O Benedettě Carliniové asi většina z nás až doteď neslyšela, i když má na Wikipedii daleko delší heslo než Paul Verhoeven, kterého známe zejména díky Základnímu instinktu, Robocopovi a Total Recall.
Nizozemský filmař Verhoeven i v nejviditelnější – tedy hollywoodské – fázi své kariéry do zdánlivě jednoduchých žánrových schémat (erotický thriller, akční podívaná) propašovával potměšilou satiru a složitější témata moci a manipulace. Italská jeptiška Benedetta v klášteře v Toskánsku zažívala v 17. století zřejmě nesmírně intenzívní náboženské vize a měla zřejmě podobně vášnivý lesbický vztah s novickou Bartolomeou. Zřejmě, protože na „věrohodnost“ jejích vizí má patent katolická církev a porovnávat sílu jejích spirituálních a milostných prožitků můžeme jen stěží.
S gustem to ale zkouší právě Verhoeven, jenž dokáže být i po osmdesátce šťavnatě podvratný. Jedna zahraniční recenze ublíženě tvrdí, že je chucpe, když starý chlap vypráví o ženském sebeprosazení v mužské (církevní) hierarchii prostřednictvím lesbických motivů; jestli to ten „starý chlap“ četl, jistě si mnul spokojeně ruce. Verhoeven totiž v Benedettě schválně mává červeným hadrem i zdánlivě nabíhá na vidle kritikům a na základě navenek přímočaré podívané se spoustou okázalého sexu a násilí si vtipně i rafinovaně hraje se svými obvyklými motivy: s mechanismy moci, propagandy, víry a lži. Bonus? Skvostná Charlotte Ramplingová s morovými ranami.
