Hra o trůny | Kniha Píseň ledu a ohně: George R. R. Martin změnil žánr fantasy | Reflex.cz
nahoru

Jak se zrodil fenomén Hry o trůny? Za všechno může génius s placatou čepicí

Jiří Pavlovský1. února 2019 • 18:00
Jak se zrodil fenomén Hry o trůny? Za všechno může génius s placatou čepicí

Zábavná literatura má ve zvyku pohybovat se stylem, kterému motoristé říkají „od pankejtu k pankejtu“: průkopník přijde se stylem a všichni ho imitují do chvíle, kdy někdo stočí volant na druhou stranu silnice. Tam všichni chvilku koketují s patníky, než se objeví zase někdo další a koloběh pokračuje.

Tolkien, Howard a ti druzí

V případě fantasy můžeme říct, že jako první nastolil Pánem prstenů pravidla J. R. R. Tolkien (je zajímavé, že momentálně píšeme o Georgi R. R. Martinovi... je to nějaké spiknutí „R“? Liga tvůrců filmů nepřístupných dětem? Nebo za tím jsou jako obvykle židi?). Vybudoval něco, co je bráno jako klasická high fantasy. Epická, ušlechtilá, trojdílná. Na druhou stranu se pak objevil Robert E. Howard s Barbarem Conanem a dalšími, jenž měl k žánru vyloženě americký přístup. Žádná skupinka, žádná mytologie a hra s názvoslovím – jen pořádný obouručák a hrdina s bicáky jako plážové míče.

Tihle dva v podstatě zformovali žánr a dlouhá léta se nikdo moc neodvážil vystrčit nos z jejich stínu. Po Howardovi a Tolkienovi ovládly žánry stovky epigonů, kteří tehdy často vycházeli i z nových herních systémů Dungeons and Dragons a spol. (u nás Dračí doupě). Jasně, objevovaly se změny, ale spíš v kulisách a postavách než v příběhu. Michael Moorcock přišel s vyhublými albíny, zmučenými osudem, Roger Zelazny kombinoval bizarní světy s civilními hrdiny, ale stejně se většina klasického fantasy žánru valila lety vymletým korytem. Ať už se autor jmenoval David Eddings, Terry Brooks, Robert Jordan, Raymond Feist, Tracy Hickman, či Tad Williams.

Sedmá řada Hry o trůny: První epizoda předvedla rekordní počet výkalů, zpěváka Eda…

A pak přišel George R. R. Martin

George R. R. Martin nejenže stanovil nový mustr, ale především udělal po letech z fantasy masovou záležitost, nikoliv jen věc pro nerdy v legračních oblečcích. Hra o trůny (dobře, správně se to jmenuje Píseň ledu a ohně... ale Lucie Bílá se taky jmenuje Hana Zaňáková a nikdo jí tak neříká) se společně s Harrym Potterem stala jednou z knižních sérií, jež přitáhly žánr do světla reflektorů. Samozřejmě i díky veleúspěšnému televiznímu seriálu.

Jak se to Georgi R. R. povedlo? No, především napsal dobrou knihu.

Když se pustil do Hry o trůny, nebyl žádné ucho. Měl za sebou už několik vážně skvělých věcí. Zabodoval už s povídkou Písečníci a originální upírárnou Sen Ockerwee, která dodnes patří k jeho vrcholným dílům. A roku 1996 mu vyšel první díl trilogie Píseň ledu a ohně, zvaný Hra o trůny. Ano, trilogie. Původně to skutečně měla být trilogie. Pak se to rozteklo na čtyři díly, následně pět (ale víc už ne, vážně!)... no a momentálně se plánuje šestka a sedmička, kterou to snad skončí. Možná.

