Petr Kolečko: Fotbalový stadión je jediné místo, kde se sejdou lidé všech druhů a sociálních vrstev

Máte za sebou spoustu filmů a seriálů ze sportovního prostředí. V rozhovoru k filmu Přes prsty (2019), v němž se hraje plážový volejbal, jste mi řekl: „Žádný z mých sportovních projektů není primárně o sportu.“ O čem je tedy Kouzlo derby?

U něj to platí dvojnásob. V Kouzlu derby vycházíme z toho, že fotbalový stadión je jediné místo, kde se sejdou lidé všech druhů a sociálních vrstev, tlustí, hubení, blbí, chytří, ženské, chlapi, vlastně všichni. A spousta z nich chodí na fotbal zapomenout na své strasti, já často taky. Fotbal je natolik vtahující, že u něj člověk zapomene na všechno. Ale problémy, od kterých si chtějí postavy Kouzla derby odpočinout, je během toho večera doženou a oni je stejně musejí vyřešit. Takže poselství toho filmu je, že vášeň jakéhokoliv typu, tady je to fotbal, je pro život nezbytná, aby ten život za něco stál. Ale zároveň ho nesmí ovládnout a člověk musí zůstat být schopný čelit svým problémům. A pro mě je tam v tomto kontextu například důležitá i dvojice radní Prahy 7 a pseudointelektuálního architekta, která zlomí předsudek, že fotbal je zábava pro dementy. To jsou v něčem takoví glosátoři myšlenky filmu.

Radní Tereza v podání Jitky Čvančarové v Kouzlu derby projde svého druhu konverzí. Ve filmu se často opakuje, že fotbal je láska, ale já jsem z něj měl spíš pocit, že fotbal je náboženství. Stadiónu se říká chrám, jedna z postav se jmenuje Mojžíš, dějí se zázraky...

Je to fotbalová modlitba. Lidi to možná vyděsí, ale je to tak.

A tuhle modlitbu produkoval klub AC Sparta Praha.

Všichni nás budou podezírat, že to je sparťanská agitka. A my už nikomu nevysvětlíme, jak to bylo. Ale za mnou prostě přišel marketér Sparty Kamil Veselý, že by chtěli podpořit film o tom, co je na fotbale dobré. Na fotbale obecně. Ne na Spartě. V Okresním přeboru nebo seriálu Vyšehrad jsme si dělali až v takovém aristotelském smyslu srandu ze špatných vlastností lidí i fotbalu: z vesnického fanatismu, respektive z kreténství hvězdy Laviho. V Kouzlu derby jsme chtěli ukázat, že na fotbale je i spousta hezkého, akorát se v českém prostoru věnuje větší pozornost negativním jevům, jako je korupce nebo bafuňářství. Já když jdu na fotbal, hrozně se bavím a je to pro mě krásný, až duchovní zážitek! Přišel jsem tedy s konceptem propletených příběhů ve stylu Lásky nebeské na pozadí derby Sparta–Slavia.

Jako fotbalový laik se musím zeptat, proč zrovna tam.

Protože to je prostě největší fotbalový zápas u nás. A každý příběh potřebuje konkrétní kulisy. Takové Miami přece nemůže být uražené, že Godzilla napadne New York, a ne právě Miami. Ale myslím si, že to téma je obecné, a dokonce usilujeme o remaky v zahraničí: prodal jsem už opci do Maďarska, kde by měl hrát Ferencváros proti Újpesti.

Ptal jste se jako sparťan herců, komu fandí? Nebo měl někdo problém hrát v Kouzlu derby kvůli své fotbalové příslušnosti?

Samozřejmě že v tom spousta slávistů nechtěla hrát – ne kvůli kvalitě, ale protože to má vůbec něco společného se Spartou. Takové jsme vyřadili předem nebo jsem je jenom naťuknul. Nejvíc slávistou je v obsazení Michal ­Isteník. Původně místo něj ve scénáři byla taková dvojice, jednoho z nich měl hrát Jakub Prachař coby sebe samého. Ale jako slávista mi Kuba řekl, že jsem se úplně posral a že prostě na tu Spartu nevstoupí. A pomohl mi tak v tom, že vznikla role pro Isťu, která je podle mě jednou z největších chuťovek toho filmu.

Řeší se vůbec ve filmové branži, kdo komu fandí?

David Ondříček je až nacistický slávista, a přitom můj docela dobrý kamarád. A právě on mi velmi pomohl, když jsem s Terezou Kopáčovou dělal Zrádce, díl televizní série Nevinné lži. Potřebovali jsme točit na stadiónu Slavie – a jejich tehdejší marketingová šéfka na mě řvala, ať s tím svým sparťanským ksichtem jdu někam, že tam půjdeme jenom přes její mrtvolu. A David, který je členem představenstva, tehdy zaintervenoval, aby nás tam pustili. Takže tu rivalitu máme velmi zdravou, dokážeme si pomoct, když je to pro dobrou věc, tedy pro vznik filmu. Honza Prušinovský je samozřejmě velký slávista, ale u toho se to otupilo věkem, Honza Muchow mi, myslím, dal jednou k narozeninám slávistické ponožky, to bylo hrozný.

Jak vzpomínáte na natáčení zápasu přímo v „chrámu“ na Spartě s tisíci fanoušků v ochozech?