nahoru

Minisérie Božena se snaží bořit mýtus, ale nedokáže si od Němcové udržet odstup

Vojtěch Rynda 4. ledna 2021 • 11:30
Upoutávka na seriál Božena o životě spisovatelky Boženy Němcové
• video: 
Česká televize

Od hystericky vypjatých emocí k nechtěné „cimrmanovštině“, kdy se klasici české kultury unyle poplácávají po zádech: čtyřdílná minisérie České televize Božena zatím poletuje ode zdi ke zdi. Jednotící emocí se zdá být empatie autorek vůči naší slavné spisovatelce, naladit se na podobně vstřícnou notu však divácky není snadné.

Hlavní témata Božena razantně vyloží hned v prvních minutách. Pradleny u řeky zpívají česky i německy: hle, tření různých kultur. Sousedka Špalková začne při práci rodit: těžký úděl žen. Bára Panklová řítící se na voze odmítne zastavit svému budoucímu choti Josefu Němcovi: emancipace. Bláznivá Viktorka u nezkroceného vodního živlu snímaná lyrizující kamerou za zvuků burácející hudby: kypící emoce, velkolepá podívaná.

Minisérie Božena režisérky Lenky Wimmerové a scenáristek Martiny Komárkové a Hany Wlodarczykové mapuje život pozdější spisovatelky od jejích sedmnácti let, tedy od roku 1837. V prvním díle se svéhlavička Bára z Ratibořic vrhne do vynuceného sňatku s o dost starším respicientem finanční stráže Josefem Němcem. Dívka vztah vnímá jako cestu do vybranější společnosti a chce si v něm vymínit prostor na své koníčky, zejména na čtení. Na maloměstech ve východních Čechách se s Josefem nelehce sžívá, stává se matkou a začíná se zajímat o českou kulturu.

Ve druhém díle (1842) Barbora objevuje kulturní dění v Praze, seznamuje se s jeho předními osobnostmi, s jejich povzbuzením se pokouší o první literární útvary, dává si pseudonym Božena a vrhá se do milostných avantýr, což vede k zásadnímu rozkolu s Josefem. V prvních dvou dílech ztvárňuje hlavní hrdinku Anna Kameníková, v dalších dvou, které v době psaní tohoto textu nebyly k dispozici, pak Aňa Geislerová.

Kameníková se s až heroickým odhodláním snaží hrát Barboru/Boženu civilně. Je to paradox: cílem tvůrkyň minisérie je snést Němcovou z nebetyčného piedestalu, na nějž byla vynesena generacemi uctívačů a desítkami let oslavné školní výuky, ale cyklus k ní i tak přistupuje s nekritickým obdivem a bombastickým patosem. Kameníková, která poprvé zazářila v Hřebejkově Nevinnosti, díky svému přirozenému projevu ukazuje Němcovou jako bytost z masa a kostí s nohama na zemi. Umí být jízlivá, sarkastická, drzá, otravná, otrávená i úplně obyčejně holčičkovsky nešťastná a hlavně to dokáže vyjádřit jedním dvěma pohledy – na rozdíl od Wimmerové a spol., které neznají zkratku a utápějí se v unylých dialozích a rozvleklých scénách o ničem (svatba, objevujeme vlastní domácnost, folklór, trhy a řemesla...).

Unylé dialogy se pak týkají zejména druhého dílu, v němž Němcová proniká mezi pražskou kulturní smetánku. „To je přece Tyl!“ zvolá se, aby divák věděl. A tu je profesor Čelakovský, kde máme Erbena, a co vy, Havlíčku? Instantní výstupy s našimi národními klasiky připomínají scénu, v nichž Jára Cimrman radí Marconimu zkusit to bez drátů nebo doporučuje Čechovovi přidat na sestrách. „Musíte psát, máte talent!“ sděluje Antonie Raisová Němcové po přečtení jediné její básničky, Němcová při mimořádně statické obrozenecké výpravě do Šárky k všeobecnému nadšení rýmuje „velice – opice“ a „lev – hněv“ a později sype verše na papír bez jediného škrtnutí. Tady to smrdí naftalínem a přesně těmi školními osnovami, z nichž se tvůrkyně Boženy chtěli vymknout.

Protipólem jsou až hystericky vypjaté a velmi fyzické scény, které mají Němcovou ukázat nejen jako umělkyni, nýbrž i coby (silnou) ženu. Hrdinka frustrovaně křičí do burácejících peřejí řeky, je neustále sexuálně atakována svým manželem, vrhá se do náruče milence Václava Bolemíra Nebeského, rodí, nervově se hroutí... Jistě, chápeme, ale je toho prostě moc a celá tahle živočišná poloha působí o to přehnaněji, že se střídá s rozumováním obrozenců nad kafem.

Rozhodně největším plusem prvních dvou dílů Boženy je rehabilitace Josefa Němce. Muž, jenž byl ve školní výuce obvykle líčen jako primitiv a domácí tyran, je tu (oproti většině postav) srozumitelným, čitelným, životným, rozumně se chovajícím a hlavně kladným hrdinou, který se prostě snaží zaopatřit rodinu a vést normální život. Jan Hájek coby Němec podává takřka životní výkon.

Božena je výpravný projekt, který se nebojí vystavit svou nákladnost na odiv (ty kostýmy! ty interiéry!), ale méně by tu bylo rozhodně více. Prostor čtyř celovečerních filmů je extrémně přehnaný, při daném způsobu vyprávění by bohatě stačily dva. Místo rozmáchlé společensko-kulturní fresky, mapování všech životních peripetií a velkolepých výstupů vnějškového herectví by Boženě více slušela cesta komornějšího psychologického dramatu. A v neposlední řadě cyklus až nepochopitelně hýří hudbou, která zní téměř neustále a je navíc nasazována často zcela nevhodně proti duchu scén – například nevzrušivé piánko k sebevražedně vypjatému rozchodu s Nebeským.

„Bez dětí nemůžu žít!“ zahlásí Němcová, ale přitom (během prvních dvou dílů) není patrné, že by jejich přítomnost příliš registrovala. Občas je nechává pohlídat sousedce a vyráží smilnit s Nebeským do průjezdů. Tak co si z toho máme vzít? Že byla rozporuplnou osobností? To se dá ukázat i adresněji. Že tvůrkyně minisérie pro samý obdiv k Němcové neměly odstup a chtějí po divákovi, aby velkou umělkyni ve všech jejích protikladných polohách prostě uctíval tak jako ony? To dost pravděpodobně.

Vojtěch Rynda



Nejlepší filmy a seriály

Podívejte se na naše žebříčky nejlepších filmů roku 2018

Thrillery Dramata Komedie Horory Filmy 2018 Sci-fi Seriály


Diskuse ke článku