšuje to zájem diváků o něj. Jinak by musel vzniknout snímek žánru true crime. Na druhé straně vytvoření čistě fikčního světa je svým způsobem „férovější“, protože mix reálného a smyšleného vždy vede k tomu, že si nepoučení diváci mohou myslet, „že to takhle bylo doopravdy“.
Na seriálu jako odborní poradci spolupracovali hlavní vyšetřovatel z roku 2004 Miroslav Buchta (inspiroval postavu policisty Marka ztvárněného Václavem Neužilem) a jeho kolega Leopold Černý. Oni dva nejlépe vědí, kdy se líčení výrazně odpoutává od země. Nejvíc to shodou okolností – nebo ironií osudu – odnesl někdejší předseda komise rozhodčích i místopředseda fotbalového svazu Milan Brabec alias Milan Hůla – bývalý filmový producent a vedoucí katedry produkce na FAMU. A seriál evidentně nenadchl ani Starku, jehož filmaři nechají dočasně zmizet poněkud kostrbatě. „Ti, kdo to udělali, jsou idioti,“ prohlásil v deníku Sport, jakkoli Václava Koptu – naštěstí pro něho – vzal na milost.
Dáme kávičku, draku?
Podstatné je, zda Najbrt dokázal vystavět na notoricky známých základech fikční svět, který doručí, jak se dnes módně říká, alespoň podobnou, ideálně vyšší hodnotu zábavy. Přinejmenším místy série dosahuje kvalit povedené grotesky. Nicméně pokud jde o mluvu postav, na níž vše stojí, překonat proslavené výrazy, spojení a obraty zachycené policejními odposlechy prakticky nelze. Vždyť po jejich publikaci se stalo módou oslovovat přátele a známé nejen „Ivánku“, ale klidně třeba „Jiříku, Jardo, Hynku, Viléme, Jarmilo, kamaráde, můžeš mluvit?“ či „Dáme kávičku, draku?“. Nebo všechny ty šifry pro úplatky typu „kapříci“, spojení jako „všechno bylo cinklý“, „komedie na hlavě“, či ono „jít štěstíčku naproti“ a podobně. Některé skutečné dialogy jsou naprosto ryzí ukázkou absurdního humoru či dada.
Kladem seriálu je, že není jen slepencem vděčných hlášek. A také k nim přidává některé vlastní repliky, které mohou alespoň vzdáleně věhlasu těch výše zmíněných dosáhnout. Největší symbolický přesah a ambice v tomto směru má nejspíš scéna, kdy už se korupční aféra dostala na veřejnost. „Ty vole, to se bude jako pískat rovina?“ ptá se nevěřícně Ivan. „No. A ještě navíc zadarmo,“ odvětí zkroušeně Milan. Nebo když Kaplíř na svou seriálovou tvrz „unese“ Ivana a ten hledí na díru vyhloubenou v zemi v předtuše, že v ní brzy skončí. „Když někde vidíš vykopanou jámu, tak to přece nemusí bejt hned hrob.“ I když... „Nikdy nevíš, kdy se taková jáma bude hodit.“
Fórky i pečlivá retro hra
Do jazyka postav se v každém případě hantýrka fotbalového podsvětí věrně promítá a pomáhá tak podtrhnout linku charakteristického siláckého hecování se, štengrování, přetlačování s nejrůznějšími úskoky a podrazy. Proti tomu stojí nemálo klišé v podobě obehraných motivů, zejména v soukromé sféře postav a jejich sklouzávání do zbytečně přehnané karikatury. Fotbalové fanoušky pak zaručeně vtáhnou do děje lokace: natáčelo se na stadionu Žižkova i Příbrami, včetně pověstného Starkova balkonu. Potěší i pečlivá retro hra s dobovými rekvizitami či nápodobou dobového tisku, rozličné drobné vtípky, které na první dobrou mohou uniknout pozornosti.
Seriál Štěstíčku naproti má blízko k filmům a seriálu pod franšízou Vyšehrad, ostatně spojujícím prvkem je jeden ze scenáristů, Tomáš Vávra. Nedosáhne kultovního statutu Okresního přeboru, který je ovšem postaven na odlišném půdorysu. Najbrt a spol. ovšem zjevně dokázali oživit dvacetiletí staré události a jejich aktéry, naznačit ve zkratce, jak to bylo dál. A taky naplnit jeden ze svých taktických záměrů: ukázat, jak se chlapi kvůli fotbalu chovají jako „magoři“ a co všechno jsou pro něj schopni udělat.
(autor je hlavním reportérem deníku Sport)
