Z komunismu jsme zdědili strach a stud, říkají rumunští herci z tragikomedie Nový rok, který nepřišel
Rumunský film je na světových festivalech stále v kurzu. Důkazem je i prvotina Bogdana Mureșana Nový rok, který nepřišel, jež na posledním benátském festivalu vyhrála soutěž Orizzonti a získala i nominaci na Evropskou filmovou cenu. Tragikomedie, kterou v Česku promítá dnes přehlídka Dny evropského filmu (2.–16. dubna), vypráví příběhy několika postav den před pádem komunismu v Rumunsku.
Mezi postavy snímku patří například televizní režisér, který musí po emigraci hlasatelky přetočit část silvestrovského pořadu oslavujícího Ceaușesca a jehož hraje Mihai Călin. Nicoleta Hâncu si zahrála divadelní herečku, jež má v onom pořadu emigrantku nahradit a snaží se vymyslet, jak se z toho vyvléct. Ada Gales se ve filmu objevuje v roli manželky člena tajné policie. Právě s těmito třemi herci si můžete přečíst následující rozhovor.
Jak si vy osobně vybavujete revoluci roku 1989?
Mihai Călin: Ten den, 21. prosince, mi bylo 21 let. Na Univerzitní náměstí v centru Bukurešti, kde vše začalo, jsem dorazil dvě hodiny poté, co končí náš film. Byl to nejšťastnější den mého života. Zažili jsme obrovské uvolnění. Všichni jsme cítili velké napětí, věděli jsme, k čemu došlo v ostatních komunistických zemích, v Polsku už dokonce proběhly svobodné volby! V Rumunsku ale skoro neexistoval disent, ne jako Havel a Charta 77 u vás. I proto byla naše revoluce tak násilná.
Ada Gales: Já se narodila až v roce 1991, ale cítila jsem radost svých mladých rodičů, že je po všem. Můj strýc z Rumunska utekl a slýchala jsem spoustu historek o tom, jak byli lidi proti režimu.
Máte pocit, že vaši zemi stín komunismu stále zasahuje?
MC: Myslím, že jsme nevyřešili problém tajné policie. Podobně jako mafie v Itálii pronikla do všech vrstev společnosti, do politických stran, do obchodních podniků, privatizace byla v podstatě práce hochů z tajné služby Securitate. Tak nějak podle sovětského vzoru, stačí si přečíst knihu Putinovi lidé od Catherine Belton, která byla zpravodajkou Financial Times v Moskvě. V každé zemi východního bloku si lidi z tajné policie a KGB už na začátku 80. let uvědomili, že komunistické impérium nevydrží, a tak se snažili změnit, aby vydělali peníze. Dovolili demokratické partaje, s tím, že oni zprivatizovali celou ekonomiku. V Rumunsku byla tajná policie v tomhle ohledu ještě efektivnější než jinde. Což v nás teď vyvolává velkou frustraci.
AG: Podle mě v nás zůstalo dědictví generace našich rodičů – zvyk sklopit hlavu. I když došlo k revoluci, jak říkal Mihai, lidi jsou rozčarovaní z vývoje po ní. Jako by se s obnovou začalo až třicet let poté.
MC: Posledních pětatřicet let, to je příběh nadějí a rozčarování. Zklamání a zase naděje. A tak dokola. Rumunsko přišlo asi o pět milionů lidí, kteří emigrovali buď před rokem 1989 z politických důvodů, nebo po roce 1989 z ekonomických důvodů.
Nicoleta Hâncu: Já byla v roce 1989 hodně malá, ale souhlasím, že jsme po svých rodičích a prarodičích zdědili určitý strach a stud. Byli zvyklí být potichu, dávat si pozor, nemít názor. Generace, která za Ceaușesca už nevyrostla, by si měla o té době něco nastudovat, abychom mohli naše příbuzné pochopit a přijmout, že jejich strach je přirozený. Bohužel ale teď panuje ve světě znovu napětí a myslím, že i když to tak nechceme, stále se držíme při zemi.
Nový rok, který nepřišel velmi dobře vykresluje každodenní morální konflikty, které existence v totalitě přináší. Z dnešního pohledu přitom působí už tragikomicky. Jaké to bylo, vrátit se do těchto absurdních časů?
NH: Film se promítal i mladým divákům a ti prý pak prohlásili, že nyní svým rodičům konečně rozumějí. Třeba u nás doma jsme o politice nemluvili. Mí rodiče na to tak byli zvyklí, navíc už na ty časy nechtěli myslet. Doufám, že nová generace bude mít odvahu se ptát. Film jako Nový rok nám pomáhá tehdejší lidi pochopit. Soudit je snadné, lehko se řekne, že se člověk nemá bát a schovávat, že nesmí mlčet.
AG: Já ve filmu hraju manželku člena Securitate, což pro mě byla opravdu zajímavá role. Chtěla jsem ji vykreslit jako někoho, koho dnes můžete taky potkat. Privilegovanou ženu, která se rozhodla být šťastná, mít ráda život. Ne jako oběť, někoho, kdo by se bál.
MC: U toho se mi vybavuje teze Hannah Arendtové o banalitě zla. Adina postava nejspíš ví, co dělá její manžel. Ale rozhodla si toho moc nevšímat a mít fajn život. Její rodina tvoří jedno z těch koleček, díky kterým systém běží. Obyčejní lidé pracující pro systém. Pak říkali: Tak to bylo, museli jsme to dělat. Ale tak to nebylo, nikdy to takhle není. Odvážní lidé trpěli, ti, co se báli, trpěli. Můj strýc emigroval v roce 1984. O emigraci požádal v roce 1980 a čtyři roky se snažil získat papíry. Čtyři roky byl kvůli tomu nezaměstnaný. V té době lidé odjížděli s tím, že to je nejspíš napořád. Když se nějaký Rumun dostal v 80. letech do Československa, Maďarska nebo třeba NDR, připadal si tam jako na Západě. My jsme žili jako zvířata v kleci. Hladoví, bez tepla, s dodávkami elektřiny na dvě tři hodiny denně. Nebojovali jsme jen o myšlenky a svobodu, ale o přežití. Až po 21. prosinci jsem měl pocit, že se už nebojím.
Ten pocit vám vydržel?
MC: No… I dneska, když mě třeba zastaví dopravní policie, cítím napětí. Pokaždé, když mluvím s autoritou, jsem napjatý, jednadvacet let jsem byl zvyklý, že mě chtějí rozdrtit. Ale bojuju s tím a necítím strach jako takový. U nás v rodině se o politice mluvilo hodně. Babička mi vyprávěla o válce a komunistických vězeních, otec vždycky nadával na Ceaușesca, když se ten objevil v televizi. Pokaždé mi ale hned řekli, že o tom nikde nesmím mluvit. Už jako středoškoláci jsme věděli, že je všechno lež. Ale uměli jsme mluvit dvojím jazykem. Někdy bych nechal dnešní středoškoláky napsat esej, kde by museli velebit soudruha generálního tajemníka a našeho otce Nicolae a soudružku Elenu, aby viděli, jak to bylo strašné.
