Jak dětskému divákovi přiblížit důležité momenty historie? Řekněte to zvířetem! O dobývání severního pólu vypráví v půvabném norsko-belgickém animovaném filmu Titina, psí polárnice italského inženýra a vzduchoplavce Umberta Nobileho.
Píše se rok 1978 a stařičký Umberto Nobile ve svém římském bytě narazí na pozapomenuté, dávno zaprášené cívky s filmem. Udělá si se svojí teriérkou Titinou domácí projekci a nechá se odnést časem o padesát let zpět... Tak začíná celovečerní animovaný snímek, který připomíná slavné polární expedice z 20. let minulého století.
Norská scenáristka a režisérka Kajsa Næss ve svém celovečerním debutu nachází ideální kompromis mezi historickými skutečnostmi a stylizací pro dětského diváka. Těžko říct, jestli kdy Nobile měl domácího mazlíčka jménem Titina, ale jisté je, že v letech 1926 a 1928 podnikl vzducholoděmi vlastní konstrukce dvě cesty na severní pól s velmi dramatickými průběhy. První z nich ve vzducholodi Norge inicioval norský cestovatel a dobrodruh Roald Amundsen – první člověk, který kdy stanul na jižním pólu a chtěl si podobně „ošéfovat“ i ten protilehlý. Druhou výpravu zorganizoval s plavidlem Italia Nobile sám, aby podtrhl své zásluhy na původní expedici, ale nakonec musel opět zasáhnout Amundsen...
Sníme vypravěče
Film události příliš neidealizuje: ukazuje hlavní hrdiny jako lidi z masa a kostí, postavy s hrdinským duchem i mnoha chybami. Schytávají to zejména Norové, což při norském rodokmenu snímku trochu překvapuje. Amundsen se prezentuje jako až arogantně sebestředná osobnost a jeho posádka chce chudáka Titinu dokonce sežrat. Tvůrci neuhýbají očima ani před historickým kontextem. Nobile se třeba musí chtě nechtě ucházet o podporu vládnoucích fašistů, přičemž Benito Mussolini a jeho nohsled Italo Balbo jsou vykresleni jako dvojka poměrně děsuplných skřetů.
„Titina“ vypráví prostřednictvím poměrně „dospělácké“ animace, která se sice chvályhodně vyhýbá žvatlavé roztomilosti, ale zároveň vůči dětem není úplně vstřícná; připomíná zejména melancholické komedie Sylvaina Chometa jako Trio z Belleville. Animované vyprávění oživují archivní záběry, jež filmu dodávají melancholické kouzlo starých časů – například koulování na Špicberkách, při němž se seriózní polárníci promění v malé kluky.
Setkání v oblacích
Psí hrdinka slouží bez jediného vlastního slova jako zdatná vypravěčka, nechybí u žádné důležité dílčí události a její pohled umožňuje příběh zhustit na míru dětskému divákovi, třeba ořezat olbřímí mezinárodní záchrannou akci, která byla vyslána na záchranu trosečníků z Itálie. Mezi ně patřil i český vědec a spisovatel František Běhounek, toho však fenka jménem zřejmě neznala.
Navzdory skutečným událostem se Titina, psí polárnice, odvíjí spíše v posmutněle nostalgickém duchu, což je k dnešní agresivně ukřičené animované produkci pro děti vítaným kontrapunktem. A finále, v němž se přátelé i rivalové Nobile s Amundsenem znovu setkají v oblacích, dojme i dospělého.
