Film Avatar: The Way of Water vzbuzuje téměř totožné reakce: že je vizuálně úchvatný a že nemá příběh. Někomu to vyhovuje a užívá si novinku scenáristy a režiséra Jamese Camerona jako strhující audiovizuální zážitek bez obsahu, někdo tak nadšený není. V první řadě je však Avatar 2 přesně takový, jakého ho chtěl Cameron mít: filmařina, jakkoliv někdy špičková, v něm neslouží k vyprávění děje, nýbrž ke ždímání emocí.
Jestli si musíte během filmu trvajícího tři a čtvrt hodiny někdy odskočit, tak během prostřední hodiny, protože v ní se toho děje ještě míň než ve zbytku snímku. Zároveň jde ale o hodinu asi nejpůsobivější a – jednoduše řečeno – nejhezčí.
Rodina bývalého mariňáka Jakea Sullyho se v ní zabydluje v novém prostředí a asimiluje se do ostrovního klanu žijícího v těsné symbióze s oceánem. Sully, který v prvním Avatarovi pomohl na planetě Pandora vyhrát válku domorodých Na’vijců proti zlým a chamtivým lidem, je teď podobně jako Na’viové tři metry vysoký a modrý a se svojí ženou Neytiri má smečku pěti dětí, z toho dvě adoptované, z nich jedno lidské.
Zlí a chamtiví lidé se ale na planetu vrátí a Sullyovi před nimi musejí utéct z lesního ekosystému do mořského. Na ploše celého filmu to příběhově znamená chvíli vysvětlování, pár akčních scén, zmíněnou hodinu objevování nového prostředí a budování charakterů dětských postav a pak epickou hodinovou bitvu.
Ano, Cameron opět posunul technologické možnosti filmového obrazu (nikoliv filmového vyprávění) a Avatar 2 je audiovizuální pastvou pro oči a uši. O tom se dočtete všude a stejně si to budete muset v kině vyzkoušet sami. Nakonec nejpůsobivější ale nejsou ani masivní akční scény s ponorkami, vznášedly, létavci, plovatci a dalšími bitevními stroji a živočichy (ty už jsme viděli stokrát, byť ne v tak vysokém rozlišení), ani selankovité záběry exotické přírody (v lepším případě vyrenderovaný National Geographic, v horším bohapustý kýč).
Nejpůsobivější totiž je, že Cameron a jeho mnohasethlavý tým výtvarníků a počítačových operátorů dokázali zachytit křehkou puberťáckou nejistotu včetně siláckých gest, otrávených ksichtů a dychtivé naivity. Hlavními hrdiny Avatara 2 nejsou Jake, Neytiri ani jejich nemesis Quaritch, ale jejich děti. „Proč jsem tak jiná?“ ptá se si Kiri, která se dokáže napojit na ekosystém planety, pramáti Eywu. „Táta nic nechápe a celý klan mě nenávidí,“ zoufá si Lo’ak, jenž se cítí jako černá ovce rodiny.
Na podobných scénách a motivech stál i nádherně křehký komorní film Pán velryb (2002) o dívce dospívající v maorské vesnici. Vesnice, v níž žijí Sullyovi, se od téhle moc neliší a její obyvatelé Maory velmi připomínají. Místo velryb uctívají tulkuny, což vyjde nastejno. A scéna lovu tulkunů, jakkoliv působivá, je prostě velrybařina jako z Moby Dicka, podobně jako útok na vlak z úvodu filmu připomíná klasické westerny. V obsahové a narativní rovině Cameron nic neobjevuje a nic neposouvá, jak se mu někdy podsouvá, nýbrž zůstává příjemně tradiční.
Cameron také rád cituje sám sebe, od detailů (exoskelety jako ve Vetřelcích, sestřelování vrtulníků lukem a šípy jako v Rambovi II, uvízlá ruka jako v Terminátorovi 2...) po celé sekvence (kolaps základny „velrybářů“ připomíná potápění Titanicu, plus samozřejmě všudypřítomná voda jako v Propasti).
Můžeme si z Avatara dělat legraci, že jde o trochu dražší šmouly, protože i tady jde o animovanou patchworkovou rodinu modrých lidí, v níž má každý jasně danou jednoduchou roli. Můžeme se smát instantním moudrům polopatisticky sdělovaným ve vyprávění mimo obraz jako „štěstí je prosté, ale může v mžiku odletět“. Ale to nic nemění na tom, že se člověk – jako u spousty jiných filmů – stejně dojme nad tím, že rodina má táhnout za jeden provaz a že puberta je kráva. Celý ten mnohahodinový a multimilionový spektákl nad tím je fajn bonus.