Krást se nemá! Po čtvrté epizodě Hry o trůny to vědí všichni, kdo ji nelegálně viděli dřív

Fantasy pro dospělé

Ovšem vraťme se k tomu prvnímu dílu. Čím se lišil a čím si vysloužil tak masívní přízeň? Kromě Martinova vypravěčského mistrovství to byl možná i fakt, že tahle kniha byla přístupná všem. Není to klasická fantasy se spoustou mágů, elfů, trpaslíků, s temnými pány a skupinkou mířící k nejbližší sopce. Byl to v podstatě alternativní středověk. Když už se tam objevuje magie, tak opravdu jen ve stopovém množství. I na ty draky si člověk musí chvíli počkat. Dokonce to bylo označováno „fantasy pro dospělé“, což určitě udělalo radost všem těm dospělým, co četli fantasy.

Rozhodně ale můžeme říct, že je to hodně vyzrálá fantasy. Temná, krvavá, melancholická, realistická. Se skvěle popsaným prostředím a světem.

Také vyčnívá tím, že se nebojuje o spásu světa (tedy zatím), jde tu především o politiku a moc. A překvapivě je to mnohem zajímavější. U klasické fantasy je vám jasné, že hrdinové svět nakonec zachrání (poté, co se obětuje jedna z postav). Ale když různí lidé válčí o trůn? Komu má člověk fandit? Vyhrát může jen jeden, ale jak se čtenář mezi hrdiny noří a poznává jejich důvody, přál by to řadě z nich.

Postavy Hry o trůny, jak jste je ještě neviděli. Herci nafotili psychedelickou minisérii

Šup, a už je mrtvá

Historické knihy připomíná i nemilosrdnost, s níž George R. R. Martin nakládá s postavami. Jakmile si nějakou oblíbíte, šup, a už je mrtvá. Martin to však nepoužívá jen k tomu, aby vás šokoval, ale zároveň tím zvyšuje sázky. Víte, že může umřít absolutně kdokoliv, že si nikdo není jistý – takže nejste ani na vteřinu v klidu a bojíte se otočit stránku.

Ovšem zabíjení hrdinů nepoužívá jen k znejišťování čtenářů. Jako by si vybudoval příběh – a pak zkoušel, co to udělá, když z něj odstraní jeho hlavní hrdiny a jejich roli bude muset přijmout někdo jiný. Najednou je všechno mnohem zajímavější. Chvílemi se zdá, že Martin osekává postavy, které mu hrozí přerůst přes hlavu a udělat z příběhu fantasy klišé.

 

A ano, postavy!

Jestli něco Martin dokáže psát, tak to jsou postavy. Věrohodné, silné a sugestivní. Typických klaďáků je tam jen pár a Martin se s každou další knihou čím dál víc věnuje těm na špatné straně síly (i proto, že většina správňáků je už dávno mrtvá). A vy najednou zjišťujete, že máte rádi člověka, jenž na začátku série vyhodil malé dítě z okna.

Martin nějakou dobu psal scénáře pro televizní seriály a možná i díky téhle praxi dokáže i na tolika stránkách udržovat tempo a přicházet s perfektními dialogy. Navíc je jeho fantasy série temně brutální a tělesná... ale ne bezvýchodná a za každou cenu šokující. Má tam erotiku a tělesné funkce, ale jako věc, která patří k životu, nikoliv že by tím chtěl ohromit. (Čímž se knihy přece jen liší od televizního seriálu, který má evidentně předepsanou porci odhalených prsou na díl.) Kde vzal Martin slabost pro heraldiku, to netuším... zato kde získal posedlost jídlem, to je při pohledu na jeho postavu jasné (však ze světa Hry o trůny vyšla i kuchařka).

5 nejlepších seriálů roku 2019: Dračí incest, vražedné kamarádky a černý detektiv,…

Spisovatel-celebrita

George R. R. Martin je už tak slavný, že má na triku spoustu internetových memů, parodují ho ve skečích Saturday Night Live (ono to není těžké ho ztvárnit, stačí vzít tlusťocha, nalepit mu santaclausovské vousy a dát placatou čepici) a vůbec si užívá slávy. Točí se kolem seriálové Hry o trůny a napsal pro ni několik dílů. Střihl si cameo v tak skvělém filmu, jako je Sharknado 3: Oh Hell No! (Žraločí tornádo), a v Z Nation hrál zombie verzi sebe samého.

A pokud má nějakou volnou chvilku, páchá dobré skutky. Dokonce nabídl tomu, kdo věnuje více než 20 000 dolarů jeho oblíbenému útulku pro vlky, že ho napíše do své knihy – a zabije ho. Takové nabídce se fakt nedá odolat. Zvlášť když obvykle platíte lidem za to, že vás nezabijou. A kromě toho Martin bloguje, jezdí na cony a na internetu se vyjadřuje k uprchlické krizi, takže je celkem pochopitelné, že na nějaké psaní nemá čas.

Rudá kněžka ze Hry o trůny: Svlékám se ve jménu umění. A hrát Melisandru je tak trochu…

George R. R. Martin není vaše děvka

George R. R. Martin je tak slavný, že mu seriál South Park věnoval celou trilogii. Válku o trůny zde proměnili ve válku o trůn krále herních konzolí, o nějž bojovaly nový PlayStation a Xbox. Sám Martin zde dirigoval píseň o zvadlých penisech a předvedl, že v jeho podání je i objednávání pizzy megalomanské... a člověk na ni musí čekat několik let. Ale, jak tvrdí, to čekání se vyplatí, nebude to jedna pizza, ale pět pizz, a bude to ta největší pizza, jakou jste kdy viděli.

Právě to čekání jeho fanoušci těžce nesou. Po několikátém odkladu vydání jeho knihy a vymýšlení dalších a dalších dílů už byli čtenáři tak naštvaní, že začali psát výhrůžné dopisy a málem pořádat kampaně vrcholící upálením tvůrce. Takže se museli další autoři postavit na jeho obranu. Vedl Neil Gaiman se sloganem: „George R. R. Martin není vaše děvka.“ Na což čtenáři někdy zapomínají.

Házení dětí z oken, vraždy za bílého dne. Seriál Geniální přítelkyně ukazuje poválečnou…

Strach z konce

Nechci být zlý, ale upřímně si myslím, že nejrozumnější by od Martina momentálně bylo umřít. Nebo svou smrt aspoň fingovat. Protože ať dokončí sérii jak chce geniálně, lidi budou remcat, že to čekali ještě efektnější a lepší a emocionálnější a vůbec. A navíc momentálně část jeho slávy spočívá i v tom, jak moc je neschopný to celé dokončit a jak mu z trilogie vyrostla... logie, k níž už patrně ani neexistuje správné označení. Pokud by umřel, tak to za něj dopíše někdo jiný (patrně Brandon Sanderson, ten dopisuje za všechny – když stihne napsat svůj další román tento týden o něco dřív) a všichni budou říkat: „To je ale škoda, že ten Martin umřel dřív, než to stihl dopsat – to by teprve bylo geniální.“ A Martin si bude v pekle, kam odcházejí spisovatelé, kteří nás takhle týrají, mnout ruce.

Rozhodně se mu už povedlo opět změnit směr fantasy žánru a další autoři se pouštějí do psaní realistických a politických příběhů s nejednoznačnými hrdiny. Ale co naplat, i když byste to při pohledu na něj neřekli, Martin je pořád jen jeden.

Vepřové hlavy, Karkulka útěkářka a zamilovaný učitel. Vítejte v Nepohádkách
10 nejlepších seriálů poslední dekády a důvody, proč je rozhodně nesmíte propásnout




Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X Evangelium podle Mansona: Pologramotný vůdce sekty, vrah, co nezabíjel, a miláček popkultury
PREMIUM X Proč miluju Dalmácii aneb Malé vyznání velkého českého dovolenkáře středního věku
PREMIUM X Zelený Raoul: Tajemství hradního sklepení aneb Vstup přísně zakázán!
PREMIUM X Tenkrát v Hollywoodu: Příběh Quentina Tarantina a jeho zatím posledního filmu
PREMIUM X Jak se šňupe v Praze: Reportáž z podniků a záchodků, kde díky kokainu zítra znamená včera

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější